V létě 1981 jsme stanovali v kempu Tiber na předměstí Říma zvaném Prima Porta. Ráno jsme k návštěvě Říma použili elektrického vlaku Viterbo - Piazzale Flaminio. Po nádherné, ale vyčerpávající prohlídce římských památek jsme se odpoledne ocitli zase na nádražíčku Piazzale Flaminio. Protože jsme ráno zjistili, že zastávky nejsou označeny jmény, pečlivě jsem si z vyvěšeného jízdního řádu ověřil, že zastávka Prima Porta je právě jedenáctá. Vláček vyjel a já si svědomitě na prstech odpočítával zastávky. Když jsme opouštěli devátou, pan průvodčí se na nás tázavě podíval a řekl: "Prima Porta?" a na moje "Si" ukázal palcem na tu, kterou jsme právě opouštěli. Když jsme na další zastávce rezignovaně opouštěli vlak, utěšoval nás, že je to jen "cinque minute". Ale vzápětí nás pohybem ruky zval zpět do vlaku. A tu jsme zírali! Celou délkou vlaku přešel na druhý konec pan průvodčí následován strojvůdcem s ohromnou klikou v ruce. Vláček začal couvat a za pár minut jsme vystupovali na té kýžené Prima Porte. A co ostatní cestující? Myslíte, že se mračili, skřípěli zuby a hrozili pěstí? Kdepak, usmívali se a z oken vlaku nám ještě mávali na rozloučenou! Říká se, že Italové jsou hluční, nepořádní v práci a agresivní řidiči, ale když jsou tak krásně tolerantní!
12. května 2001
