Poničené sochy, neúcta k památkám. Turisté se v Itálii chovají čím dál hůř

  • 12
Barbarští nájezdníci kmene Vandalů za sebou v roce 455 zanechali vypleněný Řím. Po divokém rabování nicméně odtáhli a už se nevrátili. To zahraniční turisté se do Říma vrací rádi a každou sezonu se část z nich vůči pamětihodnostem chová neméně vandalsky. Motivy jejich počínání zůstávají nejasné.

Letos v červnu dva američtí turisté poškodili Španělské schody v Římě, když po nich tlačili a pak z nich shodili své koloběžky. V květnu na totéž travertinové schodiště vjel návštěvník ze Saudské Arábie ve vypůjčeném maserati a dva stupně polámal. V Benátkách už není neobvyklé, že se turisté koupou v tamních historických kanálech. Pokud zrovna nesprejují po sochách. Dva Australané si pro surfování vybrali Canal Grande, jež slouží jako hlavní dopravní tepna ve městě.

V lednu polonahá turistka z Česka v Benátkách pózovala na pomníku válečným hrdinkám. Australan se v srpnu projížděl na mopedu po Pompejích a tento měsíc jistý Američan poničil dvě sochy ve Vatikánském muzeu údajně kvůli tomu, že nemohl vidět papeže. O několik týdnů dříve byli přistiženi dva Američané, kteří vyrývali své iniciály do Augustova oblouku v Římě, památky staré více než dva tisíce let.

Po uvolnění restrikcí spojených s covid-19 byl letos počet turistů v Římě o 57 procent vyšší než v době před pandemií.

Proč k takovým excesům vlastně dochází? Je takových případů více než obvykle, nebo jsme jen zapomněli, jak příšerně se někteří lidé dokážou chovat, když jsou na dovolené? Tyto otázky si kladli reportéři ze CNN, a nedá se říct, že by se dobrali uspokojivé odpovědi.

Všeho moc škodí

Jednou z možností je vysoký počet pamětihodností, které magneticky přitahují zahraniční turisty. V Itálii bychom totiž napočítali 58 památek, zařazených do seznamu Světového dědictví UNESCO. Je jich tu víc než v Číně. A jak vyplývá z údajů italské turistické organizace ENIT, po uvolnění restrikcí spojených s nemocí covid-19 byl letos v prvním pololetí počet turistů o 172 procent vyšší než loni, a dokonce o 57 procent vyšší než v období před pandemií.

„Itálie je specifická tím, že je v ní obrovské množství historických památek nesmírné hodnoty. Benátky a Řím jsou vysloveně živoucí města, kde lidé koexistují se skutečnými kulturními poklady,“ říká Tom Jenkins, šéf Evropské turistické asociace (ETOA). „Takže myslím, že tu jsme svědky vedlejšího produktu obrovského množství turistů. A otřesného chování zlomku z nich.“

Nevylučuje, že to do Itálie táhne lidi, kteří mají jiné zájmy než jen poznávat památky. „Třeba podléhají ideji dolce vita a jsou přesvědčení, že Itálie je místo, kde je možné se naprosto uvolnit,“ myslí si Jenkins. Světovému dědictví ovšem takový přístup rozhodně nesvědčí.

Benátský Most vzdechů je vyhledávanou památkou. Turisté si ale občas pletou celé město s pláží a koupou se v kanálech.

Sladký život bez pravidel

S tím částečně souhlasí italští odborníci, kteří připomínají, že z dalších oblíbených turistických destinací – třeba ve Francii nebo Španělsku – tolik historek o šílených návštěvnících nepřichází. Myslí si, že chování cizinců v Itálii souvisí s tím, co si o této zemi myslí.

„Mnoho zahraničních turistů na Itálii nahlíží prostřednictvím stereotypů zakořeněných ve filmech, a to hlavně Sladký život a Prázdniny v Římě,“ myslí si filmový historik Nicola Bassano. „Je považována za místo bez pravidel a zákonů, kde všechno je uměním, a proto nic není umění,“ dodává. „Nevidí žádný rozdíl mezi Římany převlečenými za centuriony, kteří se snaží si přivydělat, a Koloseem. Jakoby vy všechno bylo součástí show, ve které nejsou žádná pravidla.“

V Benátkách městská policie letos řešila 43 případů, kdy turisté plavali v kanálech, řekl její šéf Gianfranco Zarantonello. To je oproti loňsku skoro dvojnásobek a i více než v předpandemickém roce 2019.

„Benátky někdy nejsou považovány za město. Turisté se v nich chovají jako na pláži,“ říká. Dodává, že ačkoliv to vypadá, že návštěvníci zdivočeli, nejsou jejich vylomeniny ničím novým. Před pár lety ruský turista ukradl vodní autobus. „Lidé kradou gondoly. Jednou na silvestra z ní vypadli a než jsme se k nim dostali, jeden umíral kvůli podchlazení. Zachránili jsme ho,“ vzpomíná Zarantonello.

Cizinci si pořád myslí, že v Itálii neexistují pravidla, říká Maria Pasqualeová, novinářka a autorka knížky Jak být Italem. „Ale pletou se. Samozřejmě, že pravidla existují, ale jako někdo, kdo tu žije a každodenně se potýká s byrokratickou, ekonomickou a instituční nestabilitou mohu říct: pro ty, kdo se pravidly neřídí, bohužel často nejsou žádné následky,“ uvádí.

Pokuty padají na Španělských schodech i za vylepování žvýkaček, takže nápad zkrátit si tudy cestu autem přišel výletníka skutečně draze.

Anonymita historické metropole

Britská psycholožka Audrey Tangová říká, že dovolenkáři divočí i kvůli pocitu anonymity v zahraničí, podobně jako trollové na internetu. „Nikdo nás nezná a to nám dodává pocit ochrany,“ vysvětluje. Roli hraje i chování ve skupině, v níž si člověk troufne víc, než kdyby byl sám. K tomu se přidává alkohol, mizí zábrany „a můžeme udělat něco, co by nás nikdy nenapadlo,“ upozorňuje psycholožka.

Eike Schmidt, ředitel galerie Uffizi ve Florencii, říká, že to, že se někteří turisté neumějí chovat, není ničím novým. „Myslím, že jsme se dostali tam, kde jsme se zastavili v roce 2019,“ říká Schmidt. Zatímco interiér galerie je přísně střežen a incidenty s neukázněnými návštěvníky jsou vzácné, venku je to jiné.

Lidé si mohou odpočinout na historických lavičkách vytesaných z místního modrošedého pískovce. Po svačících turistech na nich zůstávají mastné skvrny nebo vylité víno a limonády. Schmidt loni vyzýval k tomu, aby občerstvení, která nemají pro své hosty místa k sezení a toalety, platila vyšší daně, ale nic se nestalo.

Za Vandaly zaplatíme všichni

Benátský starosta Luigi Brugnaro si na Twitteru neustále stěžuje na omezené pravomoci při trestání neukázněných turistů. Vzhledem k tomu, že v mnoha případech jde jen o přestupky, město může výtržníky vykázat na 48 hodin. Trestní stíhání jim hrozí až tehdy, když nějakou památku poškodí. Což je až mezní situace, která může mít nevratné následky a dopadne na všechny, včetně většiny turistů ukázněných.

Mountain Butorac, průvodce katolických poutníků, má obavy, aby případy, jako s převrácenými bustami ve vatikánském muzeu ze začátku měsíce, neměly následky i pro slušné návštěvníky. Od doby, co maďarský geolog v roce 1972 zaútočil na Michelangelovu Pietu kladivem, chrání sochu v bazilice Svatého Petra neprůstřelné sklo. Butorac má strach, že takhle by to mohlo být i jinde: „Jednou z krásných věcí je to, že lidé se mohou v muzeu dostat k sochám doslova tváří v tvář. Bojím se, že po takových incidentech tam mohou postavit bariéry.“

,