Článek sice působí jako zajímavé vzpomínání, ale pár změn by si zasloužil. Prvně rozdělení na různá období. Druhá polovina osmdesátých let byla úplně o něčem jiném než konec let sedmdesátých, ale tady je to všechno v jednom pytli.

No a potom zase ten pravopis. To fakt idnes nemá na to, aby před zveřejněním někdo udělal kontrolu?

cestovani do Jugosky zpopularizovalo uz nekdy od 1963-4 a s nim nutnost mit prislib deviz, nez se mohla podavat zadost o dolozku.

V den kdy se otevrelo podavani zadosti na nadchazejici letni sezonu nekolik mesicu jeste vzdalenou, staly pred zminenym uradem dlouhe fronty zadatelu.

Jugošku jsem zažil jen jednou a to na devizový příslib (1985). Dostali jsme ho až na třetí pokus a výjední doložku jen s odřenýma ušima a to proto, že jsme nejeli celá rodina. Možná by stálo za doplnění, že chlapi museli odevzdávat na vojenské správě vojenskou knížku a že ten zmiňovaný šedý pas platil jen pro Jugoslávii a tranzitní země - ostatně vydávali ho jen na základě dočasného odevzdání zeleného pasu.

Devizový příslib na tři týdny rozhodně nestačil na krytí ani těch nejzákladnějších potřeb - spali jsme tedy v kempech, často bez stanu a jezdili hodně stopem, abychom ušetřili nějaký ten dinár. Jídlo jsme si téměř komplet vezli s sebou - na nákup stravy na místě by to nestačilo. Většinu devizového příslibu jsme utratili za dopravu a vstupy (třeba lístek na lanovku na kopec nad Dubrovníkem stál na osobu 1000 dinárů, což byla tehdy asi půlka denního příjmu).

No aspoň to bylo celkem dobrodružné.

Obyvatelé Dalmácie jsou Dalmánci, ne Dalmatinci...

odkdy?

Dalmat'an, Dalmát'an nebo Dalmatinec je obcan Dalmacie, odvozeno z pridavneho jmena dalmátský nebo take dalmatinský.

My jsme byli od Statniho statku skodovkou 120l az nekde dole Budva jestli se nepletu se to jmenovalo...tata tam vezl na radu ostatnich nahradni dily na auto a naradi ..taky jsme meli digitalky snad za nasich 50-100kc...a nejaky strelci jezdili trajektem do italie a doufali ze nedostanou do pasu razitko

Diky ľudia. Mne, ktory som tu dobu nezažil...ste zlepsili naladu

Dnes sice může cestovat kdo jak chce, ale ne každý na to má. Zaplatit složenky je mnohem důležitější.

ono je copak nejake pravo "moci si dovolit zahranicni dovolenou"?

vite, za me je mnohem dulezitejsi to, ze mam svobodnou volbu v tom, jak se budu zivit, jak budu travit volny cas a kam pojedu.

to, jestli na to mam, je pak ciste moje dovednost a moje zodpovednost...

do Jugosky jsem jezdil od 1964 do 1969 k pratelum nasi rodiny, to znamena pokazde na pozvani. Nez jsem se "zapomnel vratit" z navstevy pribuznych v Australii.

To nam umoznovalo zazadat o cestovni dolozku bez nutnosti zadat o devizovy prislib. S povolenim cesty na pozvani jsme si mohli zajit do banky vymenit koruny za zakladni mnozstvi dinaru = kapesne.

Moc toho nebylo, ale protoze jsme si soucasne mohli objednat a zaplatit veskera potrebna vnitro-jugoslavska vlakova nebo letecka spojeni u Cedoku na urovni ceskych cen, presuny z Belehradu do Splitu, nebo ze Zahrebu do Sarajeva a odtud do Duibrovniku a zpet neubiraly nic z dinaroveho rozpoctu.

Pribuzny z Australie mi vzdy poslal k jugoslavske rodine nejake devizy. To stacilo na 2 tydenni pobyt s nimi v rekreacnim stredisku jejich podniku v Rogoznici. Ubytovani v jednoduchych chatkach s prislusenstvim, kazda pro 4-6 osob, v borovicovem haji a jednoduche hromadne stravovani v pavilonu s terasou a vyhledem na more.

Terasa mela take juke-box se zasobou gramodesek popularnich zapadnich hitu a my nactnici jsme se kazdy vecer vyradili pri tanci.

Posledni 3 roky jsem pobyt v podnikovem rekreacnim stredisku zamenil za 2 tydenni pobyt ve stanovem tabore ferijalcu (mladez- hostelaci) v borovicovem haji na okraji maleho mestecka jizne od Dubrovnika, s hromadnym stravovanim v jidelne v mestecku. Ucastnici tabora se stridali v pomocnych sluzbach v kuchyni, denni hygiena se provadela hned vedle betonove "plaze", u dlouheho drezu s nekolika kohouty privadejicimi studenou vodu, toalety byly latriny jak na chmelu..... a prazdniny to byly ohromne. Vetsina ucastniku tabora byli Jugoslavci, ale prijizdela tam i cestujici mladez odjinud. Behem meho pobytu z Rakouska, USA, Polska....

pravda je, ze jsme do Jugosky pasovali cesky kristal a kristalovou bizuterii, karlovarsky porcelan a ja take pri posledni ceste kameru Admiru.

Z Jugosky jsme vozili vinjak, slivovici, marasku, cokoladu, boty, sustakove plaste. Nasi pratele v Jugoslavii pracovali pro firmu, ktera spravovala luzkove a jidelni vozy a tak na hranicich nebyl zadny problem.

Sympaticky a ochotny jugoslavsky pruvodci luzkoveho vozu to prevezl ve svem kamrliku (vsak on vzdycky mel i flasku slivovice pro celniky na madarske a ceskoslovenske hranici!).

Tak alespoň vás tenkrát v Jugoslávii nezrujnovali pokutou za dopravní přestupek a nezavírali za to do vězení, jak dnes v Chorvatsku, jo pokrok nezastavíš.

jezdi jako clovek a nestane se ti to.

Často pomáhalo potvrzení od doktora, že dítě potřebuje pobyt u moře ze zdravotních důvodů, každej rok jsme nežádali ale jednou za dva či tři roky, a vždy to klaplo, ta Jugina byla mnohem lehčí než devizák na Západ

V Chorvátsku som bol tri krát a už nikdy viac. Prvý krát na Istrii prvý septembrový týždeň. Na pláži sme sedeli vo svetroch, kúpať sa dalo len so zaťatými zubami max 1 min. Druhý x ma zlákal človek z našej firmy, čo mal apartmány priamo na pláži na Crese. Začiatok júla, slnko pálilo, do vody sa počas 2 týždňov vstúpiť nedalo. Bola studenšia ako na Rujáne. Tretí a posledný krát to bola začiatkom augusta Baška voda ( Makarská riviéra). Slnko pálilo, ale vo vo vode sa dalo vydržať max 10 minút. Zlaté Taliansko, Grécko, Bulharsko, Albánsko, Turecko, Tunis, Kréta, Egypt, . . . Do budúcnosti čokoľvek, len Hrvatska nie!

To hlavné som zabudol! Chorvátsko nemusím, ale mňam, mňam vyprážaná krkovička (rezeň) medzi dvoma chlebmi s kyslou uhorkou môže byť aj raz do mesiaca.