Probíhal první školní den stejně před těmi třiceti lety a teď?
Je zajímavé se vrátit, protože je to hodně let zpátky. Záleželo na vztahu učitele, na dětech a řediteli. Někteří se věnovali v pohodě tomu, co je bavilo, a ne vždycky měla politická atmosféra, ať byla taková nebo onaká, vliv na práci učitele s dětmi. Změnily se jiné věci ohledně možností, které jsme měli ve výuce: zájezdy do zahraničí, výuka jazyků. Předtím se učila jen ruština, po revoluci se začala učit angličtina, nyní na naší škole máme ještě další čtyři jazyky navíc.
Řekla bych, že zatímco v devadesátých letech bylo ohromující jet třeba na zájezd se školou do zahraničí, teď už to hodně dětí zná.
Je to tak, ale v každém případě cesta páťáků do Holandska na pět dní s kamarády a noční přejezd autobusem, to je pro každé dítě zážitek i dneska.
Měnily se po revoluci učebnice?
Ano, ale mělo to určitou setrvačnost, protože to nešlo hned. Přišel boom, kdy vznikaly učebnice, které neobsahovaly takové ty uvědomělé texty.
Můžete uvést příklad?
Texty v učebnicích odpovídaly ideologii. Například v kalendáři byla různá výročí, ta třeba v souvislosti s osvobozením adorovala Rudou armádu a děti se nedozvídaly, pokud neměly statečného učitele, o tom, že do Plzně přišla americká armáda s generálem Pattonem.
Trávily děti volný čas jinak?
Dnes se nestává, že by děti volně chodily navštěvovat kamarády, a nabídka toho, co dítě může po škole dělat, je větší. Rodiny vytvářely komunitu a znaly se. Dřív to bylo volnější, někdo chodil na klavír, do Tatranu na cvičení a pak si volné dny děti trávily podle kamarádů a obava rodičů o děti nebyla taková. Ale dnes je ta obava odůvodněná.
Dnes rodiče pečlivě vybírají, na jakou školu dítě půjde a zda zkusí přijímačky na víceleté gymnázium. Dávali tomu rodiče před třiceti lety volnější průběh?
Nebylo tolik možností. Dnešní možnosti vyzývají rodiče situace využít.
Krátce po revoluci se vrátila také víceletá gymnázia, na která chodí v Praze velká část dětí.
Ano a k tomu mám jednu poznámku. Moje kolegyně, která učí na gymnáziu matematiku a fyziku, říkala, že mnozí z těch středoškolských učitelů byli tenkrát minimálně v rozpacích, protože když tam přišly takové malé děti, neuměli s nimi pracovat. Když jsem sledovala svoje žáky, kteří byli v primě, někdy s těmi učiteli měli trochu skřípající vztahy.
Vy pracujete s malými dětmi. Pro práci s nimi je potřeba umět něco jiného než pro výuku těch starších.
Podle mě se páťák před třiceti lety a páťák dneska liší. Dnes je páťák vlastně dospělý človíček. Na dětech je znát to, že díky rodině a společnosti, ale také cestování a internetu, mají mnohem větší rozhled. Pro mě jako pro učitele nastala změna v tom, že encyklopedické učení už nemá smysl, je to ztráta času.
Co je podle vás důležité ve výuce dnes?
Je důležité, aby si děti uměly to, kdy kdo umřel a narodil se, vyhledat, měly pojem o časové ose a uměly pracovat se souvislostmi. Další věcí je, aby děti uměly pracovat v týmu, protože dnešní práce vyžaduje, aby se uměly podřídit, vést, prosadit se. To vnímám jako velký rozdíl.
Skutečně jsou děti dospělejší?
Můžeme říct, že dokonce i fyzicky jsou na tom děti jinak. I když to je otázka na nějakého odborníka. Ale třeba i způsob stravování se liší. Nechci říct, jestli je to dobře nebo špatně, je to zkrátka jiné. Dnes dětem chybí taková ta sametová všeobecná fyzická kondice, protože se o ně rodiče víc bojí, a proto nemají tolik příležitostí lézt po stromech a hrát si na hřišti. Dnes jsou zatížené víc jednostranně, protože dělají třeba jeden sport a nemají možnost kompenzace.
Je něco, co vám ve školství chybí, když si vzpomenete na tehdejší dobu?
Napadá mě spíš jedna věc mimoškolní. My jsme organizovali tábory a určitě bychom se tomu tolik nevěnovali, kdybychom mohli využít těch možností, které jsme po tom devadesátém roce získali. Lidé cestují a nevznikají tak silné vazby jako dříve. Ne že by ten režim byl dobrý, ale my jsme potřebovali nějakým způsobem koexistovat a nacházeli jsme si různé aktivity. Tábory sice musely být pionýrské, ale my jsme si tam vymýšleli, relativně co jsme chtěli. Ale nemůžu říct, že je mi to líto. Mně z toho bývalého režimu v podstatě nic nechybí a až posléze jsem si uvědomila, jak bylo složité v tom režimu existovat a žít. Obdivuji své rodiče, že to ustáli.
A co oceňujete na dnešní době?
Já se jako učitelka cítím mnohem svobodněji než tenkrát a myslím si, že se tak musí cítit každý. Když má učitel štěstí, tak ho vedení školy nechá pracovat s dětmi a rodiči v rámci povinností, které se mají ve škole probrat, svobodně. A to je to, co mě baví. To tenkrát nešlo, jak z důvodů politických, tak i ekonomických. Lidi to tehdy možná ani nenapadlo, protože jsme byli hrozně sešněrovaní, a to dnešní učitel už být nemusí. I když to záleží na vztazích na jednotlivých školách.
