Jednadevadesátiletá Doris Grozdanovičová se narodila v roce 1926 v Jihlavě, dětská léta však prožila v Brně, kde také chodila do školy.
Jako jedenáctileté děvče začala v jihomoravském městě studovat na gymnáziu. Psal se však rok 1937 a svět stál na prahu druhé světové války. To jako malá holka neřešila. Zažívala stejná dobrodružství jako její spolužáci a ve škole se musela učit i pro ni neoblíbenou matematiku.
Dva roky poté jí začal jako dívce židovského původu krušný život. Její rodina se s příchodem nacistů musela přestěhovat do bytu, kde už žily další dvě cizí židovské rodiny. „Vinou říšského protektora mě vyhodili ze školy,“ popisuje svůj životní příběh. Na brněnské gymnázium se už nikdy nevrátila.
Po vyhazovu ze školy v roce 1939 mohla ještě zhruba rok studovat na židovském gymnáziu, které bylo tehdy v Brně jediné v celém protektorátu. Pak i zde musela skončit. V lednu 1942 totiž společně s rodinou a dalšími Židy odjela z Brna transportem do koncentračního tábora v Terezíně.
„Jeli jsme celý den a celou noc. Když jsme dojeli do Bohušovic, museli jsme do Terezína jít v zimě ještě tři kilometry pěšky. Tenkrát byla největší zima za celou válku,“ vzpomíná žena.
Myslela, že přežila jako jediná z rodiny
V Terezíně, kde prožila zbytek svého mládí, měla podle svých slov celkem štěstí. Nepostihlo ji to, co mnohé jiné židovské vězně včetně jejího otce a bratra, které odtud nacisti odvezli do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Její maminka umřela přímo v Terezíně, poslední roky války tak zůstala v táboře z celé rodiny sama.
„Pracovala jsem vždy venku v zemědělství. Nejdříve jsem pásla husy, ale pak hlavně ovečky. K těm mám dodnes zvláštní vztah, protože je sbírám. Mám jich už přes osm stovek,“ říká. Sama s dalšími dívkami ale na loukách nemohla být. Hlídali je čeští četníci, které tam nahnali Němci. „Po třech měsících je Němci vyměnili, aby s námi nemohli navázat bližší vztah,“ doplňuje.
V poslední várce četníků, která přišla terezínské vězně hlídat v dubnu 1945, byl i jeden, který si Doris oblíbil. Kdyby mu neumřela dcera, byla by v tu chvíli stejně stará jako ona. „Ptal se mě, kam půjdu po válce. Já nevěděla, řekla jsem, že nikoho nemám. On na to, jestli bych nešla k nim do Kostelce nad Orlicí,“ pokračuje. Doris Grozdanovičová na nabídku kývla, a tak z Terezína jela rovnou za rodinou četníka.
V té době vůbec netušila, že její bratr Osvětim přežil. Žila v domnění, že už ho nikdy neuvidí. Ten ji však v Kostelci našel a společně odtud odešli do Brna. Jejich dům byl rozbombardovaný. Dostali tak jeden po vysídlených Němcích. „Našli jsme tam asi dvacet Hitlerových knih Mein Kampf,“ vzpomíná a netají se tím, že odsun Němců z tehdejšího Československa považuje jednoznačně za správný.
Hitler by se zbláznil, míní stále aktivní žena
V té době jí bylo dvacet let, celý život měla před sebou, a tak se rozhodla, že dokončí studium, které jí nacisté překazili. Na klasické gymnázium na třídě Kapitána Jaroše, odkud ji pro židovský původ vyhodili, se už vrátit nemohla. Spoustu předmětů by už podle svých slov nedohnala, zejména řečtinu, a tak musela jít jednodušší cestou - tedy na reálné gymnázium.
Co jiní studovali tři roky, ona musela zvládnout za jeden. V Brně poté vystudovala i angličtinu a filozofii na Masarykově univerzitě. Nespravedlnost, že Doris tehdy nemohla své gymnázium dokončit, chtělo jeho současné vedení odčinit. Jeho ředitel Jiří Herman jí proto nedávno předal čestné maturitní vysvědčení. „Jsem naprosto dojata, to jsem vůbec nečekala,“ reagovala seniorka.
I ve svém věku je Doris Grozdanovičová stále velmi aktivní. Je členkou Tereziánské iniciativy, beseduje na školách se studenty, a to i v zahraničí. Pravidelně se vrací i do Terezína, chce přímo na místě vyprávět ostatním, co vše tam zažila. „Terezín vidím svýma mladýma očima. Nevím, jaké by to bylo, kdybych byla starší. Mohu ale říct, že to bylo místo plné smrti,“ říká dnes.
Dokonce se i setkala se synem říšského protektora Reinharda Heydricha. „Na jeho otce byl spáchán atentát, když mu byly čtyři roky. Je to slušný člověk a nemůže za svého otce, tak jako nikdo nemůže za své rodiče,“ vysvětluje, proč se setkala se synem nejhoršího kata v protektorátu.
„Hitler by se zbláznil, kdyby viděl, jak se smíchaly rasy,“ dodává na závěr Grozdanovičová, jejíž syn si vzal Indku a žije s ní v Anglii.
