Po návratu do Československa v roce 1964 byla za komunismu vázána mlčenlivostí pod hrozbou dalšího „výletu“.
Svůj životní příběh teď předává mladším. „Nikdy nezapomenu. Lidé by takové věci měli vědět, pořád se mluví o židovské genocidě a na sovětské koncentráky jako by se zapomnělo,“ řekla Sosnarová.
Osudným se stal Věře Sosnarové původ její matky. Libuše Šímová-Mjelkinová se v první světové válce zamilovala do československého legionáře a z bolševického Ruska s ním odešla. „Matka byla vojenská zdravotní sestra, s otcem se poznali během první světové války a vzali se ještě na cestě na palubě lodi,“ vysvětlila.
Ač se její matka provdala, československé občanství nezískala, a když Rudá armáda v roce 1945 dorazila do Brna, podle sovětských úřadů byla uprchlým sovětským občanem. „Přišli si pro nás přímo domů do dělnické kolonie ve Slatině, kde jsme bydleli. Mně bylo čtrnáct, mladší Nadě bylo tehdy jen devět let,“ popsala Sosnarová.
Násilí i strach z neznáma
Z cesty přes Maďarsko, Moldávii, Bělorusko a Moskvu až na Sibiř si pamatuje hlavně četné zastávky kvůli chybějícím kolejím a strach z neznáma. „Pořád jsme nevěděli, co bude. Jeli jsme s dalšími rodinami i válečnými zajatci celé léto. Do cíle jsme dojeli někdy na začátku září a už tam byl všude po kotníky sníh,“ líčila Sosnarová.
Věra Sosnarová
|
Věru i její matku už v transportu strážní znásilnili, při vypravování se neubrání slzám: „Ten, co mne držel, měl na obou rukou od zápěstí až po lokty zapnuté řemínky náramkových hodinek, zatímco druhý mi stahoval kalhotky. Když jsem chtěla křičet, nacpal mi do pusy budík, co měl na krku.“
Tím však hrůzné zážitky teprve začaly, své „potřeby“ uspokojovali Sověti i v pracovním táboře.
„Bachaři byli věčně namol, živili se ‚tekutým chlebem‘, samohonkou, co pálili domorodci. Co teklo, to vypili, a pak řádili...“ Na chvíli se odmlčela. „Nehleděli vůbec na to, jestli je vám dvanáct nebo čtrnáct, honili nás po baráku, povalili na zem, třeba i tři za sebou se na mně vystřídali,“ popsala sexuální násilí, které se společně s až čtrnáctihodinovou těžkou prací stalo součástí každého jejího dne.
Vodka se běžně používala i na „klystýrové“ interrupce. „Chodilo se na to do speciální budovy ke dvěma polským doktorům, propláchli vás a poslali na práci do lesa. Vypadávaly z vás kusy, krev a tak špatně vám bylo, že byste nejradši mlátili hlavou do stromu.“
Nemocní v plamenech
O matku sestry přišly brzy, nesnesla útlak a ubližování, jednou v noci chtěla zabít sebe i je sekerou. „Zastřelili ji po tom, co nás ohrožovala sekerou. Nikdy nezapomenu, jak jsem ji viděla za barákem přimrzlou v kaluži krve. Zahrabaly jsme ji se sestrou jen tak do sněhu, země byla zmrzlá a nešlo to.“
Časté byly také takzvané sortirovky, tedy třídění lidí podle zdravotního stavu či spíše schopnosti pracovat. „Hlídači nahnali nemocné do baráků, ty polili naftou a zapálili. Nedokážete si představit, jaké to je, když slyšíte, jak ti lidé křičí, a nemůžete jim pomoci. Jen čekáte, kdy vás to taky potká.“ Vězně v gulagu trávili také vodkou s arzenem.
Věra Sosnarová, hrdinka z knihy Krvavé jahody, která vznikla na základě jejích vzpomínek, je častým hostem besed v knihovnách a na školách. „Sestřička mi už umřela, ale říkala, že já jsem starší a měla bych to všechno vyprávět.“
Během necelých dvou hodin v Knihovně Jiřího Mahena popsala téměř celý svůj život. Apelovala na mladé, aby si vážili toho, co mají, hlavně přístupu ke vzdělání a svých rodičů, kteří jim dávají lásku a péči.
Vzpomněla i diskriminaci chudých dětí z dělnické kolonie ve škole, která se s porovnáním s jejím dalším zážitkem zdá úsměvná. „Sibiř je bohatá země, je tam všechno, uhlí, nafta, zlato, platina, azbest, ale je to země nasáklá lidskou krví,“ uzavřela Sosnarová.
Silnější než učebnice
Ve vyprávění Věry Sosnarové historie doslova ožívá. „Od přednášky, kterou měla u nás ve škole, není dne, kdy bych si na ni nevzpomněla,“ svěřila se Barbora Benešová z Jiříkovic.
„Jsem ráda, že je ještě možné se s takovými lidmi, kteří tolik zažili, setkat a zeptat se jich vlastně na cokoliv. Považuji za důležité umět si představit, co lidé v dané době prožívali a jak se cítili, s čtením textu v učebnici se to nedá srovnat,“ vysvětlila studentka třetího ročníku gymnázia, proč na přednášku přišla už podruhé.
Svědectví týkající se neblahé etapy historie jí pomohlo lépe si představit dějepisné souvislosti. Příběh ji oslovil natolik, že téměř každý den se o dojmech baví se svými vrstevníky a chce ho šířit dál.
Podobný scénář přivedl na setkání s přeživší z gulagu i osmnáctiletou Leu Mantlovou. „Nejhorší pro mě byla část, kdy popisovala, jak nad ní stála její vlastní matka se sekerou a chtěla ji zabít. Možná dcerám chtěla ze zoufalství ulehčit, ale běhal mi z toho mráz po zádech, když jsem si sebe představila v její situaci,“ popsala mladá žena z Brna.
Podle Jana Dvořáka z Ústavu pro studium totalitních režimů prošlo tábory, bylo popraveno či vysídleno 25 tisíc československých občanů, jde však pouze o hrubý odhad. Zhruba polovina sovětské represe nepřežila.
