V dřívějších dobách, kdy se mohlo jezdit bez problémů jen do socialistických států, jsme s manželkou zavítali do SSSR, konktrétně do lázní v Soči. Na zážitek, který nás potkal, nelze zapomenout. Vypravili jsme se linkovým autobusem ze Soči do Adleru. Nastoupili jsme, zaplatili a vyjeli. Cesta trvala asi půl hodiny. Nebyla volná sedadla vedle sebe,tak jsme si sedli každý zvlášť a bavili jsme se přes uličku. Najednou se zvedl pán, jenž seděl přes uličku vedle ženy, a naznačil mi, ať si sednu na jeho místo vedle své ženy. Místo jsem si s ním vyměnil a to bylo první milé překvapení. Druhé nastalo za chvíli. Do autobusu cestující nastupovali všemi třemi dveřmi, ačkoliv se platilo u řidiče. Mysleli jsme si, že i tam se jezdí "na černo". To, co následovalo, nemá snad nikde obdoby. Manželce někdo poklepal na rameno a dal jí peníze. Ta peníze vzala a ptala se mě pohledem, co s nimi. Že by někdo rozdával neznámým osobám peníze, to se nám nezdálo možné. Nebo, že by někdo ocenil vzhled mé manželky? Náhoda tomu chtěla, že jsme si povšimli, že na druhé straně sedadel si cestující předávají peníze,a tak jsme sledovali, kam až dojdou. Konečná stanice jejich putování byl řidič. Ten je přijal, utrhl lístek a poslal je stejnou cestou zpět i s vrácenými penězi. Udělali jsme totéž. Lidé si peníze předávali, aniž přerušili rozhovor či zvedli oči od novin. Když jsme s manželkou rozebírali tuto situaci, uvažovali jsme, jak by cesta peněz dopadla v našich autobusech. Asi bychom s Rusy v poctivosti prohráli. Tato úvaha se nám doma potvrdila, neboť při vyprávění tohoto zážitku se našli tací, kteří se ptali, proč jsme je "nestopili". Nás to tenkrát ani nenapadlo.
Cestujete a chcete se s ostatními čtenáři podělit o zajímavé zážitky? Nebo jim nechat jenom vzkaz, čemu se vyhnout, a co naopak navštívit? Pokud ano, zašlete svoje příspěvky (v maximální délce dv aceti řádků), případně i fotog rafie, na adresu MF DNES, Na Příkopě 31, P. O. Box 1080, Praha 1, PSČ 111 21 a na obálku napište heslo "Zážitky z cest".
19. srpna 2000
