Vysmátý jako Filipínec
Na Filipínách, což je přesně 7 107 ostrovů a ostrůvků v jihovýchodní Asii, poznáte radost a uvidíte bídu. Vykoupete se na jedné z nejkrásnějších pláží světa a vyšplháte na čokoládové kopce. Údajně se tu narodilo jo-jo, jak ho známe dnes (yo-yo má filipínsky znamenat „pojď-pojď“), bydlí se tu na ulici a při pohledu na vyzdobené chatrče, které prorůstají městem, vás slovo smutek nenapadne. Tahle země je dokonalý lék na depresi. Musím říci, že od té doby, co jsem tu byl, jsem zavedl termín „vysmátý jako Filipínec“.
Připadáte si tu jako na nepřetržité oslavě či hostině. Slaví tu katolické i muslimské svátky, aby nikdo nepřišel zkrátka. A když padne volno na půlku týdne, posouvá se na konec, aby se to spojilo s víkendem. Vánoční stromeček tu zdobí 1. září a uklízejí ho na tři krále.
filipíny ve zkratceRepublika Filipíny leží na 7107 ostrovech v Tichém oceánu asi 800 kilometrů na jihozápad od Asie. Ostrovy a ostrůvky, z nichž mají jen dvě pětiny své jméno, leží na území 1 850 kilometrů dlouhém a 1 100 širokém.Jmenují se po Filipovi II. který vládl Španělsku v 16. století, v době, kdy Španělé začali s kolonizací souostroví. Hlavní město Manila leží na největším severním ostrově Luzonu, druhý největší je jižní Mindanao. Prostřední skupina ostrovů se jmenuje Visayas. Filipíny se nacházejí v oblasti velké sopečné aktivity, na samotném souostroví je 50 velkých sopek. Od března do května je na Filipínách horko a sucho, od června do října trvá období dešťů. Hlavní sezona probíhá od listopadu do února. Průměrná teplota se pohybuje mezi 25 -30 stupni Celsia, vlhkost 77 procent. Při příletu na Filipíny vyplníte formulář a dostanete turistické vízum na 21 dní. Pražské jezulátko je na Filipínách velmi dobře známé. Znají ho tam jako Santo Niño. Současným čtrnáctým prezidentem Filipín je žena Gloria Macapagal-Arroyo. Ceny všeho jsou na Filipínách ve srovnání s našimi přibližně třetinové až poloviční. |
Doma vám říkají před odjezdem, ať na sebe dáváte pozor a jste ostražití. Přejde vás to hned po příletu (let trvá 15 hodin, je ale třeba počítat se sedmihodinovým časovým posunem). Na turisty jsou tu milí a nevnucují se. Všude vás sice kontrolují, tašku vám prohlédnou i při vstupu do nákupního centra, ale rozhodně to nepřehánějí. Bohatí Filipínci ve městech milují nakupování. Obchodní domy jsou tu obrovské, asi tak padesátkrát větší než pražská Kotva.
Hollywood effect
Načuřené tváře Středoevropanů rychle vyměníte za zubící se domorodce. Jakmile vidí foťák, začnou pózovat, mávají a pokřikují, ať je vyfotíte ještě jednou. Můj průvodce Juanito tomu říká „Hollywood effect“. A když se za foťák neschováváte, mávají a tlemí se na vás stejně. Že jste cizinec, se na vás pozná stejně na první pohled, jste pro ně větší atrakce, než oni pro vás. A to je pro Filipínce velká sláva. Chtějí si na vás sáhnout, a to nemusíte být ani bílá žena.
„Výdělek tu je průměrně pět dolarů za den, v hlavním městě patnáct,“ vykládá Juanito, když se proplétáme úžasným chaosem dopravního šrumce Manily. „Asi nejlepší džob tady je pracovat v call centru,“ říká. Takhle se tu živí na 300 tisíc lidí. Průměrný měsíční plat se pohybuje kolem osmi tisíc pesos (v přepočtu asi 3 600 Kč, 100 pesos koupíte za 45 korun). Kilo rýže, ze které vám tu udělají i skvělý koláč, stojí 45 pesos.
Snad v každé chýši z bambusu je elektřina. Musí tam být, správný „Filipino“ má televizi a na ní připojené karaoke. Nakupovat chodí do „sarisari“ obchodů. To jsou krámky podél cesty, kde se nakupuje na dobré slovo a zaplatí se, až budou peníze. Krabička obyčejných cigaret tu stojí 18-19 pesos (asi 8 korun), marlbora 35-40 pesos (asi 20 korun) a láhev piva v obchodě 25 pesos. A pozor, dolary všude nezaplatíte!
Angličtina je všude
Jazyku, který používají, říkají filipino, což je údajně ze 65 procent španělština. Ale pokud španělsky mluvíte, budete ji v jejich řeči poznávat jen velmi pozvolna. „Stejně mluvíme hlavně očima,“ říkají o sobě.
Pro cizince je ale jednodušší mluvit anglicky. Filipíny jsou třetí největší zemí na světě, kde se angličtina používá. Ta filipínská vám možná přijde trochu komická, ale přijdete jí na chuť. Mluví jí totiž úplně všichni a běžně ji používají i mezi sebou. Neostýchají se mluvit, občas si něco poupraví podle svého. Na formuláři, který musíte po příletu vyplnit, tak najdeme třeba kolonku nadepsanou „birthday“ (narozeniny). Tak jsem tam napsal datum narození. A směnárně říkají „money changer“.
Angličtinu pochytili od Američanů. „Jsou kamarádi a největší sponzoři. Máme teď strach z Číny, že nás spolkne. Nechceme být součástí United States of China,“ říká další průvodce Michael.
Američtina se dostala Filipíncům pod kůži. „Když chceme říci zubní pasta, řekneme colgate, když chceme nealko, objednáváme coke,“ vysvětluje Michael. Sluší se dodat, že Filipínci byli pod kontrolou USA v minulém století asi 40 let. Nic dobrého si ale nemyslí o Španělech, kteří jim vládli 350 let.
Vařené banány a okurkový džus
Když na letišti vylezete z letadla, musíte se posadit. Devadesátiprocentní vlhkost znamená, že jste pořád unavení, aspoň zpočátku. 28-30 stupňů je tu stabilně, a pod 16 stupňů je už fakt zima. Musíte mít ale velkou smůlu, abyste na ni narazili, na Filipínách slunce svítí téměř celý rok. (Jinak ještě jedna rada - nechávejte si při přeletech rezervu na letištní poplatky, které se platí zvlášť; při odletu do Evropy vás v Manile zkasírují o 750 pesos.)
Na Filipínách možná poprvé ochutnáte banány vařené v páře. A až tady poznáte, jak má správně chutnat ananas. „Banán denně pro zdraví a každý den kokosový džus pro dobré trávení,“ traduje se tu. Asi to fakt platí, na tlusťocha tu skoro nenarazíte.
„Filipínské jídlo, to je mix malajského, čínského i japonského jídla. Ale máme rádi i americké ‚blivajzy‘,“ říká Juanito.
Typické jídlo ovšem mají Filipínci také: malé sele se rožní a potírá speciální omáčkou z hnědého cukru, anýzu a banánové čalamády. Mňam! Jí se hlavně rukama. Jako talíř poslouží banánový list. A zapíjet to můžete třeba okurkovým džusem nebo šťávou z čerstvě vymačkaných citronů - po kyselosti ani stopy. A jste-li pivař, dejte si San Miguel. A ještě lepší je černé.
Šrumec Manily
Jenom v Manile můžete v dnešní době počítačů narazit na opravnu a prodejnu psacích strojů. Nebo na servis televizí, který na první pohled vypadá, že umí opravovat nejvýš kladivem ty jejich Jepneye. To jsou takové úžasně rozhrkané džípovité taxíky, do kterých se vás naskládá minimálně dvanáct (ale v praxi minimálně o pět víc), skoro nic nestojí, křižují Filipíny křížem krážem a jsou starší než vaši rodiče.
„Manila má podle průvodců 12 milionů obyvatel, reálně jich je ale spíš k 17 milionům,“ líčí Juanito. A všichni tihle pořád někam jezdí, chlapi občas zajdou na kohoutí zápasy a děti povykují na ulici. Všude samé reklamy, billboardy, většinou dost ošuntělé, ale bez nich si ten samoorganizující se chaos nějak nedokážete představit.
Papírový průvodce vás pošle do starobylého centra Intramuros. Tenhle svědek španělské nadvlády, chráněný dnes UNESCO, byl ve 40. letech poničený válečným řáděním Japonců. Od 50. let tedy Intramuros rekonstruují a Japonci Filipíncům v rámci válečných reparací postavili dálnice, mosty a další infrastrukturu po celém souostroví.
V Intramuros se zajděte podívat na nejstarší kostel na Filipínách, věnovaný svatému Augustinovi. Ještě zajímavější je ovšem elegantní dům naproti. Je to muzeum, které vám ukáže, jak vypadal měšťanský dům Filipínců před staletími. Všude dřevo, mix stylů z celého světa, samá okna po celé délce stěny a dokonce i posuvné otevírací panely pod nimi, které interiér ještě více prosvětlí a pustí tam víc vzduchu. Koupelnu se záchodem tam mají taky.
Pak se stavte na čínském hřbitově. Na 59 hektarech se nachází 100 000 hrobek. Mrtví si užívají maximálního komfortu, v těch nejvýstavnějších hrobkách mají i záchod a kuchyni, a když mají prosklená okna, je tam i klimatizace. „Tu nemám domá ani já,“ říká naoko načertěně Juanito.
My ale vyrážíme na trh Quiapo. Turisté se vodí asi jinam, ale zážitek je o řád koncentrovanější. „Když znáš Quiapo, jsi expert na Manilu,“ říká Juanito. „A když znáš čínský hřbitov, patříš mezi intelektuály,“ dodává. „Intramuros je pro turisty,“ mává rukou.
Qiuapo - to je všechno ke koupi, davy lidí, sotvachodící dítě hrající si s kuřátky, nepořádek, křik a váš úžas. Všechno vrcholí kostelem, ze kterého budete paf.
V kostele je to jako na nádraží
Volejte levně na Filipínys klikniavolej.cz už od 5,90 Kč za minutu |
Velmi zbožní Filipínci si totiž náboženství „ohýbají“, jak potřebují. Osmdesát procent je katolíků, patnáct procent připadá na muslimy. Bůh je praktická věc, ne něco, co má život komplikovat. V Evropě se chodíme do kostela klanět a modlit, na Filipínách se v něm žije. Jako na nádraží. Lidé mluví, chodí sem a tam, modlí se, smějou se... Zatuchlinu evropských chrámů tu necítíte.
Vstupy má kostel i z boků, aby byla pomoc co nejrychlejší. Vedle na trhu nakoupíte bylinky na uzdravení, ale při zpáteční cestě to ještě vezmete přes svatého, abyste jejich účinek modlitbou podpořili. Filipínci si berou z náboženství, co se jim právě hodí. Když to do kostela nestíháte, poslouží profesionální ‚modlička‘. Dáte jí peníze a ona se za vás modlí.
Když vám zahýbá muž, má řešení vrásčitá žena s cigaretou ledabyle pověšenou v pravém koutku: Kupte si u ní černou svíčku ve tvaru ženy a spalte ji. Nevěrného manžela pak prý milenka opustí. Pro jistotu to ještě ale stejně vezměte přes kostel.
Pole ananasu i orchidejí
Pak se vymotáte z města a vyrazíte do přírody. Jedete mezi políčky ananasu a orchidejí a potkáte rodinu, co si vyrazila na výlet na motorce. Motorka je hlavní dopravní prostředek, jezdí se na ní ideálně ve čtyřech, a na tricyklu - motorce se zastřešenou sajdkárou - odjede až šest lidí.
Když chcete vidět víc, musíte zase na letadlo. A vydáte se třeba do Cebu. Velkého města na centrálním ostrově. Bylo to určitě krásné, elegantní koloniální město, dnes je ale opoužívané každodenním životem. Je to mimo jiné město nábytku, který se odsud z víc než stovky výroben vozí do celého světa.
Nad městem stojí část jménem Beverly Hills, kterou v 70. letech postavili Američané a vstup do ní je dodnes hlídán. Mezi výstavními vilami se vyjímá taoistický chrám. Nesmí se tu fotit, ale potkáte v něm na návštěvě klidně i jeptišku. Jsou tu i barevní usměvaví draci, kus čínské zdi...
U Cebu najdete také velmi oblíbené potápěčské oblasti.
Cvrkot na trhu
Atrakcí pro otrlejší je carbon market. Obrovitánský trh v srdci Cebu, kde je špína, smrad, použité oblečení, jídlo, nářadí, zvířata, mobily, prostě všechno. Když vlezu do centrálního komplexu dřevěných chatrčí plných veteše na prodej, doufám, že z něj ještě vyjdu. Cítím se tu jako blondýna v Itálii. Strach mě ale docela rychle opouští, na každém rohu potkávám policistu. Snad v každém obchodě drží stráž ochranka.
Hned vedle tržiště se každý pátek koná pod otevřeným nebem před nejstarší bazilikou na Filipínách monstrózní mše. Každou hodinu sem přijde 5 000 lidí, a to se zopakuje desetkrát za sebou.
Zelený ostrov opiček do dlaně
Pak se vydejte na zelený ostrov Bohol, kde většina z 1,2 milionu obyvatel pěstuje rýži. Tady to vypadá, že se lidé mají líp než v městských slumech, přesto ale stále raději odcházejí do města za štěstím, než aby měli ohnutá záda na poli. Sympatická a usměvavá „domorodkyně“ Tessie nás ale ujišťuje, že tady žijí nejšťastnější lidé na světě. Proto se tu také dožívají 90 až 100 let.
V boholské džungli žijí papoušci, kobry, a hlavně Tarsier (česky se jmenuje Nártoun filipínský), jedna z nejmenších opiček na světě. Skáče až tři metry do dálky, žije v noci a kromě toho, že se jí vydržíte koukat do vykulených očí neomezenou dobu, umí otáčet hlavu o 180 stupňů. Filipíny jsou jediné místo, kde je potkáte.
Na Bohol se ale jezdí hlavně na čokoládové kopce. Podle místních jsou to slzy obra, kterému umřela milá. Těch 30-120 metrů vysokých slz sopečného původu naplakal na malé území závratný počet - 1268.
Na Boholu se i vykoupete, krásné bílé písčité pláže najdete na jihu, na ostrůvku Panglao, na který se dostanete suchou nohou po mostě. Jen si vezměte boty do vody, kromě vás se v teplém moři rochní mořští ježci. Na některé pláže musíte být objednáni, pokud zde nebydlíte, pak počítejte se vstupným (asi 300 pesos/den). Koupání kousek od rovníku je parádní, i když vás moře moc neosvěží. Je teplé, teplejší než vzduch.
Na skok v ráji
Ráj turistů rozvalených na pláži je Boracay. Na sedm kilometrů dlouhém ostrůvku je mnohem příznivější ovzduší. Není tu jako v sauně. Pokud sem zamíříte, nesmíte mít strach z létání a musíte mít vodáckou duši.
Letišťátko s jedinou neosvětlenou drahou občas přivítá letadlo pamatující 70. léta. Pak se přesunete do půl kilometru vzdáleného přístavu, kde vás naskládají do „bambusových lodí“ a hurá přes rozbouřenou úžinu do ráje. Než se po zaplacení 25 pesos nalodíte, musíte napsat svoje údaje do sešitu na břehu. Štíhlá loď s bambusovými stabilizátory na trámech je prý sice bezpečná, ale co kdyby...
Na Boracayi jsou hlavně hotely, výstavní sídla smetánky, asi nejkrásnější pláže na Filipínách a také oficiální prodejci falešných hodinek. Mají to dokonce napsané na tričku (tedy to, že prodávají perly, hodinky a další veteš. Ne, že je to všechno falešné).
A „omegy“ za dvacet dolarů? No nekupte to! Na Filipínách se prostě nic neřeší. Usměvavý ráj. Antidepresivum.
jak se tam dostatAsi jedinou možností je letadlo. Při troše štěstí seženete zpáteční letenku z Prahy, Vídně, nebo Mnichova do Manily za 15-25 tisíc. Lety z Prahy obstarávají například KLM, Qatar Airways a Singapore Airlines. Z Vídně létají například China Airlines (s přestupem v Taipei) nebo Qatar Airways. Z Mnichova létají například KLM, Air France, nebo Finnair. Do Cebu poletíte z Prahy za 18-30 tisíc s KLM, Singapore Airlines nebo Qatar Airways. Z Vídně létá mimo jiné KLM a Lufthansa. |
Na cestu pozvaly redakci iDNES.cz Filipínská centrála cestovního ruchu a China Airlines.
