Legenda o labutím páru
První zastávkou po opuštění hlavního města by určitě mělo být město Bago s nespočtem budhistických památek. Z Yankounu (dříve Rangún) to není do Baga daleko a těch 80 km i přes typicky asijskou dopravní zácpu zvládáme autem za necelé tři hodiny. Město má dlouhou a bohatou historii, která sahá až do roku 573.
Podle legendy ho nechali vystavět dva monští princové z Thatonu. Na svých cestách krajem najednou uviděli na malém ostrůvku uprostřed jezera labutí samici stojící na zádech samce. Tuto nezvyklou podívanou si vyložili jako dobré znamení a na břehu jezera nechali vystavět nové královské město, které pojmenovali Hanthawady. Z paliského sanskrtu se toto jméno překládá jako „Království labutí“.
Výuka v klášteře probíhá nejčastěji memorováním.
Čas oběda v klášteře Kha Khat Wain Kyaung v Bagu
Symbolem města je proto podle této legendy „hamsa“, mytologický pták, který stojí na zádech samečka. Můžeme se také dohadovat nad další symbolikou tohoto nezvyklého spojení - třeba je to oslava galantnosti samce, jenž poskytuje samici svá vlastní záda pro odpočinek.
Místní se chlubí například i tím, že zdejší muži jsou vůči ženám ohleduplnější než v jiných částech Barmy. Pak je tu ještě jeden výklad legendy, podle kterého se muži bojí oženit s ženou z Baga, aby nebyli pod pantoflem.
Kláštery, Buddhové i letitá krajta
Do Baga přijíždíme krátce před jedenáctou. Naší první zastávkou je rozhlehlý klášter Kha Khat Wain Kyaung a jsme tu právě včas. Začíná totiž čas oběda a to se sem sjíždí snad všichni turisté z okolí.
Areál kláštera sice působí male a útulně, ale zdání klame. Jedná se totiž o jeden z největších klášterů v oblasti. Ještě před rokem 2007 tu žilo na 1200 mnichů, více než polovina ale musela po násilně ukončených demonstracích po tzv. Šafránové revoluci z kláštera odejít. V současné době jich tu žije asi pět set.
Stojíme před vchodem do rozlehlé jídelny poblíž dvou obřích hrnců plných rýže a přede dveřmi se tvoří dlouhá fronta mnichů s miskami. Turisté symbolicky obdarovávají procházející mnichy rýží, zeleninou a ovocem. Fronta se zdá skoro nekonečná. Teprve, když se v jídelně posadí poslední z mnichů, začíná společná modlitba a pak i oběd. „Je to zvláštní stát tu a pozorovat, jak někdo jí“, slyším vedle sebe a nezbývá mi než souhlasit. Připadám si jako v hledišti jakéhosi velkého divadla.
Obří socha ležícího Buddhy Shwethalyaung pochází z 10. století a je 55 metrů dlouhá.
Král Migadepa nechal v Bagu v roce 994 postavit obří sochu Buddhy Shwethalyaung. Padesát pět metrů dlouhá socha je zvláštní hlavně tím, že zobrazuje Buddhu odpočívajícího na polštáři údajně v předvečer osvícení.
Dlouhá staletí až do roku 1756 patřila socha i blízká pagoda k nejvýznamnějším poutním místům města. To se na více než sto let změnilo, když král Alaungpaya v roce 1756 vyplenil město a sochu pohltila džungle. Zcela náhodou ji nalezli až britští inženýři, kteří tu stavěli v roce 1880 železnici.
Vydáváme se jižním směrem a po několika málo minutách chůze přicházíme k další obří soše ležícího Buddhy Myathalyaung. Je to sice kolos, ale chybí mu ta atmosféra dávných časů. Socha byla dokončena teprve nedávno v roce 2002.
Na jihovýchodním konci města se ztrácíme ve spleti uliček a cest. Najednou se ocitáme u místního smetiště. „To je neskutečný smrad a bordel,“ pohoršuje se kamarádka při pohledu na špinavé děti i dospělé, jak třídí vyhozené odpadky na věci, které by se snad ještě daly nějak využít, a ty, které už nemají žádnou cenu a spálí je. Najednou mám pocit, že se mě dotkla realita jedné z nejchudších zemí světa schovaná za turistickým pozlátkem. Skutečnost, že tito lidé neváhají část vydělaných peněz věnovat jako milodar nedalekému klášteru, je pro nás nepředstavitelná.
Klášter Mwei Paya je mezi turisty známější pod názvem „Hadí klášter“.
Místní věří, že krajta v klášteře Mwei Paya je reinkarnací představené kláštera z Hsipaw.
S intenzivním smradem za zády přicházíme do areálu kláštera Mwei Paya, který je mezi turisty známější spíš jako „Snake Pagoda“ nebo „Hadí klášter“.
„To tady mají opravdu hady?“ ptá se s obavou v hlase kamarádka. Odpověď nacházíme v malé místnosti po levé straně hlavního prostranství. Na stolku vpravo od vchodu leží ohromná, asi pětimetrová krajta. Místní věří, že je jí už 120 let a že se jedná o reinkarnaci představené kláštera z Hsipaw. Každých deset dní spořádá až pět kilogramů kuřat a většinu času tráví odpočinkem a spánkem. Peněžité dary, které jí věřící přináší, pomáhají při rekonstrukci rychle se rozrůstajícího kláštera.
Nepřehlédnutelnou dominantou města a hlavním orientačním bodem je 114 metrů vysoká stúpa Shwemawdaw Pagoda. Legenda praví, že první svatyni na tomto místě postavili v 582 př. n.l. dva bratři, kteří do ní ukryli dva Buddhovy vlasy.
Jak čas plynul, shromažďovali věřící další relikvie a svatyně se postupně rozrostla až do současné mohutnosti i výšky. K pozlacení pagody bylo použito neskutečných 1,5 tuny zlatých plátů. „Jak je možné, že je tu na jednom místě tolik zlata a nikdo to neukradne?“ ptám se sám sebe nahlas. Místo odpovědi přichází pocit studu za typicky středoevropský způsob uvažování.
I když to na první pohled není vidět, byl celý areál několikrát silně poškozen zemětřesením. Po tom posledním v roce 1930 trvalo celých 20 let, než dobrovolníci vrátili svatyni do současného stavu.
Pagoda na poustevníkově hlavě
Při čtení legendy o vzniku Kyaiktiyo (Zlatá skála) se nám chtě nechtě vkrádá na mysl otázka bohatosti Buddhovy kštice. Vždyť buddhistických svatostánků, které ukrývají jeho vlasy nebo dokonce i několik vlasů, je v jihovýchodní Asii nespočet.
Zdejší příběh, který se tu již po staletí traduje, má své neopakovatelné kouzlo plné mystiky. Podle legendy věnoval Buddha pramen svých vlasů zdejšímu poustevníkovi. Ten si vzácného daru velmi vážil a kadeře ukryl mezi své vlastní vlasy. Po letech se poustevník rozhodl věnovat Buddhovy vlasy králi Thatonovi. Stanovil si však podmínku. Král musel najít kámen, který bude svým tvarem připomínat poustevníkovu hlavu. Nechal tedy skálu hledat a po letech vskutku nalezl na dně oceánu kámen, který odpovídal poustevníkovým požadavkům. Pomocí blíže neupřesněných sil a kouzel pak přenesl kámen na skálu vysoko do hor.
Pagoda na vrcholu zlatého viklanu ukrývá podle legendy Buddhovy vlasy, které ji vyvažují a zajišťují, aby se balvan nezřítil do údolí.
Přijíždíme do Kinpunu, malého městečka pod horami. Na místním krytém nádraží musíme přestoupit na speciálně upravenou korbu nákladního auta.
Čeká nás bláznivá jízda do prudkého kopce s překonáním skoro 1 100 metrů převýšení. Jako všichni cizinci i my musíme zaplatit vstupné ve výši šesti tisíc kyatů (115 Kč). Pak už nezbývá, než si u vstupní brány na schodech zout boty a můžeme začít stoupat k legendárnímu zlatému viklanu.
Na horském hřebeni vzniklo malé město s kláštery, pagodami, modlitebnami, obchůdky a restauracemi. Přicházíme na velké prostranství a otevírá se nám pohled na zlatými plátky pokrytý viklan s pagodou na vrcholu. Nechce se nám věřit, že se ten ohromný šutr nesveze ze skály dolů a neskutálí dolů do údolí. Skála přečkala mnoho silných zemětřesení a podle legendy jsou to právě Buddhovy vlasy ukryté v pagodě, které viklan vyvažují a nedovolí, aby se zřítil ze srázu dolů.
Věřící polepují skálu tenounkými zlatými plátky, které si kupují za 1 800 kyatů (35 Kč) v nedalekých obchůdcích. Po lávce, která vede přímo ke skále, mohou jen muži.
Ženy se oddávají modlitbám a rozjímání u zábradlí nebo na velkém prostranství. Davy poutníků obvykle neřídnou ani po setmění, nejvíce rušno zde ale bývá při východu slunce.
Lávku vedoucí ke Kyaiktiyo hlídá ochranka.
Ženy mají přímo ke Kyaiktiyo vstup zakázán a mohou se přiblížit pouze k plotu před zlatou skálou.
Návrat turistů
Barma je ohromná a inspirativní země, která rozhodně stojí za návštěvu. Winston Churchill kdysi prohlásil, že tato země je „tajemnou hádankou“ a měl pravdu. Více než půlku století byla země v „dobrovolné“ izolaci pod vládou despotické junty.
Nyní zažívá demokratické reformy a opravdový turistický boom. Už to sice není divočina, ale opravdovost víry je tu cítit na každém kroku. Kromě zmíněného Baga, Kyaiktiyata a Yankounu (dříve Rangún) se vyplatí navštívit třeba Mandalay s „největší knihou na světě“ a jadeitovými trhy, bývalá královská města Mingun a Amarapuru, legendární Bagan s nespočtem pagod nebo třeba jezero Inle s rybáři, kteří stále pádlují nohou jako jejich dědové. Je toho samozřejmě mnohem víc a záleží jen a jen na osobních prioritách.
