Aeroklub Praha Letňany provozuje v Havlíčkově Brodě většinu svého bezmotorového létání, v Praze je totiž na větroně moc velký provoz. Teď tam dokonce na vlastní náklady postavili a slavnostně otevřeli i moderní hangár pro malá letadélka, což v českém amatérském letectví nemá obdoby.
Start jako v raketoplánu
Zkusil jsem let větroněm a jako zlatý hřeb dne motorové dvoumístné rogalo. Jedno bylo lepší než druhé, ale zejména s rogalem jsem zažil přímo neskutečnou zábavu.
Ale pěkně popořádku. Začínám, poprvé v životě, dvoumístným větroněm typu Blaník, taženým na startu navijákem ze země. Jako host se kurtuji překvapivě na přední sedačku, za mne si sedá zkušený pilot Karel Douda. Být vpředu je nezvyklý pocit, který se umocní při startu, jenž je asi největším zážitkem celého letu.
Pomáhat u toho musí dva asistenti, kteří drží křídla letadla, aby se nerozbila o zem. Větroň se dává do pohybu. Nejprve trochu drncá po trávě letišťátka, pak zrychluje, zrychluje, až se najednou jako raketa odlepí od země a obrovskou rychlostí stoupá téměř kolmo vzhůru k nebi.
V jeden okamžik si připadám jako při startu raketoplánu. Letoun se celý třese a já se modlím, abychom se nezřítili zády zpátky k zemi. Tak tohle byste od větroně nečekali.
Naštěstí to netrvá dlouho. Snad v nejhorší okamžik se náhle uvolní tažné lano a větroň se překlápí do vodorovné, relativně přijatelné letové polohy. Svět se rázem mění. Všechno kolem se ztiší, je slyšet jen svištění, jak obtéká vzduch kolem trupu a křídel. Z hororu se stává téměř idyla a neskutečná krása.
Vzhůru do nebes. Autor ve větroni Blaník těsně před startem.
Hledání proudu
Karel Douda začíná hledat stoupací proudy. "Najít a chytit ten správný je jedno z největších umění bezmotorového létání," říkal mi. Nám se to v ne zrovna ideálních podmínkách na chvíli daří. Najednou cítím vztlak a letoun začíná krásně stoupat v dokonalých kružnicích. Zkušený pilot mi přitom vysvětluje finesy pilotáže a hlavně zdůrazňuje, že větroň dává ty nejlepší základy pro létání.
"Jste O. K.?" ptá se starostlivě Karel Douda na stav mého žaludku. Když přitakám, navrhuje, že si dáme pár ostřejších zatáček, při nichž staví letoun skoro na křídlo.
Další úžasný pocit. Ale času zase není tolik. Brzy se začínáme snášet k zemi. "Přistání je další veledůležitý manévr. Je třeba ho dobře načasovat. Přistát se dá jen jednou, větroň nepromíjí chyby," vysvětluje Karel Douda a předvádí ukázkový dosed.
Stoupáme
Hladké přistání
Na rogalu jako na motorce
Může se hoditKOLIK ZA TO Vyhlídkové lety jsou možné i ve většině ostatních aeroklubů, kterých je u nás několik desítek.Je jich seznam je k dispozici například na www.flight.cz. |
Na ploše letiště jen taktak stačím poděkovat, vydechnout si a je tu další let, tentokrát s motorovým rogalem. Na zemi to působí trochu divně. Velký rozdíl oproti větroni, kde člověk sedí obklopen pevnou kostrou letounu a připadá si nezvykle bezpečně. Tady je to od začátku jako na motorce, jen sedím tentokrát jako druhý a k tomu nezvykle vysoko. Musím se pořádně nabalit, aby mi nebyla zima, ukurtovat se a nakonec si narazit helmu, která má zabudované dorozumívací zařízení s pilotem.
"Hlavně pozor, ať vám něco neupadne a nevlítne to do vrtule," říká mi přes "interkom" další zkušený pilot, kterého dostávám, Petr "Med" Chvojka, mistr Evropy a letecký instruktor. Pak nahazuje motor Rotax a rozjíždíme se po letišti.
Skoro nemůžu uvěřit, že se tahle příšerka, poháněná vzadu velkou vrtulí, zvedne k nebesům. Ale ona se zvedne, a to tak, až mě to v jednu chvíli skoro mrzí. Mám pocit, že se to celé převrhne a já vypadnu z popruhů na zem. Raději se držím pilota. Teprve po chvíli si zvykám a začínám si to víc užívat.
Na obloze je to jen nepatrná tečka, zážitek ale obrovský.
Motor rogala
Já se vznáším, já si létám...
Petr Chvojka ukazuje, jak se létají soutěže na orientaci a čas podle mapy. K tomu máme krásné výhledy, jež korunuje oblet hradu Lipnice. V jeden okamžik zkoušíme i nouzové přistání bez motoru, pak ho pilot znovu nahazuje a zase stoupáme vzhůru.
Tohle je paráda. Umím si představit, jak takhle létám každý den po práci...
