Připlétáme se k několika Zimbabwanům – nebo spíše oni k nám – a jedeme na offroad trialový víkend přímo v metropoli Harare. Asi je zaujal náš Nissan Patrol v expediční úpravě. Nebo se jen drží místního hesla – náš návštěvník, náš host. Každopádně pozvání na takovou akci nemůžeme odmítnout.
Obrovské prostranství Dony Brook na východním okraji Harare se plní lidmi různých věkových skupin. Nechybí tu prťata ani dědouškové a babičky. Všude to žije, všichni staví spaní a kuchyně na příští tři dny.
Ať ta Afrika není jen o zvířatech
Závod s názvem 4x4 Jamboree trvá celý víkend a program je fakt nabušený. Když si prohlédneme závodní kousky, raději necháváme nissánka zaparkovaného a jdeme jen fandit.
Caparti i dědouškové s babičkami. Jamboree 4x4 bylo podívanou pro všechny.
Vyhloubená koryta, krkolomné zatáčky, cesty vedoucí i po obrovských balvanech jen mezi napíchanými kůly dávají tušit, že to bude stát za to. Jamboree má dlouholetou tradici, a i když domorodá část obyvatelstva nezávodí, bok po boku s bělochy fandí a užívá si zábavu.
Večer probíhá velká uvítací párty, servíruje se takzvaný zimbabwský hrnec s hovězím masem, místní špenát rape a hustá kukuřičná kaše sadza. Ta je hlavní přílohou ve většině afrických zemí, k ní se podle možností podává dušené maso nebo jen zelenina.
V sobotu je už od brzkých ranních hodin rušno. Závodníci zahřívají své stroje, na startu čekají jeepy, landrovery, suzuki a cornily. Všude jsou rozhodčí, technici a mnoho diváků. Atmosféra houstne.
Soutěžilo se ve třech hlavních kategoriích, od standardu přes modifikaci až ke speciálům.
Po celý den se mezi tyčkami a nástrahami prohání spousty čtyřkolek a teréňáků.
Po celý den se na 18 okruzích mezi tyčkami a nástrahami prohání spousty čtyřkolek ve třech hlavních kategoriích, od standardu přes modifikaci až ke speciálům.
Nedělní ráno zahajují extremisté a na závěr to nej… mud run. Jízda v pořádně rozbahněném korytě. Jede se na rychlost. Zablácená jsou nejen auta, řidiči a spolujezdci, ale také někteří ze skandujícího davu. Dojet chtějí všichni, a když to nejde za volantem, tak to alespoň doběhnou.
Když projedou všichni odvážlivci, porota vyhlásí výsledky: nejen těch nejúspěšnějších závodníků, ale i nejlepších pádů a poruch. Atmosféra je fantastická. Může být lepší víkend než ve společnosti fajn lidí, za zvuku hučících motorů, v zápachu z výfuků pod nádherně modrou oblohou s výborným pivečkem v ruce? Ne, pro milovníky offroadů určitě ne.
Za extrémní se dal považovat každý z osmnácti okruhů Jamboree 4x4.
Pár dnů v Harare zůstáváme. Město se nám fakt líbí, všude je hodně zeleně, a to ještě ani nekvetou žakarandy, které ulice zbarví do fialova. Domy mají kolem sebe krásné zahrady, prostě Afrika s příchutí Anglie. I přesto, že obyvatelé tu nemají lehký život, neustále se usmívají a cizince přímo zbožňují. A my zbožňujeme je.
Kamenná galerie minulosti
Z Harare do Bulawaya je to den cesty. Silnice jsou otřesné a k tomu je třeba stavět na každém rohu. Tu něco dobrého prodávají, tu zase za dolar servírují sadzu a hovězí maso. A tamto místo je ideální na krásnou fotku.
Bulawayo je bývalé hlavní město státu Rhodesie. Do roku 1981 totiž Zimbabwe bylo Rhodesií, pojmenováno po hlavním kolonizátorovi Cecilu Johnu Rhodesovi. V roce 1981 získala země nezávislost a zpět název Zimbabwe.
V Bulawayu – stejně jako v Harare – se potkáváme především s etnikem Ndebele. V přehledných ulicích, kde se nelze ztratit, navštěvujeme muzeum a galerii a na místním velmi rušném trhu nakupujeme zeleninu a ovoce do zásoby.
Matopos určitě nejsou nehostinnou pustinou. Jsou přívětivě barevné.
Kousek za městem je rozsáhlé a přitažlivé pohoří Matopos. Šestina oblasti je vyhlášená národním parkem již od roku 1926. Rhodes Matopos National Park je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Cecil John Rhodes tu má i svoji hrobku.
Kempujeme schovaní za skaliskem a konečně ochutnáváme gulášek z žirafího masa. Není špatné, jen trochu tužší, možná chtělo déle dusit. Ráno nás ze spacáků vyhání zima, vjíždíme do parku. Tvrdili nám, že je zde obrovská populace levhartů a nosorožců. Že žádné levharty nepotkáváme, není nic zvláštního, umí se dobře maskovat a společnost člověka rozhodně nevyhledávají. Nicméně objevujeme jejich stopy, takže tu jsou. Projíždíme parkem, nikde ani živáčka, ale stop nosorožců, gazel a šakalů je tu nespočet.
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Míjíme úžasné kamenné formace, obrovské balancující balvany a stromy mopane. Pouštíme fantazii z uzdy a vidíme například velblouda, matku a dítě a jiné siluety. Prostředí jako stvořené pro úkryt. A nejsme daleko od pravdy. Před několika tisíci lety zde žili původní obyvatelé jižní Afriky – Bushman, Křováci.
Malby sloužily jako dorozumívací prostředky mezi jednotlivými klany. Dokonce určovaly i směr, kde je možné najít vodu. Matopos je obrovskou galerií skalních kreseb a rytin Křováků.
Malby jsou staré zhruba pět až šest tisíc let, někde se uvádí i více.
Některé jeskyně jsou lehce dostupné a známé, jiné ukryté vysoko ve skalách s nádherným výhledem do okolí a velmi pěknými a zachovalými obrazy postav, lidí se zvířecí hlavou, žiraf, antilop, zeber, slonů a nosorožců. Malby jsou staré zhruba pět až šest tisíc let, někde se uvádí i více. V okolí jich jsou stovky, možná i tisíce.
Matopos je i barevný. Domorodci si své rondavely dekorují a ženy mají naprosto výstavní kuchyně. Probíhají zde i soutěže o nejkrásnější kuchyň.
„Dým“, který hřmí
Je načase se posunout dál. A není lepšího rozloučení s krásnou Zim, jak se této zemi říká, než u majestátních Viktoriiných vodopádů. Jedeme sem po škvárové cestě paralelně s přehradou Kariba. Již z dálky je slyšet dunivý zvuk a na desítky kilometrů je vidět stoupající „dým“.
Zambezi je plná až po okraj.
Zambezi je plná až po okraj a vodopády si tak pějí svou oblíbenou píseň. Nocujeme kdesi za městem za mrazivého kvílení hyen. Tady už nám tak pohodově jako v Etiopii nepřipadají. Vstáváme velmi brzy, abychom stihli východ slunce nad nádherným přírodním úkazem.
U vodopádů jsme jedni z prvních, platíme vstupné a spěcháme do parku Mosi-oa-Tunya, na africké slunce zahalené do závoje mlhy a páry. Pocit se nedá popsat, ani do fotek tu atmosféru dostat nelze.
Dým, který hřmí – Viktoriiny vodopády na řece Zambezi.
Stojíme tváří v tvář té mase vody, která se řítí z výšky 95 metrů. Ještě několik hodin promočení bloumáme pralesním bušem. Než nadobro opustíme tuto zemi, která nás nadchla, zajíždíme na farmu plnou krokodýlů. Nikoli pro kůži, ale na ochutnávku. Za posledních pět dolarů do ledničky mačkáme čtyři kila krokodýlího masa.
Spokojení se přes Zambii vydáváme do země sytě oranžových dun.
