Řízek s chlebem a pašování. Jaká byla dovolená v Jugoslávii před rokem 1989

aktualizováno 
Chorvatsko hlásí přinejmenším poslední tři roky rekordní turistické sezóny. Ročně jej navštíví k dvaceti milionům návštěvníků. Může sem jet každý, což byla v dobách socialistické Jugoslávie pro východní totalitní blok nepředstavitelná situace.

Hotel "Fjord" v Černé Hoře v Kotoru (1968) | foto: ČTK

Před rokem 1989 se jezdilo na čtrnáct dnů. To bylo pravidlo. Cesty na kratší dobu, jako je tomu dnes, třeba jen na prodloužený víkend, prakticky nepřicházely v úvahu.

Proč také, když musel československý turista podstoupit zdlouhavý proces žádostí a vycestovat se dalo většinou jen jednou za několik let. Jugoslávie pro nás byla malá Amerika a dostat se do ní patřilo v dobách nesvobody k obtížnějším disciplínám.

V socialistickém Československu jste měli na výběr celkem ze tří způsobů, jak se na dovolenou na Jadran dostat – na vlastní pěst, s cestovní kanceláří nebo s rekreací ROH. Všechny tři možnosti byly ovšem spojeny se značnou nejistotou.

Nejkomplikovanější byl rozhodně výjezd na vlastní pěst. Znamenalo to zažádat o devizový příslib, který málokdo tehdy dostal normální oficiální cestou. Důležité byly osobní vazby, známosti. A nebo pozvání.

„Otec se v osmdesátých letech seznámil s majitelkou penzionu v tehdejší Jugoslávii, vycestovali jsme na pozvání a devizový příslib,“ říká Martin Chatt, který si cestu pamatuje jako školní dítě.

Fotogalerie

„Platili jsme tehdy 1 000 dinárů za noc. Inflace v zemi byla skutečně vysoká. Mám pocit, že to bylo asi osmdesát československých korun,“ dodává. 

Čtyřhvězdičkový hotel? Nedostupný sen

Cestovní kanceláře se před revolucí nepočítaly na stovky jako v současnosti, bylo jich jen pár: Čedok, CKM, Sportturist, Autoturist, Rekrea, Slovakoturist. To byly základní cestovky v tehdejším Československu, u nichž bylo možné zakoupit vypsané zájezdy.

„Jakmile se objevily na trhu, stála před cestovní kanceláří obvykle dlouhá fronta a zájezdy byly třeba během jednoho dne vyprodány,“ vypráví Zdeněk Honek, zakladatel CK Vítkovice Tours, jedné z největších porevolučních cestovních kanceláří v Evropě specializující se na Chorvatsko.

Pokud měl člověk v cestovce dobré kontakty, mohli mu pracovníci lepší zájezd nechat tak zvaně „pod pultem“. Ubytovací kapacity byly totiž obvykle nasmlouvány značně jednoduchého charakteru. „Že to byly levnější jedno či dvouhvězdičkové hotely nebo chatky či ubytovny, bylo naprosto jasné. Čtyřhvězdičkový hotel byl pro většinu československých rekreantů nedostupným snem,“ říká Zdeněk Honek.

Letovisko Baška na ostrově Krk (1974)

Letovisko Baška na ostrově Krk (1974)

Toalety a koupelny byly mnohdy společné, o nějakém designu nemohlo být řeči. „Bydleli jsme v obyčejném soukromém bytě v paneláku, na pro nás tehdy luxusní hotel, ve kterém byla větší část klientely ze Západního Německa, jsme se mohli dívat jen z dálky,“ potvrzuje Eva Miškovská, která v roce 1983 vycestovala na zájezd s Čedokem do Makarské.

Výběrová rekreace „jen“ pro vynikající pracovníky

Československý turista ale tehdy víceméně věděl, do čeho jede, a také tušil, že platí podstatně méně než jeho západní „nepřátelští“ sousedé.
Mladí lidé jezdili s CKM (Cestovní kancelář mládeže), sportovně zaměření návštěvníci si vybírali Sportturist.

Retrosnímky z cest před rokem 1989. Poklady z fotoarchivů čtenářů

Ti, co chtěli vyrazit vlastním autem a především kempovat, nakupovali zájezdy u Autoturistu. A cestovky jich vždy vypisovaly jen tolik, na kolik stačily přidělené valuty.

Největší cestovní kanceláří v republice byla ale jednoznačně Ústřední správa rekreační péče. Ta byla zodpovědná za celou organizaci a produkci odborářských rekreací na Jadranu. ROH, neboli Revoluční odborové hnutí, mělo buďto kapacity v Jugoslávii nasmlouvané a pronajaté, nebo tam mělo přímo svoje střediska. „Některé hotelové kapacity zafinancovaly československé odbory a stavěli je pro ně místní,“ vysvětluje fungování systému Mirek Hanzlíček, tehdejší vedoucí jugoslávského oddělení na Ústřední správě rekreační péče, který měl řadu let na starosti celé pobřeží bývalé Jugoslávie.

Jadranská magistrála spojuje všechna rekreační střediska na Jadranu. Měří 1000...

Jadranská magistrála spojuje všechna rekreační střediska na Jadranu. Měří 1000 km a je široká 7,5 m. (1968)

Existovala rekreace svazová (jednotlivých odborových svazů), podniková a tak zvaná „bezdevizová výměna“, kdy si jednotlivé československé a jugoslávské podniky vzájemně vyměňovaly za účelem rekreace své zaměstnance. Nejvyšším stupněm a metou mnohých pracovníků byla ale výběrová rekreace. Firmy dostávaly poukazy a ty se podle určitého klíče rozdělovaly mezi zaměstnance.

Soutěž o cestu kolem světa

Splňte si sen

Zúčastněte se soutěže ke 30. výročí obnovení svobody a vyhrajte cestu kolem světa s CK S.E.N. – Poznávací zájezdy do exotiky plné zážitků s českými průvodci již od roku 1993.

„Byla to výběrová rekreace, měla tedy logicky být pro vynikající, pro nejlepší pracovníky toho daného podniku. Ale většinou ta výběrová rekreace nebyla od toho „byl jsem vybrán“, ale „vybral jsme si“. Takže nejlukrativnější pobyty si vybrali funkcionáři ROH, a teprve to, co zbylo, rozdali mezi normální zaměstnance,“ potvrzuje fungování systému Mirek Hanzlíček.

Někteří zaměstnanci dostali poukazy zcela zadarmo. To záleželo jednak na tom, jak podnik prosperoval, a také na tom, jak bylo možné bezplatný poukaz před vedením ROH obhájit. Lidé je tedy získávali za vynikající pracovní výsledky, k významnému životnímu jubileu nebo jako formu odměny v „soutěžích socialistické práce“. Ostatní museli zaplatit třetinu až polovinu ceny, která ovšem byla i tak dotována ústředím ROH.

Na rekreace ROH jezdila spíše střední a starší generace. Přece jen – zasloužilý pracovník se těžko nalezl mezi dvacetiletými. Ti se do „Jugošky“ nakonec dostávali také, ale především v okrajových termínech, o které nebyl zájem. První turnusy vyráželi k moři už kolem 20. dubna. Poslední se vraceli na konci října. To byly týdny, kdy slunce hřálo, ale nebylo zrovna na koupání.

Pláž u města Dubrovníku (1969)

Pláž u města Dubrovníku (1969)

Ostřílení odboroví pracovníci nechtěli v těchto okrajových termínech vyjíždět, ale na druhé straně, pokud se poukazy nevyčerpaly, následující rok je podnik nedostal. „Tak se přišlo do kanceláře nebo na dílnu a řeklo se mladým – ty a ty pojedeš na rekreaci a hotovo. Zadarmo. Bylo to nutné takto udělat, aby se přidělené poukazy vyčerpaly,“ potvrzuje běžnou praxi Hanzlíček, který se v cestovním ruchu pohybuje 45 let a i dnes se specializuje na jadranské pobřeží.

K čemu byl dobrý „šumák“

Ať už se tehdejší československý turista vydal do Jugoslávie jakkoli, pro každého bez výjimky platilo jedno – žádost o výjezdní doložku. Podávala se na pasovém oddělení a nikdy nebylo jisté, jak to dopadne. Československý turista procházel obvyklou lustrací. Vyjádření podniku, vyjádření domovní důvěrnice, manžela nebo manželky. Mohlo se klidně stát, že navzdory tomu, že jste měli zakoupený zájezd u cestovní kanceláře nebo dostali poukaz na rekreaci od závodní ROH, doložka vám vydána nebyla. Sen o dovolené v Jugoslávii pro vás pak končil.

Hitem byla sekaná se svíčkovou a růžová tatarka. Jak se jedlo v roce 1989

Pobyt v Jugoslávii provázela specialita v podobě šedého pasu. A pak také omezení množství valut, které bylo možno do země vyvézt. To ostatně provázelo jakoukoli dovolenou v povoleném zahraničí. Rekreanti ROH obdrželi poukázku na kapesné, zákazníci cestovních kanceláří si mohli vyměnit určitou sumu. Bylo jasné, že většině československých turistů tento chudý příděl nestačil. A tak se pašovalo. Západní marky, dolary, jugoslávské dináry. V pastě na zuby, v ponožce, v miniaturním sáčku od tehdejšího hitu, rozpustného prášku do vody, lidově „šumáku“, v podšívce bundy. Každý si nakonec do země nějakou měnu navíc „protáhl“.

Na hranicích byly pravidlem prohlídky. Zejména pasová byla důsledná. „Do autobusu nastoupil příslušník, prohlédl pas, prohlédl tvář, zkontroloval každého jednotlivce. Celníci si pak z autobusu vybrali pět lidí a jim zavazadla stranou důkladně prověřili,“ popisuje přechod jugoslávských hranic Eva Miškovská. Zejména zpáteční prohlídky zabraly více času. Jugoslávie sloužila československých občanům jako cesta ke svobodě, běžně se stávalo, že při návratu jeden, dva lidé v autobusu chyběli.

Pohled na přístav Trogir (1974)

Pohled na přístav Trogir (1974)

Ke konci osmdesátých let, kdy už viselo ve vzduchu značné uvolnění poměrů, se výjezdní doložky udělovaly téměř automaticky. „Jugoslávcům bylo naprosto jedno, jestli máme, nebo nemáme výjezdní doložku. Kontroly probíhaly spíše namátkově nebo na udání,“ popisuje dlouholetý generální ředitel CK Vítkovice Tours Zdeněk Honek.

Celníci samozřejmě věděli, že turisté z východního bloku peníze pašují. V podstatě jim ale na tom nezáleželo, kolik západní měny k nim kdo veze. Stejně jsme to nakonec utratili v jejich zemi.

Punčochy frčely

A pak se také pašovaly ručníky, zrnková káva, cín, pilky na železo, prostěradla. Po tom byli Jugoslávci, navzdory své prozápadní ekonomice, lační.

Chorvaté každých čtrnáct dnů čekali na nový turnus z Československa. A odkupovali. Nebo měnili. Na plážích, na tržnicích, kde to šlo. Rekreanti, kteří přijeli vlastními vozy s Autoturistem, prodávali na konci pobytu spacáky, stany, nafukovací lehátka. Za to si nakoupili kožené kabelky, koňak César, rakiju, desertní víno Prošek, německé krémy, trička s nápisem. Nebo v licenci vyráběné značkové oblečení. Jugotextil chrlil na trh pro nás nedostupné světové sportovní značky.

„Kovové digitálky z tržiště stály dva tisíce dinárů. Dodneška je mám schované,“ říká Martin Chatt. „Vezla jsem s sebou pět krabiček silonových punčoch a tři pytlíky pražené kávy. Na doporučení ubytovatelky jsme to rozbalila na kameni na tržnici v Makarské. Okamžitě to bylo prodané. Za to jsem si přivezla zlaté šperky. Z oficiálního kapesného bych na to neměla,“ potvrzuje Eva Miškovská. Svým způsobem jsme si mohli v „Jugošce“ koupit téměř všechno.

Karosa, řízek s chlebem a ranní rozcvičky

Rekreace měly svůj řád. To, co se dnes nazývá all inclusive, nebylo vymyšleno v posledních dvaceti letech. Snídaně, obědy, večeře v pravidelných časech, balíčky v podobě řízku a chleba na výlety, víno a minerálka k hlavnímu chodu. Skromní turisté tehdy nemuseli prakticky za nic doplácet.

Jezdilo se autobusy Karosa, průvodci podávali po cestě výklad. Trasa přes Rakousko a Itálii byla nemyslitelná. „Cesta vedla zásadně přes Maďarsko, jako průvodce jsem za těch patnáct let znal na trase už každou díru. Čerpací stanice s dnešním servisem v podstatě neexistovaly. Rekreanti si vozili svačiny v podobě smaženého řízku, na záchod se chodilo do kukuřice. Byly to polní podmínky z dnešního pohledu,“ vypráví Zdeněk Honek.

CKM (1989)

CKM (1989)

Zlomem v průběhu zájezdu bylo, když se v autobusech objevily videopřehrávače. Zábava v přehřátých vozech alespoň pocitově urychlila cestu. Českoslovenští turisté ve vlastních automobilech si o takové vymoženosti mohli nechat ještě dlouho zdát. Mnohahodinové cesty ve Škodě 120, bez klimatizace, s otevřenými okénky – tak vypadal začátek a konec dovolené.

Dnešní animátoři a trenéři fit programů v resortech by se divili, jak rozvinutý program zejména rekreace ROH nabízely. Jen se to jmenovalo celé jinak. Kulturní a sportovní referenti se starali o vyžití v průběhu dne a po večerech. Půjčování sportovního náčiní, volejbalové či jiné turnaje, ranní rozcvičky, diskotéky, seznamovací večírky či „party“ na rozloučenou, programy pro děti, poznávací výlety na Plitvice, do Dubrovníku, do Splitu. To byla běžná náplň čtrnáctidenního pobytu. Jako vystřižené z filmu Hříšný tanec. Jen o pár „levelů“ níže.

A pak jste vyrazili na pláž a tam se se promenádovali „galebovi“ – krásní, urostlí, opálení Dalmatinci, kteří galantně a gentlemansky lovili mezi rekreantkami svoje české známosti na sklenku bevandy, na pár nocí. Bylo to něco, co patřilo k tehdejší Jugoslávii stejně tak jako třpytivé a neobvykle slané moře. Něco, co doba a spěch už dávno změnily.

Historie československého cestování

První zájezdní hostince, turistické chaty, ale i dovolená s Čedokem a odborářské rekreace. Už od dob první republiky vyjížděli českoslovenští občané na cesty nejen po území republiky, ale i do celého světa. Přečtěte si, jak se cestovalo našim předkům v dobách dávno minulých:

Romantické začátky turismu v Československu

O statečné Růženě a pobavených kanibalech. Jak cestovaly ženy v minulosti

Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Dovolená nejen s Andělem. Odborářské rekreace dělnický lid miloval

Opuštěné Kupari. Zašlá sláva českého podnikání v chorvatském turismu

Do Jugoslávie i Senohrab. Kam se cestovalo za první republiky

Autoři:

Cesta do Chorvatska 2019

Plánujete letos cestu do Chorvatska autem? Zmapovali jsme pro vás cestu přes Slovinsko i Maďarsko. Mapa a popis trasy, poplatky, ceny pohonných hmot a rizikové úseky na jednom místě.

Nejčtenější

Najděte na mapě „socialistická“ letoviska a vyhrajte cestu kolem světa

Barevná Indie - Taj Mahal

Připomeňte si třicet let svobody se soutěží iDNES.cz a CK S.E.N. Výherce na podzim absolvuje cestu kolem světa. Soutěž...

Chovejte se konečně slušně, vzkazuje poblázněným turistům Bali

Český turistický pár při návštěvě chrámu svaté místo zneuctil. Česká...

Sociální sítě Instagram a Facebook ničí jeden z posledních rájů na Zemi. To kvůli nim na Bali přijíždějí turisté, aby...

Turisté stojí dlouhé fronty na lanovku, pak se tísní na vrcholu Sněžky

Na Sněžce je přes léto rušno (23. 8. 2019).

Vrchol Sněžky je v posledních týdnech v obležení turistů. Redaktoři iDNES.cz v pátek vyrazili do Pece pod Sněžkou...

Kvíz: Poznejte turistické zajímavosti v Česku a na Slovensku

Na kánoi v Lednicko-valtickém areálu

Český ráj, Vysoké Tatry nebo Brdy zná téměř každý český turista. I v těchto místech ale můžete objevovat souvislosti,...

Bouře v Tatrách byla nejtragičtější za 80 let. V roce 1939 zemřelo 6 lidí

Výstup na vrchol Giewont v polských Tatrách je pro turisty oblíbený.

Čtyři mrtví a téměř 160 zraněných, z nichž mnozí mají popáleniny 1. a 2. stupně a další úrazy spojené s pády v náročném...

Další z rubriky

Za málo dřiny hodně muziky. Výstup na Sivý vrch si rozhodně nenechte ujít

Vrchol Sivého vrchu se rychle přibližuje.

Sivý vrch je nejzápadnějším výrazným vrcholem Západních Tater a vlastně i celého Tatranského hřebene. Tato 1 805 metrů...

OBRAZEM: Skvělý nápad, jak změnit turistické atrakce. Stačí vystřihovánky

Stačí pár nádherných papírových vystřihovánek a z nejznámějších míst světa...

Stačí pár nádherných papírových vystřihovánek a z nejznámějších míst světa můžete vykouzlit úplně jinou atmosféru....

Chovejte se konečně slušně, vzkazuje poblázněným turistům Bali

Český turistický pár při návštěvě chrámu svaté místo zneuctil. Česká...

Sociální sítě Instagram a Facebook ničí jeden z posledních rájů na Zemi. To kvůli nim na Bali přijíždějí turisté, aby...

Najdete na iDNES.cz