Buddha se sloníma nohama
Brzy dopoledne vstupujeme do chrámu Mahamuni Paya. Je tu spousta lidí a není divu. Jedná se totiž o nejvýznamnější náboženskou stavbu ve městě. Vstup se sice neplatí, ale už i sem dorazil poplatek za fotografování.
„Hello my friend!“ ozývá se za mnou kluk s nezvykle dobrou angličtinou. „You must pay 1 000 kyat for your camera!“ Jsem trochu překvapený, ale dostávám alespoň visačku na popruh foťáku.
Uprostřed prostranství stojí zdobná pagoda, která ve svatyni uvnitř ukrývá skoro čtyřmetrovou zlatou sochu sedícího Buddhy. Přímo k soše mohou jen muži a lepí na ni zlaté plátky, které si před tím kupují za 1 600 kyatů.
Stojím frontu k bezpečnostnímu rámu, před kterým musím nechat batoh a i s foťákem pověšeným na krku. V zástupu se dostávám k mohutné soše, kterou sem přivezli v roce 1784 vojáci krále Bodawpayi z Mrauk U.
Samotná socha váží kolem šesti tun a neustále přidávané zlaté plátky její váhu zvyšují o přibližně další dvě tuny. Není tedy divu, že se socha postupně sesedá a nohy vypadají, jako by byly nepřirozeně oteklé. „Tady se nefotografuje“, upozorňuje mě starší muž s připraveným zlatým plátkem v ruce. Stihnu „ukrást“ jednu fotku a opouštím prostor u sochy.
Jediná část sochy, na kterou poutníci nelepí zlaté plátky, je obličej. Každé ráno jej muži obřadně omývají s cílem zlepšit si svou karmu.
Na trhu s jadeity
Nedaleko chrámu Mahamuni Paya si jdeme prohlédnout kamenické dílny a rozsáhlé tržiště s jadeity a dalšími drahými kameny. Je to s podivem, ale i když Barma patří k k nejchudším zemím světa, na podobných trzích se obchoduje s denním obratem v řádu desítek tisíc dolarů. Naleziště jadeitů a nefritů patří k nejbohatším a nejkvalitnějším na světě.
Úzkou bránou vstupujeme do areálu tržiště. Je to takové „město ve městě“. Spleť uzounkých uliček, stánků, brusičských dílen, restaurací a nezbytných všudypřítomných stánků s betelem. „Dobrý den, prosím, zaplaťte 1 000 kyatů vstupné!“ zastavuje nás prodejce vstupenek. Dostáváme malý lísteček označený dnešním datem a zaplacenou částkou. Vstupenku si schováváme s vědomím, že se pro případnou kontrolu bude ještě hodit.
Obchod z jadeity a dalším drahým kamením patří k nejvýnosnějším odvětvím v Barmě.
Kvalita jadeitu se posuzuje mimo jiné za použití intenzivního světelného zdroje, který odhalí vady ve vnitřní struktuře.
Je tu neskutečný mumraj. Na stolcích s bílými ubrusy se válí malé i velké zelené kamínky, znalci je prosvěcují intenzivním světlem, aby zjistili případné vady.
„Příteli, to je jadeit,“ podává mi snědý mladík malý kamínek. Jsem od přírody zvědavý, a tak se ptám na cenu. „Dám ti ho se slevou za pouhých 100 dolarů.“ Když se podívám proti světlu, vidím zakalení a místa, kde rozhodně není průsvitný. Chlapík rázem snižuje cenu na 50 dolarů, a když mu ten malý kamínek s úsměvem vracím, že koupit nechci, je zklamaný.
Po hluku přicházím k brusičským dílnám. Na zemi se tu válí velké kusy jadeitu. Mistři svého řemesla zkoumají strukturu, zakreslují ideální linii řezu a kámen předají některému z mladíků, kteří v potu tváře podle zakreslených čar rozřezávají velké kusy kamene na menší a brousí je do žádaných tvarů, které se pak prodávají na trhu. Vydělají si pár kyatů, se kterými jen tak tak uživí sebe a rodinu, zatímco majitelé dolů a dílen vydělávají mnohanásobně víc.
Mandalajský královský palác
Rozsáhlý komplex čtvercového půdorysu obehnaný vodním příkopem nechal postavit v roce 1857 král Mindon. Sídlil zde však pouze on a jeho první nástupce král Thibaw, kterého bohužel vyhnali Britové. Během náletů v druhé světové válce byl celý komplex a palác zničen a to, co zde můžeme vidět v současnosti, je jen zdařilá rekonstrukce. Navíc bezmála dvě třetiny rozlohy dnes spravuje armáda.
U jediné vstupní brány musíme zaplatit vstupné a zaregistrovat se u vojenské stráže. Teprve potom nasedáme do auta a vjíždíme do areálu. Vlastní královský palác je tvořen řadou zrekonstruovaných budov, které jsou dnes prosté jakéhokoliv původního vybavení a připomínající filmové kulisy.
Původní královský palác byl zničen během náletů v době druhé světové války. Dnes můžeme navštívit jeho zdařilou repliku.
Vycházíme z areálu královského paláce a pokračujeme východním směrem k nádherné týkové stavbě Shwenandaw Kyaung, která byla původně součástí královského komplexu, ale po smrti krále Mindona byla přesunuta na současné místo. Nevelká stavba je nádherně zdobena dřevěnými rytinami a soškami, které znázorňují Džátaky, příběhy, které měl Buddha vyprávět o svých minulých životech.
Největší kniha na světě
Jen asi 200 metrů od sebe stojí dvě pagody - Kuthodaw Paya a Sandamani Paya. Stavba první zmíněné pagody začala již v roce 1857 za vlády krále Mindona. Kolem pagody se nachází celkem 729 mramorových desek, které zachycují 15 knih Tripitaky, buddhistických kanonických textů.
O tomto sloupořadí se někdy mluví a píše jako o největší knize světa. Ovšem hned vedle je druhá pagoda, kterou obklopuje 1 774 sloupů s vytesanými výklady k těmto knihám.
Moc si toho bohužel nepočteme, pokud tedy neovládáme „mranma akkha“, barmské písmo, které tak trochu připomíná rozsypaný čaj.
Největší zvon, pagoda a otravní prodejci
Přijíždíme do Mingungunu. Na parkovišti před Mingunskou pagodou, o které se v průvodcích píše jako o „největší hromadě cihel na světě“, musíme opět nejprve zaplatit vstupné.
Stojíme na parkovišti a nevěřícně hledíme na ohromnou základnu nedostavěné pagody s prasklinami po zemětřeseních z let 1819 a 2012. Je těžké si představit, jak velká by pagoda byla, kdyby byl plán krále Bodawpayi dokonán a stavba dokončena.
Pokyn ke stavbě byl dán v roce 1790 a za 29 let vlády krále Bodawpayi byl dostavěn jen obří podstavec ve tvaru krychle. Víc už se nestihlo. Archeologové, kteří zde prováděli výzkum, odhadli možnou výšku na 150 m. Mingunská pagoda by tak byla nejvyšší nejen v celé Barmě, ale i nejspíš na celém světě. „Pane, musíte si koupit vonné tyčinky,“ nechce mě do svatyně bez nákupu pustit skupina děti. S úsměvem a vědomím, že mne tyčinky ve svatyni zapálit nenechají, odmítám. Děti se ale nenechají odbít tak snadno a já si připadám jako na arabském tržišti.
Stavba mohutné Mingunské pagody začala v roce 1790 za vlády krále Bodawpaye.
Utíkáme od prodejců do klidu dalšího chrámu a otevře se nám pohled na největší funkční zvon na světě, který stále slouží k náboženským účelům a na který si můžeme opravdu zazvonit.
„Pod ten zvon se dá vlézt,“ nevěřícně kroutí hlavou kamarád. S obavou podlézám okraj zvonu a ocitám se pod mohutným devadesáti tunovým kolosem. „Jestli to spadne, jsme v pytli a nikdo nás už nikdy nenajde,“ v žertu komentuji případnou katastrofu. Zavěšený zvon však již přestál několik silných zemětřesení a nejspíš není třeba se obávat. Navíc sem leze kde kdo a řada turistů zvěčňuje své iniciály či jiné „duchaplné výlevy“ na vnitřní stěnu zvonu.
Severně a jen pár set metrů od zvonu přicházíme k bíle zářící pagodě Hsinbyume Paya. Je úplně jiná než všechny zlatem se třpytící stavby, které jsme měli možnost až doposud vidět.
Mingunský zvon váží 55555 visů (vis je barmská jednotka váhy), tj. asi 90 tun.
Bíle zářící chrám Hsinbyume Paya symbolizuje horu Sumeru, která stojí uprostřed buddhistického vesmíru a jenž je omývána mořem.
Podle buddhistické symboliky právě stoupáme na Sumeru, horu, která stojí v centru buddhistického kosmu a je omývána mořem, jenž v tomto případě symbolizuje sedm „mořských vln“, které „omývají“ pagodu na vrcholu. Obcházím jednotlivé stupně, abych se postupně dostal až k ochozu u pagody na vršku stavby a otevře se mi nádherný výhled na řeku Iravádí a okolní zalesněnou krajinu.
Nejdelší týkový most na světě a legenda o obrovi
Stojíme na břehu jezera Taungthaman nedaleko Amarapury. Nechce se věřit, ale v tomto zapomenutém městečku sídlil hned dvakrát během historie královský dvůr. K jezeru samotnému se váže legenda o obrovi, který zde pronásledoval Buddhu. Nad mělkým jezerem se v délce necelých 1 200 m klene nejdelší týkový most na světě. Vznikl vlastně náhodou z rozkazu starosty U Beina, kterému přišlo škoda nechat zchátrat opuštěný královský palác postavený převážně z týkového dřeva. Most byl dostaven v roce 1859 a původně měl více než 1000 opěrných sloupů.
Na břehu jezera je od odpoledne dost živo. Přijíždí jedno auto za druhým a přiváží další turisty i místní na každodenní divadlo spojené se západem slunce. Kromě procházky po mostě je možné západ slunce pozorovat i z pronajaté lodičky, kterých tu kotví požehnaně a nechce se věřit, že by se všechny navečer zaplnily.
Západ slunce za jezerem Taungthaman
Na prašném plácku pod mostem si kluci kopou ratanovým míčem. Nemají tu síť, ani vyznačené hřiště, přesto jejich výkony jsou obdivuhodné. Malý míč spletený z ratanu jim skoro nepadá na zem a připomíná hru haki-saki s malým míčkem naplněným rýží. „Tady mají akci na pivo!“ ukazuje kamarád na plakát v restauraci. A opravdu. Každé třetí pivo značky Spirulina je zdarma. Je ale podáváno jen ve třetinkách, a tak pro nás v tom vedru není problém se ke třetímu kousku zdarma propracovat.
Se zapadajícím sluncem vyrážíme, stejně jako všichni ostatní, na most. Asi ve dvou třetinách cesty ze západního konce na východní se dá po schůdcích sestoupit na ostrůvek a pozorovat západ slunce za mostem společně s rybáři, kteří se brodí v mělké vodě a loví ryby v porostech hyacintu. „To je snad nejdelší zástup turistů na světě, kteří na dřevěném mostě pozorují západ slunce!“ smějeme se neustále se opakujícím světovým rekordům. Barma se nám v záplavě rekordů zdá nejenom zlatá, usměvavá, ale hlavně světová.
