Po fakt dobrodružném příjezdu do Keni narážíme na ceduli označující přírodní rezervaci Mugie. Jedeme na naše první pořádné africké safari, dokonce s rangerem v autě. Peter si sedá na vypodložený trezor mezi předními sedačkami. Nejprve je z toho vedle, ale když vidí, že náš Nissan Patrol nemá vzadu sedadla a je plný skoro po střechu, smíří se s čestným místem.
V oblasti je stále dost sucho, dlouho nepršelo. Už od Etiopie se táhne vyprahlá krajina. Vypadá to tu jako bez života. To je ale jen zdání, takzvané game drive, jak se říká ježdění po parku za zvířaty, je úspěšné a my potkáváme pakoně, buvolce, přímorožce, gazely, pštrosy, zebry, žirafy, stádo buvolů kapských, největší antilopu kravskou, prasata bradavičnatá, mnoho druhů ptactva, a mezi tím vším dokonce i stádo slonů, Grévyho zebru s mládětem a dnes již velmi ohrožené nosorožce – a to hned oba: tuponosého zvaného bílý (white) a dvourohého černého (black). Mít s sebou rangera, který park zná, se vyplácí.
Nákupní šílenství
Opouštíme rezervaci a vydáváme se na západ k jezeru Baringo. Jako kdybychom přijížděli do ráje. Všude se to zelená, vzduch je příjemnější a stoly na trzích se prohýbají pod ovocem a zeleninou.
 |
Jsme trochu jako utržení ze řetězu, a to nejen u prodejkyň kolem cesty, kde kupujeme vitaminy nabité ananasy, papáji, banány, avokáda, citrusy, ale také v obchodech, kde to voní po samosách s masíčkem nebo chutném salámu. A ten místní med! Do košíku padají i chipsy, a to je normálně nejíme. Omezený výběr v severních zemích si holt vybírá svou daň. A co se mi na Keni moc líbí? Nákup máte s donáškou přímo do auta.
Prašná cesta nás sveze kolem parku Kerio Valley, přes Eldoret a Kisumu až dolů k tanzanským hranicím. Odbočujeme na cestu zvanou Trans Maara k národnímu parku Maasai Mara. Přepadá nás pořádný déšť. Cesta je zablácená a samá kaluž. Slunce zapadá a nikde žádný kemp, kam bychom složili hlavu. Tady si na táboření v buši netroufáme. Zastavujeme na misii, prosíme, zda by nás nenechali někde přenocovat.
Opouštíme rezervaci a vydáváme se na západ k jezeru Baringo. Jako kdybychom přijížděli do ráje.
Odbočujeme na cestu zvanou Trans Maara k národnímu parku Maasai Mara. Přepadá nás pořádný déšť. Cesta je zablácená a samá kaluž.
A nechali, přímo na zahradě. Pod plachtou se pokouším připravit večeři – guláš z velbloudího masa, zatímco René se zapomněl u sklenky šnapsu s otcem Selempem, hlavou misie. Nocujeme v normálním stanu, ten na střeše auta je letní, zatéká do něj. Místo pípání na telefonu nastupují ibisové. Jej, hned si vzpomínám na spaní pod velkým stromem u policejní stanice, ráno nás ze stanu vytáhl „zpěv“ ibisů, co se slétli z celého okolí, aby nám dali pořádný budík.
Selempo nám nabízí zůstat pár dnů a poznat okolí Lolgorien. Proč ne, máme času dost.
Ženo, postav dům
Lolgorien leží nad Maasai Mara, slavným národním parkem. Je bez plotů, a tak není divu, že se po cestě proplétáme mezi žirafami, zebrami a antilopami.
Kousek nad řekou Mara ve stínu stromů sedí několik chlapíků zahalených do červených kostkovaných rouch. Jsou to Masajové z bomy Engang esoit. Co je boma? Usedlost u velkého balvanu. Je obehnaná hustým plotem z trnitých větví, který ji chrání před divokou zvěří a nepřáteli. Chýše jsou rozestavěné do kruhu, větší obývají dospělí a menší děti. Uprostřed je místo, kam se zahání dobytek na noc.
Počet vchodů znamená počet rodin ve vesnici a počet domů v kruhu zase počet vdaných žen. Maňaty jsou většinou kulaté, konstrukci tvoří kůly, na ni se nanáší směs bahna a kravských lejn, někde i sláma jako izolace. Střecha je vyrobená ze silné slámy. Maňaty stavějí ženy spolu se svými matkami před svatbou pro sebe a svého muže. Muž nevlastní žádný dům, přebíhá od manželky k manželce.
Děti mají své domovy v zadní části vesnice, kde je uprostřed postavená takzvaná soudní síň – místo pro porady a soudy, kam není ženám povolený vstup. Kousek dál je suchý záchod.
Čím více krav, tím více manželek
Zajímá nás, jak je to vlastně s Masajkami. Ženy jsou barevně oblečené a velmi bohatě zdobené. Masivní náhrdelník na krku nemá pouze funkci zkrášlovací, ale je to taková občanka – určuje, kolik ženě je, z jaké rodiny pochází, zda je vdaná a kolik má dětí. Těch může mít mnoho, ale pouze s jedním manželem.
Vdát se v životě smí jen jednou a na svatbu je připravená obřízkou, rituálem, kterým opustí dětství a vstoupí do drsného světa dospělých žen. Obřízku musí podstoupit každá dívka, bez ní by ji žádný muž nechtěl. Muži si to odůvodnili tak, že pokud je žena obřezaná, nebude chtít jiného za účelem rozkoše. Zvláštní vysvětlení...
Zato Masaj může mít žen, kolik chce, dokud mu na nákup manželek vystačí dobytek. Žena zastává většinu práce, včetně péče o děti, a nemá žádná práva. Pro mnoho afrických kmenů nemá žena žádnou hodnotu, dobytek je cennější.
Buš jako lékárna
Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotů, ale najdou široké využití i v medicíně. Osokonoi neboli warburgia čili ugandské zelené srdce pomáhá proti plísním, používá se také při léčení malárie.
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Divoká oliva je nejen posvátným stromem, ale funguje jako dezinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách.
Jídelníček Masajů je dnes sestaven ze stejných dobrot jako dříve, člověk si s nimi může pochutnat na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde jsme mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě, a tak se nejí. No, aspoň toho zbude víc pro nás.
Masajská usedlost u velkého balvanu. Je obehnaná hustým plotem z trnitých větví, který ji chrání před divokou zvěří a nepřáteli.
Jsme zpátky na misii, kde se line vůně pečeného masa a restované zeleniny. Večeříme ugali – hustou kukuřičnou kaši, na cibuli podušenou zeleninu zvanou chisaga, jakýsi masový kotlík a k tomu nyama choma – na ohni pečené maso z ovce, kterou Masajové zabili na naši počest. Během padesáti minut se ovce z chlívku dostala až do rukou výborné kuchařky z Tanzanie. Hostinu zakončuje vynikající rajčato-cibulový salát kachumbari a sklenka chlazeného keňského pivka Tusker.
Nocleh mezi pakoni
Ještě pomáháme Metemu a Selempovi se dřevem v lese a odjíždíme. Láká nás prohlédnout si pláně nad srázem k Maasai Mara. Nakonec tam kdesi parkujeme a trávíme noc. Okolo je mnoho ohlodaných lebek kdovíjakých zvířat, nocujeme tedy na předních sedačkách v autě.
Najednou se ocitáme uprostřed stáda pakoňů. Všude okolo nás polehávají, postávají nebo se možná i pasou a přitom si pobrukují. Až se jim povedlo nás tím broukáním uspat.
Z nepohodlného spánku nás probouzí ranní paprsky a naskýtá se nám nádherný pohled. Kolem nás se tiše pohupuje slon, opodál mezi zebrami, žirafami a antilopami se procházejí pajdavým krokem hyeny.
Právě tak jsem si rána v Africe představovala. S kávou z termosky se kocháme až pohádkovými výhledy. Safari zadara, to se v Keni jen tak nepodaří!
