Rodiny sice také navštěvují hroby svých zesnulých, i tu svíčku jim zapálí, ale samotné vzpomínání se nese v duchu veselého hodování přímo na hřbitově, kdy za piknikové stoly slouží samotné hrobky.
Protože mi to můj nabitý program dovoloval a právě jsem se nacházel v hlavním městě Manile, rozhodl jsem se, že tuhle netradiční formu uctění památky musím vidět na vlastní oči. Z jejího charakteru jsem totiž usuzoval, že moje přítomnost místní chápání piety nijak nenaruší. A nespletl jsem se.
Nakonec jsem se rozhodl navštívit Severní hřbitov, který se svými více než padesáti hektary patří mezi největší v Manile.
Jako na pouti
Pro třináctimilionovou megalopoli byl v tento den však přecpaným pláckem. Davy lidí a pouťová atmosféra začaly prakticky už u výstupu z nedaleké stanice metra.
Podél hlavní ulice vedoucí ke hřbitovu se střídaly stánky s květinami, nafukovacími balónky, brambůrkami, oříšky a nápoji. Lidé, co už byli proviantem dostatečně zásobení, se prodírali tlačenicí obtěžkáni taškami, balíky a barely vody.
Ti prozíravější si svoji piknikovou výbavu tlačili před sebou na malých vozících. Do toho všeho kolem pobíhaly vřískající děti a mě začínalo být jasné, že obavy z nevhodnosti přítomnosti Evropana byly opravdu liché.
S blížícím se vstupem na hřbitov začínaly davy více a více houstnout a když se mi podařilo protlačit se až za bránu, začala teprve ta pravá etnografická podívaná.
Tlačenice u hlavního vstupu na manilský hřbitov
Mezi stožáry visely napnuté provazce s ozdobnými fáborky, stánky s občerstvením a nápoji nezmizely ani zde a někteří podnikaví prodejci svoje zboží nabízeli i z pojízdných trojkolek. Ukřičené děti se daly utišit koupí balónku s motivem Hello Kitty a na všechno ze střech rodinných hrobek shlíželi místní teenageři.
Pohodička na hrobě
Někteří kluci naopak tuhle příležitost uchopili jako šanci k výdělku. V malých týmech tvořili manufaktury na výrobu svíček, kdy někteří obíhali hroby a sbírali odtékající vosk z těch hořících, jiní do něj pak rolovali nové knoty a hotový produkt pak byl dalšími nabízen kolemjdoucím pozůstalým.
Do toho na mnoha hrobech opravdu probíhaly ony zprvu neuvěřitelně znějící rodinné hostiny. Na jiných, kde už bylo po hostině, zase znavení stolovníci vyspávali odpolední siestu. Mezi hroby se pak potulovali pouliční voříšci hledající nějaké to zakutálené sousto. Pro středoevropana opravdu bizarní podívaná.
Siesta na hrobech
Socha Ježíše strážící toalety
To nejzvláštnější však mělo teprve přijít. Neustálé se prodírání davem v tropickém vedru ubíralo sil a protože jsem přes dvě hodiny postupoval stále jedním směrem, bylo mi brzy jasné, že stejnou cestu zpět nebudu ochotný a pravděpodobně ani schopný absolvovat.
My jsme tady doma
Když už jsem byl nabažený nevšedních zážitků, rozhodl jsem se najít nějaký boční východ ze hřbitova. Po nějaké chvíli jsem skutečně narazil na hřbitovní zeď, ale brána, branka nebo alespoň vrátka v dohledu žádná. Pak jsem si ale všiml, že značná část lidí proudí jedním směrem kamsi ke kolumbáriu, kde své zemřelé ukládají ti nejchudší.
Vydal jsem se tedy stejným směrem v předtuše možného vysvobození z bloudění. Když jsem dorazil na místo, zůstal jsem v šoku zírat. Kolumbárium bylo přilepené na hřbitovní zdi a nad ním na jejím vrcholu byly na sebe natlačené nuzné příbytky z tvárnic, vlnitého plechu a igelitu.
Slum volně se přelévající z ulice přes zeď a na hřbitov! Když jsem se pak pozorněji rozhlédl, došlo mi, že někteří lidé zde nejsou pouhými dušičkovými návštěvníky, ale skutečnými obyvateli, jež sdílí se zemřelými místa jejich odpočinku celoročně.
Výhled ze zdi na hřbitovní slum
Když šok opadl, zvážil jsem svoje možnosti. Cestu zpátky jsem opravdu absolvovat nechtěl a tak jsem nafotil ještě několik snímků, schoval foťák, peněženku a doklady co nejhlouběji do batohu a vyrazil jsem.
Zaplať a odejdi
Na korunu zdi vedl vetchý dřevěný žebřík a po jeho zdolání jsem se ocitl v úplně jiném světě. Chvíli jsem se orientoval, jak odsud ven, až jsem si všiml asi osmiletého klučiny s make-upem, umělými řasami a malou kasičkou, do které mu kolemjdoucí házeli drobné.
Po chvíli mi došlo, že tam nežebrá, ale že vlastně vybírá vstupné za průchod úzkou uličkou mezi dvěma boudami. Když mi potvrdil, že tudy vede opravdu cesta ven, zaplatil jsem i já a vydal se do tmy. Ulička byly vlastně strmé temné schody vysekané do hřbitovní zdi, které klesaly na uliční úroveň. Napravo i nalevo od nich byly neosvětlené vlhké kobky, kde šlo přes poodhrnutý závěs zahlédnout jejich obyvatele pospávající na rozložených kartonových krabicích.
Severní hřbitov během dušiček
Popravdě řečeno, pokud bych se na tom místě vyskytl sám, měl bych rozhodně nahnáno. Ale ve skupině místních, kteří se vraceli z dušiček strávených se svými blízkými, mi bylo o trošku líp.
Za zdí na ulici sice stále pokračoval slum, ale stísněný pocit ze schodiště byl už pryč. Mávnutím jsem si přivolal první tříkolku a nechal se odvézt zpátky na metro. Ještě dlouho poté jsem si pak snažil utříbit svoje dojmy z piknikových dušiček v Manile. Vždycky mi ale myšlenky sklouzly zpátky k té poslední půlhodince strávené v prostředí nepředstavitelné bídy.
