Velká většina lidí to při návštěvě Berchtesgadenských Alp (Berchtesgadener Alpen) bere nejjednodušší cestou: přijede k severnímu cípu jezera Königssee, přeplaví se na jeho jižní konec lodí, tam si udělá vycházku a vrátí se lodí zpět.
Takový nenáročný výlet poskytne krásné výhledy, ale jen „zdola“. Přitom jezero, jehož hladina leží v nadmořské výšce 602 metrů, obklopuje nádherný věnec hor o dva kilometry vyšší.
A my jsme to chtěli vidět shora. Po svých, bez pomoci technických přibližovadel. Ty se ostatně, pokud nepočítáme lodní provoz po jezeře a jednu lanovku, v této části Alp nevyskytují. A vyklubal se z toho docela náročný výlet.
Rakouskou pustinou na hřeben
Za východiště nám posloužilo rakouské městečko Golling an der Salzach jižně od Salzburgu, kam jezdí vlak a taky tudy prochází frekventovaná dálnice.
Cesta na hraniční hřeben vede z Gollingu lesními pustinami, kudy skoro nikdo nechodí. Posledního člověka jsme ten den viděli na promenádní cestě ještě dole, kousek za městečkem.
Místy řádně zarostlá stezka se strmě zvedla vzhůru za mocnou krasovou vyvěračkou, což byla poslední tekoucí voda, kterou jsme ten den viděli.
Za podloží tady slouží vápenec, což také znamená, že se skoro všechna voda vsákne do podzemí a je tedy třeba nést dostatečnou zásobu sebou.
Před závěrečným výšvihem na hřeben chvíli jdeme vyhlídkovým traverzem pod nádherným, asi 500 metrů vysokým útesem Rotwand. Je znát, že tady jsme v království čisté přírody. Občas nad námi zaskřehotá nějaký pták signalizující nečetné vetřelce „v revíru“ a stezku, jen spoře značenou, místy musíme hledat. Míjíme ruiny dvou někdejších salaší. Lidé se z nehostinné a obtížně přístupné oblasti stáhli již před desítkami let.
Chvíle oddychu nad jezerem Obersee. V pozadí masiv Watzmannu
Závěrečný výstup do sedla Windscharte (2 101 m) vede přes sněhové pole a pak velmi strmým výšvihem jen místy jištěným stupy a řetězy. Když jsme konečně nahoře (sedlem probíhá hranice mezi Rakouskem a Německem), otevře se krásný výhled do Berchtesgadenského výběžku. Konečně vidíme v dálce nejvyšší Watzmann (2713 m), Jenner s horní stanicí lanovky i další štíty. O půldruhého kilometru níže zatím jen tušíme jezero Königssee.
Nocujeme u idylického jezírka Seeleinsee (1 830 m) v mělké depresi pod hřebenem. Pro případ špatného počasí stojí na kopci nad jezerem chata německé horské služby, využít by se pro přečkání deštivé noci však dal jen malý zastřešený balkonek, jinak je objekt zavřený. Máme za sebou deset hodin pochodu „natěžko“ a spánek přijde víc než vhod.
Traverz nad jezerem
Druhý den nás cesta vede přes sedlo Hochgschirr (1 950 m) a pak dlouhým sestupem do strmé skalní stěny nad jezerem Obersee, které se zrcadlí hluboko pod námi.
Pohled ze sedla Hochgschirr k severu přes jezero Seeleinsee
Stezka se tu vine po ukloněné terase mezi dvěma kolmými útesy, z nichž jeden se tyčí nad námi a druhý jen tušíme pod sebou. Cestička je na několika místech porušená sesuvy, za deště bychom tudy opravdu jít nechtěli. Tady je opravdu důležité dávat pořádný pozor na to, kam člověk klade pohorku.
Zajímavostí je ruina stanice nákladní lanovky, která sem kdysi odspodu vedla. V hustém lese, uprostřed ničeho, působí jako zjevení. Nicméně od tohoto místa je už postup snazší a posléze se před námi otevře idylická planina protékaná jako led chladným potokem. Uprostřed louky stojí chata Wasseralm, kde se dá přespat a dokonce i něco sníst.
Poslední večerní světlo nad jezerem Seeleinsee
Ranní pohled po hraničním hřebeni k severu
My ještě máme málo a rozhodujeme se postoupit další kus (podle ukazatelů čtyři hodiny dlouhý úsek) k chatě Kärlingerhaus nad jezerem Funtensee. Zprvu se jde lesem, ale časem se obzor otevře a výhled z vrchu Halsköpfl, kam vede krátká odbočka, vyrazí dech: z holého vršku (1718 m) je překrásný pohled jak na jezera Königssee a menší Obersee (s hladinami o 1100 výškových metrů níže), tak na věnec hor, které je obklopují. Horizontu dominuje majestátní Watzmann se zubatým, rozeklaným hřebenem.
Tím potěcha oka nekončí. Za chvíli míjíme menší jezero Schwarzsee, jehož břehy jsou malebně obrostlé rákosím, a posléze větší Grünsee.
Posledně jmenované dělá co do barvy čest svému jménu a vyplňuje dno obrovské krasové sníženiny; stezka vede ve stráni asi sto výškových metrů nad hladinou a za večerního světla je to opravdu nevšední pohled.
Vápencovými pustinami Kamenného moře
Třetí den putování nás zavádí na vápencovou plošinu zvanou Steinernes Meer (Kamenné moře), kterou protíná německo-rakouská hranice.
Je to „dezolátní“ krajina, v níž naprosto převládají silně zkrasovatělé vápencové bloky a jakmile se dostaneme nad úroveň 1 900 metrů, mizí veškerá vegetace i výraznější orientační body. Pečlivě sledujeme značení, protože jinak se tu není čeho chytit. Představa, že bychom tudy také mohli jít za mlhy, je dost depresivní.
Sedlo Weissbachlscharte (2 260 m) je nejvyšším bodem celého přechodu a také signalizuje změnu scény: pustiny Kamenného moře zůstávají za námi a pohled dolů, do údolí Saalachu, občerství oko kobercem lesů. Taky na nás dýchne jižní dusno – přece jen, překonali jsme docela výrazný hřeben.
Mezilesní louky jako tato byly spíše výjimkou.
Jezero Königssee z vyhlídky Halsköpfl
Dominantním štítem v této části Berchtesgadenských Alp je mohutná pyramida hory Persailhorn (2347 m), na jejímž západním úpatí se nachází chata Peter-Wiechenthaler-Hütte. Její poloha svádí k označení „orlí hnízdo“. Nevelký objekt stojí na strmé skalní ostruze tisíc výškových metrů nad údolím a z terasy před chatou je famózní výhled k jihu, mj. na Vysoké Taury s Kitzsteinhornem a Gross Venedigerem.
Nahoru na Persailhorn, který zdálky vypadá téměř nezdolatelně, vede „normálka“ a dvě zajištěné cesty. Alespoň začátek jedné z nich ještě před večeří nalehko vyzkoušíme, ale vrchol samotný si necháváme na někdy jindy.
Poslední den nás už čeká jen sestup do údolí, na výběr je z několika variant. Klesání je docela příjemné a všechny cesty nakonec přivedou do lokality Bachwinkl kousek od Saalfeldenu. Najednou jsou kolem nás „civilizační vymoženosti“ typu obchodů, restaurací či městské dopravy... o nichž zjišťujeme, že nám vlastně tam nahoře až tak moc nechyběly.
Může se hoditVýchozí a cílový bod trasy (Golling an der Salzach a Saalfelden am Steinernen Meer) jsou spojeny železniční tratí. Při troše plánování auto vůbec nepotřebujete – jízdenky na vlak tam i zpět koupíte z Prahy, Brna i jiných míst Česka na webu Českých drah (www.cd.cz). Většinu proviantu je potřeba nést sebou – na chatách se sice najíst dá, ale jinak budete odkázáni na vlastní zásoby. Je vhodné mít s sebou papírovou mapu, protože telefony není kde dobíjet. Absolutní nutností jsou pevné pohorky, stezky jsou místy špatně schůdné a vápencový terén extrémně nerovný. Zejména při výstupu z Gollingu na hřeben je řada míst zajištěných umělými chyty a řetězy. |
