Přestože z dnešního pohledu má gastronomie 80. let velmi špatnou pověst, jejímž synonymem je nechvalně proslulé UHO – tedy univerzální hnědá omáčka – v mnoha oborech dosáhla česká gastronomie dna až ve druhé polovině let devadesátých.
Zatímco v době komunismu existovaly normy, které se víceméně musely dodržovat (byť třeba na velikostech porcí se dost šidilo), o dekádu později už bylo možné všechno a rozhodující roli hrála honba za co možná nejnižšími náklady, která způsobila výrazný pokles kvality piva, chleba či uzenin.
Takže na jedné straně už vznikaly první luxusní podniky, na druhé straně mnoho restaurací přešlo na polotovary.
Tajemná růžovka
Ale pojďme se vrátit před rok 1989. Začněme asi největším hitem, který válcoval Prahu v druhé polovině 80.let. Na Příkopech vedle kina Sevastopol tehdy otevřel brány první český fast food, který se ovšem jmenoval Arbat a představoval pozoruhodné prolnutí ruské a americké gastronomie.
Chodilo se sem na poměrně slušný boršč (prodávalo se neuvěřitelných tisíc porcí denně), na slané i sladké pirožky a také na mletý ruský biftek.
Hlavním tahákem byly ovšem hranolky s růžovou omáčkou. Vzpomínáte? To byl vynález. Stačilo jen smíchat kečup s tatarkou.
Sekaná se svíčkovou
Česko mělo samozřejmě svoje vlastní fastfoody, takzvané automaty, otevřené již od časného rána (často od sedmi hodin), kam se chodilo na rychlou snídani či oběd.
Stály na mnoha místech v Praze, třeba v Holešovicích na Maninách, v Libni či na Václavském náměstí. V nabídce byl poměrně široký sortiment hospodských jídel, ráno studených (zvláštností byla třeba studená topinka), zhruba od půl jedenácté také teplých. Hitem byla třeba sekaná se svíčkovou omáčkou.
Jedlo se samozřejmě na stojáka. Ceny lidové: za deset deka salátu s rohlíkem se platilo dvě koruny padesát, tedy stejně, jako stála točená desítka. V průběhu devadesátých let pak klasické automaty zmizely.
Legendární rybárna
Velmi populární byly rybí restaurace v pasáži Jalta na Václavském náměstí. A aby ne, když se jejich historie táhla k jednomu z nejslavnějších prvorepublikových restauratérů. Založil je legendární Jindřich Vaňha (fungovaly od roku 1934), který naučil jíst Pražany mořské ryby a napsal také unikátní Rybí kuchařku.
Rychlé občerstvení Arbat v budově Moskva na pražských Příkopech (1987)
Chlebíčkárna Zlatý kříž je jeden z mála podniků „rychlého občerstvení“, který přežil do dnešních dnů.
Po únoru 1948 byly Vaňhovy restaurace znárodněny, a i když v průběhu dalších let kvalita pokrmů znatelně poklesla, stále obě dvě rybárny – tedy rybí bufet i poměrně luxusní rybí restaurace takzvané II. cenové skupiny, patřily k tomu lepšímu, co tehdejší gastronomie nabízela.
Flambovaný steak
Jedním z nejluxusnějších podniků byla restaurace Expo na Letné, umístěná ve slavném bruselském pavilonu z roku 1958. Nádherná a mimořádně cenná architektonická stavba byla po světové výstavě přemístěna do Prahy, kde se stala domovem luxusní restaurace, jež zde fungovala dlouhých třicet let, od roku 1960 až do roku 1990.
Restaurace EXPO v Praze na Letné (1960)
Podnik s nádherným výhledem nabízel francouzskou gastronomii. Jednou z nejžádanějších specialit byl steak Chateaubriand flambovaný přímo u stolu před hosty na koňaku. A to byla v tehdejší realitě skvostná gastronomie. Bohužel, po roce 1990 byla restaurace zavřena a objekt katastrofálním způsobem zchátral. Po rekonstrukci slouží jako kancelářské prostory.
Gott s Werichem
Asi nejlepší pověst měla legendární „Čína“ ve Vodičkově ulici, kam chodili všechny tehdejší celebrity – počínaje Janem Werichem a konče Karlem Gottem.
Čína byla otevřena již na konci 50. let, kdy do Prahy přišli kuchaři z Pekingu, kteří své místní kolegy naučili připravovat pokrmy tzv. Palácové kuchyně a další desetiletí patřila v vrcholným gastronomických zážitkům ospalé Prahy.
Dnes Palác knih Luxor, před revolucí vyhlášená kavárna a cukrárna se stejným názvem.
Dnes v pasáži Jalta místo ryb najdete vietnamské speciality.
Mezi předkrmy zářila černá vejce, zrající ve speciální směsi po tři měsíce, další stálicí bylo Kung-Pao. Přestože ani tento podnik už dávno nefunguje, jeden z tamních kuchařů si otevřel novou „Čínu“ v Hostivicích, kam za ním stále dochází mnoho bývalých zákazníků z Vodičkovy ulice.
Tatarák na plavečáku
A co dál? Poměrně oblíbená byla restaurace v plaveckém bazénu v Podolí, kam se chodilo na tatarský biftek s topinkami. Dalším vyhlášeným podnikem byla rybí restaurace v Gorazdově ulici, kam rád chodíval Václav Havel.
Naopak zlatá mládež milovala proslulou „Svíčkárnu“ ve Slovanském domě. Nabídka drinků sice nebyla nijak závratná, ale stejně si všichni dávali buď Gin Fizz nebo Manhattan. Za vínem se chodilo nejen do Blatničky, ale třeba také do vinárny U Šuterů. A na klasické zmrzlinové poháry mířili Pražané buď do Luxoru, malostranské cukrárny, nebo do kavárny ve Vodičkově ulici. Nejvíce frčel malostranský pohár s vaječným koňakem a strouhanou čokoládou či legendární karamel, tedy vanilková zmrzlina s karamelem a smetanou.
Pražská restaurace U Pinkasů (1963)
Hospody drží
Připomeňme ještě jeden zajímavý fenomén. Zatímco drtivá většina legendárních restaurací, které fungovaly před rokem 1989, už dávno zmizela v propadlišti dějin, slavné pražské hospody turbulentní devadesátky přečkaly.
Mezi svatou trojici pražských plzeňských hospod patřil totiž malostranský Kocour, Hrabalova oblíbená hospoda U Tygra a pak stálice s dlouhou historií U Pinkasů (vznikla již v roce 1843, tedy pár měsíců poté, co bavorský sládek uvařil v Plzni první várku plzeňského). Ve všech třech bylo před revolucí k mání kvalitní pivo a všechny fungují bez větších změn i dnes.
