Přímořské letovisko Ngapali je překvapivě odlehlé a ne úplně snadno dostupné. Většina hlavních turistických cílů na Barmě je od sebe velmi vzdálená a existují v podstatě jen dva způsoby, jak se sem dostat.
Cesta autobusem z Yangonu je sice levnější, ale zato velmi dlouhá. Proto většina turistů využívá letecké dopravy. Malá vrtulová letadla dosedají na letišti v Thandwe.
Pěšky po letištní ploše vcházíme do odbavovací příletové haly. Procházíme kolem pultů označených jmény hotelových resortů. Pasová kontrola probíhá i na vnitrostátním letu a nahlášení rezervovaného hotelu se považuje za samozřejmost.
V příletové hale na nás čeká delegátka z našeho hotelu. „Pojďte, kufry dostanete venku u vedlejší brány“, vysvětluje a pobízí nás k odchodu. Všechno trvá o něco déle, než bychom čekali, ale nakonec si bereme svá zavazadla a nasedáme do hotelové dodávky, která nás odváží do hotelu.
Ceny jsou tu oproti zbytku Barmy pěti až osminásobné. Dlužno ale poznamenat, že úroveň hotelových služeb je nesrovnatelně vyšší a zároveň ve mě vzrůstá pocit, že sem jaksi nepatřím.
Místní s oblibou říkají, že zdejší tříkilometrová pláž lemovaná palmami a pokrytá bílým pískem byla pojmenována po marnivém Italovi, kterému se začalo stýskat po domově v Neapoli a proto prosadil dnes již vžité pojmenování pláže.
Kde jsou ti turisté?
Na romantické, zdánlivě nekončící pláži potkáváme víc místních rybářů než zahraničních turistů. Nikde žádný neprostupný les ze slunečníků, lehátek a dek. Když jsme si rezervovali ubytování, hlásily všechny rezervační servery plno a tak úplně nechápeme, kam se všichni ti dovolenkáři poděli.
Od sochy stojícího Buddhy Tilawkasayambhu je nádherný výhled na záliv a pláž u rybářské vesnice.
Podél silnice, která prochází za hotelovými komplexy, je několik restaurací, kde skvěle vaří a ceny jsou jen o něco málo vyšší než ve zbytku země. Podávají se hlavně plody moře a ryby, včetně barakud.
Betelový žvanec
Městečko Thandwe se nachází asi 10 kilometrů od pláží v Ngapali. Není nic jednoduššího, než si půjčit na recepci hotelu kolo a vyrazit do okolí. Je to ale plečka, na které se dost často nedá zvednout sedlo a i když je na kole namontována přehazovačka, nepřehazuje. Každopádně je to lepší, než jít pěšky nebo jen tak ležet na pláži.
Jen, co opustíme hotelový resort, začíná nám být jasné, že se dostáváme do úplně jiného světa - bez turistického pozlátka. Thandwe často běžné turisty neláká. Město se rozkládá v malebném údolí stejnojmenné řeky, odpradávna to bylo důležité správní centrum státu Rakhaing. Vždyť i Britové sem na začátku minulého století umístili vojenskou posádku a město přejmenovali na Sandoway. Ve vlastním městě a blízkém okolí žije asi 50 000 lidí a z toho je asi jedna třetina muslimů.
V centru města je zastřešené tržiště, které využívá prostor bývalé britské věznice. Je to hotový mumraj. Čerstvé ryby, ovoce, zelenina, rýže nebo třeba hygienické potřeby se prodávají vedle sebe. Někteří prodejci sedí na zemi, jiní na pultech nebo na nízkých židličkách ve stínu přístřešků a plachet. Nikde žádní turisté, ceny po smlouvání normální, takový „asijský ráj“.
Internetová kavárna uprostřed tržiště v Thandwe
Na trhu se prodává nejen zelenina a ovoce, ale také čerstvé ryby.
„Hello Mister“, oslovuje mě chlapík sedící za velkou ošatkou s betelovými ořechy. „Dáš si betel?“ A přitom mi podává pytlíček s betelovými psaníčky. S díky a úsměvem odmítám.
Jedná se ale o obrovský fenomén typický pro celou jihovýchodní Asii. Betelový „žvanec“ je zcela běžně k dostání na každém rohu. Přitom se jedná o jednu z vůbec nejzneužívanějších drog na světě.
Příprava je jednoduchá. Listy pepřovníku betelového se potírají vápnem - většinou se jedná o rozdrcené lastury. Přidává se kousek nezralého plodu arekové palmy a často i trocha tabáku pro lepší chuť. List se zabalí do malého psaníčka, vkládají se do úst a žvýkají se. Uvolňované alkaloidy barví celou ústní dutinu i sliny do ruda, zvyšují jejich produkci a mají mírně povzbudivý účinek. Navíc hubí střevní parazity. Negativně však působí na stav sliznic v ústní dutině a trpí i chrup.
Pohodový konflikt se zákonem
Asi 1,5 km západně od města vysoko na svahu nemůžeme přehlédnout ohromnou sochu ležícího Buddhy, která je umístěna v areálu prastaré pagody Nandaw Paya, kterou nechal postavit král Mimbra již v roce 761 a podle legendy by měla ukrývat jedno z Buddhových žeber. Vytlačit kolo až k pagodě je v poledním vedru docela dřina. Odměnou jsou nám ale nádherné výhledy na město a říční údolí.
Asi 20 km jižním směrem od pláží v Ngapali najednou v malebném zálivu končí silnice. S koncem silnice končí i civilizace taková, jakou ji známe z měst a vesnic. Na kole projíždíme po rozbité cestě rybářkou vesnicí a chvíli máme pocit, že se tu zastavil čas. Na sluníčku se suší malé rybky, které slouží k přípravě poněkud nevábně vonící rybí pasty. Jinde se suší větší ryby, visí rybářské sítě a v prachu cesty si hrají malé děti.
Ten příjemný pocit opravdovosti a nezkaženosti místa mizí až ve chvíli, kdy k nám přijde malý sotva školou povinný klučina a s nataženou rukou ve výmluvném gestu říká: „Hello Mister, money Mister!“.
Rybáři kromě bambusových prutů používají k lovu ze břehu i sítě.
U pagody Nandaw Paya obdivujeme obří sochu ležícího Buddhy.
Přímo nad zátokou s rybářskou vesnicí vidíme do dálky zářící sochu stojícího Buddhy Tilawkasayambhu. Z rybářské vesnice to není daleko, ale část cesty musíme kolo tlačit. Odměnou nám je nádherný výhled do kraje a setkání s usměvavými novickami z nedalekého kláštera, které se o sochu a okolí starají.
Vracíme se na pláže v Ngapali, ale už se nám nechce jet celou cestu po silnici a tak uhýbáme na pláž s cílem projet část cesty po písku. Pozdě si uvědomujeme, že jízda na kole po pláži je zakázána. Netrvá dlouho a je u nás strážce zákona a upozorňuje nás na přestupek.
„Víte, že se po pláži jezdit nesmí?“ Chvíli pouští hrůzu, hrozí pokutou, ale pak si nechá vysvětlit, že jsme na pláž vjeli v místě, kde žádná cedule upozorňující na omezení pohybu není a rozcházíme se s úsměvem a podáním ruky.
Proč jet do Ngapali?
Pláže v Ngapali omývá Andamanské moře, které díky průzračně čisté vodě patří k nejvyhledávanějším v celé jihovýchodní Asii. Většina turistů míří v Myanmaru k světově proslulým poutním místům a památkám, mezi které bezesporu patří zlatý viklan Kyaiktiyo, Mandalay s blízkým okolím, Bagan s nespočtem pagod nebo třeba jezero Inle.
Rybářská loď na pláži v Ngapali
I když Ngapali stále nepatří k místům, kam by proudily davy výletníků toužících jen po plážových radovánkách, odpočinek po dvou až třítýdenní cestě vnitrozemím přijde k duhu.
Navíc se zde stále v rozumné míře mísí luxusní život v plážovém resortu s tradičním životem běžných Barmánců. Opravdu stačí popojet jen pár kilometrů od hotelu a zážitky mohou být autentické a opravdové. Vynaložené prostředky za to opravdu stojí.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
