Jak z Etiopie do Keni? Buď z Moyale za doprovodu banditů, nebo údolím Omo s notnou dávkou dobrodružství. Volba je jasná, jen je třeba se dostat na západní břeh řeky Omo. Trajekt nefunguje, převozník má prostě dovolenou. Takže zůstáváme na východní straně. Bohužel tím mineme zajímavé kmeny Surmi a Nyangatani, ale zase se vyhneme nebezpečné oblasti na západním břehu jezera Turkana.
Omorate je pro nás poslední možností, kde doplnit zásoby. Je to však suché, zapomenuté město, plné prachu a chatrčí splácaných ze zbytků vlnitého plechu, kartonů a všeho, co přinesl vítr. Potřebujeme vodu, něco málo nafty a možná i nějaké jídlo. I když polévek v pytlíku a konzerv pro horší časy máme v autě dost.
 |
Uprostřed osady je malý trh, ale kromě kukuřice a pro nás nepotřebných věcí tady místní lidé kmene Daasaneč nic neprodávají. Doplňujeme alespoň vodu a trochu nafty. Místní ženy jsou spoře oděné, nosí jen sukně a horní polovinu těla vystavují slunci. Muži posedávají na borkoto, malé dřevěné stoličce plnící i službu polštáře.
V malém domku nám ospalý úředník dává razítko do pasu. Je to sice legální, ale ne oficiální hraniční přechod. Na keňské straně není žádná celnice.
Ještě než se pustíme do neznáma, pereme se s píchlou pneumatikou. Pneuservis tu není, vytahujeme balíček první pomoci. Nástroje nevydrží ani první napíchnutí, ale nějak tu díru látáme.
Signál mobilního telefonu nemáme snad už od Addis, spolehnout se musíme na sebe, GPS a v případě nouze na satelitní telefon. Mapa sice neukazuje žádnou cestu, ale v Africe vždycky někde nějaká pista je a někam vede.
Go south!
Kdyby se takto jelo až do Maralal, budeme tam už zítra. Vlníme se mezi křovisky a akáciemi. Cesta ubíhá, nissan si spokojeně pobrukuje a nikde ani živáčka. Občas míjíme zmatenou křižovatku o více odbočkách, než je světových stran.
Noc v hotelu a akvapark na dva dny zdarma |
Držíme se směrem na jih a přijíždíme do Illeret, kde se na místní policejní stanici registrujeme, abychom na imigračním v Nairobi dostali vstupní razítko a víza do pasu, jinak bychom tu byli nelegálně.
Zakřikli jsme to, za Illeret dostává cesta grády. Po kamenitých pláních nehostinné polopouště poseté jen nízkou trnitou dřevinou se ploužíme i třicítkou, nissanova špičková péra OME kvičí, že to na okraji Národního parku Sibiloi plaší místní faunu: drobné antilopy dikdik, přímorožce a antilopy žirafí.
V noci fouká děsný vítr, který nás nenechá dlouho spát. Pokračujeme v cestě, přes krátkou zastávku v North Horr nakonec skládáme hlavu na břehu jezera Turkana v osadě Loyangalani.
Plné jezero, a vody není
I přesto, že severní Keňa je velmi drsnou krajinou, žijí tu lidé. Zemědělství a chov dobytka jsou tu velmi závislé na deštích. Pokud dlouho žádné nejsou, je to boj o přežití. Vznikají konflikty mezi kmeny o půdu a pastviny. Není divu, že místní chovají nenáročná zvířata, jako jsou velbloudi a ovce.
Člověk by si řekl, že tu musí být vody dost, u tak velkého jezera. Ale zelenomodrá hladina a přezdívka Jade Sea mluví za vše. Turkana je největším alkalickým jezerem na světě. Pro svou slanost a velmi vysokou hladinu fluoru se voda nedá pít. Místní to ovšem neřeší, i tak se potýkají s nemocemi rozšířenými kontaminovanou vodou. V jezeře žije na 60 druhů ryb, například nilský okoun nebo tilápie, vyskytuje se tu dokonce i nilský krokodýl.
„Potřebovali bychom nějakou naftu, i kanystry jsou prázdné!“ diskutujeme s Reném, protože nevíme, co nás čeká. Keňské šilinky máme od pátera Antonyho z North Horr. Kupujeme alespoň deset litrů, jeden v přepočtu asi za 40 korun. Benzinky až do Maralal nejsou, pohonné hmoty sem na sever vozí z nejbližších čerpacích stanic podnikavci v barelech, takže konečná cena paliva je pak vyšší.
O autorechAutoři článku Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika. Pokud se chcete o jejich cestách dozvědět víc, podívejte se na jejich web divokaafrika.cz. |
Pokračujeme v přesunu na jih. Nissan už na nás oranžově pomrkává. Další šance doplnit naftu je v městečku South Horr. Lidé tu jsou ochotní, v jedné misii si dáváme vytouženou sprchu a poté s mladým Thomasem hledáme místní zdroj pohonných hmot. A máme! Za necelých 35 korun za litr kupujeme deset, víc není. K civilizaci se přibližujeme na výpary.
Ovšem město Baragoi je už s velkou výstrahou. Ručička palivoměru odevzdaně visí a nikde žádná nafta na prodej. Sedíme v autě na návsi a přemýšlíme, kam se na pár dní usadíme, než přivezou zásoby pohonných hmot. Kempy tu nejsou, tak jedině do buše do stínu akácie.
Kolem nás krouží podivín, jmenuje se Richard. K němu se přidávají další divní lidé, jeden dokonce ve flanelovém pyžámku. Vyptávají se, co tam děláme. Richard slibuje několik litrů nafty a bere Reného s sebou, já zůstávám u auta. Snad celá osada se přichází na tu „mzungu“ (neboli bělošku/ cizinku) podívat. Když už jsem v zavřeném autě skoro upečená, vrací se chlapi s 15 litry nafty za neuvěřitelných 1 200 šilinků, což je asi 27 korun za litr. Spokojení, že zase můžeme pokračovat v cestě, ještě navštěvujeme Richardův kostel.
K čerpací stanici nás čeká sto kilometrů. „To musíme dát, prostě s lehkou nohou, z kopce rolovat a nahoru tlačit,“ uklidňujeme se. Úsek od Baragoi přes Maralal do Rumuti je nebezpečný, operují tu bandité. Před dvěma týdny přepadli matatu (autobus) a dva dny nazpět postřelili pasáčka z kmene Samburu a ukradli mu celé stádo.
Nemáme z toho dobrý pocit, a tak prosíme o kousek plácku na kempování v katolické misii v Morijo. Za to otce Petra, Lucy a Mosese zveme na kozí gulášek a moc příjemný večer zakončujeme voňavým keňským čajem a místním pivečkem Tusker. Po dlouhé době spíme zase v posteli.
Hurá, přijíždíme do Maralal, prvního pořádně zásobeného městečka. Kdo četl knihu Bílá Masajka, místo zná. Nakupujeme dobroty v obchodech, měníme peníze a hlavně tankujeme. Náš statečný Nissan Patrol zvládl na velmi hubených porcích přes 600 kilometrů!
