V minulosti pak prováděla po jaderné elektrárně a více než deset let řídila pobočky zahraničních firem i neziskové organizace. K podobně aktivnímu přístupu se Nechvátalová snaží motivovat i ostatní ženy. Stala se proto spoluzakladatelkou Svazu podnikatelek.
Šestapadesátiletou matku dvou dětí k tomu přivedly vlastní zkušenosti se slaďováním osobního a pracovního života i práce v Moravské asociaci podnikatelek a manažerek. Svaz pak založila s děkankou Annou Putnovou, první ženou ve vedení Podnikatelské fakulty Vysokého učení technického v Brně.
Ženy jižní MoravyLetní seriál přibližuje pozoruhodné ženy spjaté s Jihomoravským krajem. Každý týden představujeme jednu ženu, která je nejen úspěšná ve své profesi, ale k tomu ještě dokáže působit na svoje okolí, přispět k lepší atmosféře ve společnosti, nastartovat pozitivní změnu nebo zlepšit život druhým. |
Zaměřily se na vzdělávání žen, které chtějí podnikat. „Připravily jsme pro ně půlroční pásmo seminářů. Na závěr každá účastnice vypracovala podnikatelský plán, který potom prezentovala a obhajovala před komisí,“ přiblížila Nechvátalová.
Jednou z úspěšných absolventek je například Denisa Blatná, spoluzakladatelka cukráren Tutti Frutti, která přišla s nápadem prodávat v Brně veganskou zmrzlinu z pojízdných vozíků.
Peníze na semináře dosud získával Svaz podnikatelek z evropských dotací, jejich příliv se však nyní zastavil. Nechvátalová i tak chce ve vzdělávání žen pokračovat. Doufá, že se najde další příležitost, jak získat potřebné prostředky.
„Připadá mi to smysluplné. Sama na sobě jsem poznala, že to ženy nemají lehké. Manžel byl vždy velmi pracovně vytížený a já jsem na dceru, když byla malá, byla většinou sama. Zjistila jsem, že podobnou situaci řeší spousta žen,“ objasnila.
Na jižní Moravu odešla za svým snem
Nechvátalová je dnes napevno usazená v Brně, pochází však ze severní Moravy. Na jih ji přivedla studia. „Měla jsem takový sen, že odejdu na jižní Moravu, protože se mi vždycky líbila,“ vysvětluje Nechvátalová.
Vystudovala angličtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, která v té době dočasně nesla název Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. „Jazyky mě bavily a šly mi. Kombinace angličtiny a němčiny mi připadala praktická a uplatnitelná skoro v celém světě, což se mi později potvrdilo,“ sděluje.
Po svatbě pak žila nějaký čas na Vysočině v Třebíči. Pracovala v Jaderné elektrárně Dukovany, kde se věnovala hlavně překladům. Kromě toho měla na starosti různé zahraniční delegace, které po elektrárně prováděla.
Tři otázky pro Monu NechvátalovouJaký mám vztah k Brnu? Jaká jsou moje oblíbená místa jižní Moravy? Které jihomoravské osobnosti považuji za inspirativní? |
„Rozhodně jsem jim do detailů nevysvětlovala princip fungování jaderné elektrárny. Vše jsem jenom stručně popsala, na zbytek tam byli experti,“ upozorňuje. I přesto se musela seznámit se spoustou odborných termínů a podotýká, že to bylo dost náročné.
Zpátky do Brna ji před dvaceti lety i s rodinou přitáhla nabídka práce. Prošla několika zahraničními firmami a zasedla v Moravské asociaci podnikatelek a manažerek, ve které se vypracovala na její předsedkyni.
K tomu všemu ještě stihla vystudovat právo. „Pohybovala jsem se v oblasti podnikání. Chtěla jsem mít přehled a znalosti, abych lépe rozuměla smlouvám,“ zdůvodňuje své rozhodnutí. Práva začala na bakalářském stupni, a protože ji studium bavilo, dodělala si i magisterský titul.
Univerzita žaluje málokdy
Přestože původně nezamýšlela věnovat se právům na plný úvazek, stala se právničkou Masarykovy univerzity. „Nepůsobím na právnické fakultě, ale na rektorátě. Jsem něco jako firemní právník,“ upřesňuje.
Když si brněnská univerzita objedná jakékoli služby nebo se rozhodne stavět, řeší to právě právní odbor rektorátu, pod který spadá i Nechvátalová. Zabývá se i situací, kdy univerzitu někdo žaluje. „To se samozřejmě stává často. Oproti tomu univerzita někoho žaluje málokdy,“ dodává.
Jazyky neopustila, na univerzitě se jí hodí při práci s mezinárodními smlouvami. Kromě toho působí jako překladatelka u soudu.
„Pokud jste právník, tak máte výhodu, že těm textům rozumíte. U různých právních dokumentů a smluv si musíte dávat opravdu velký pozor a postupovat pečlivě,“ poznamenává. Často jí rukama procházejí rodné listy, vysvědčení nebo výpisy z rejstříků.
Ještě náročnější než překlad dokumentů je tlumočení přímo u soudu. „Nemám žádnou přípravu. Svědci či obžalovaní mluví a já následně překládám,“ popisuje s tím, že podobně jako ve Svazu podnikatelek i tady poznává zajímavé lidi s často neobvyklými příběhy. A to především na cizinecké policii, kde se setkává s žadateli o povolení k pobytu v Česku.
