Kniha je nádherně vypravená a obsahuje pozoruhodnou kolekci fotografií. Vzniknout mohla díky celoživotnímu poslání neúnavného sběratele fotografií brněnských pilotů RAF a předního znalce této oblasti Jaroslava Popelky.
Spoluautorku knihy Michaelu Zemánkovou z Moravského zemského archivu s tímto mužem paradoxně seznámil až pražský archivář Vojtěch Šustek.
„Jeho strýc a pan Popelka byli přátelé. Sbírku znal, věděl, jak pan Popelka půjčuje fotografie historikům i laikům, kteří se rozhodli psát o letcích, a věděl také, kolik toho o letcích ví,“ vypráví Zemánková o vzniku knihy.
Když se archivářka setkala s kolegou Šustkem, prý si ji sám vybral a chtěl, aby o letcích něco napsala.
„Vzal mě za panem Popelkou a mně se zalíbila sbírka i její uspořádanost, jak bylo vše popsané a také to, jak o ní pan Popelka nadšeně mluví a jak ty letce zná,“ vzpomíná archivářka, která stanovila podmínku, že kniha nebude jen o letcích, ale i o sbírce, takže Jaroslav Popelka se stane spoluautorem knihy.
Vývěska o letcích RAF byla za normalizace zjevením
„O letcích z jednotlivých regionů toho vychází celkem hodně, téma je populární, takže jsem chtěla něco navíc, hlavně hodně kvalitních fotek a jejich popisy, které budou bohaté na jména, jak je právě pan Popelka ztotožnil s letci,“ uvedla Zemánková.
RAF: Místo narození Brno
|
„A protože archivářská obec není tak velká, oslovila jsem kolegyni Radanu Červenou z Archivu města Brna, jestli by neměli zájem knihu vydat. To se ve spolupráci se Statutárním městem Brno i povedlo,“ dodává autorka.
Pečlivému autorovi a obětavému zapůjčovateli předmětů z vlastní sbírky Jaroslavu Popelkovi je v úvodu knihy věnována zvláštní kapitola od Vojtěcha Šustka nazvaná symptomaticky Vývěsní skříňka v Marešově ulici v Brně. Tam se totiž v tuhých normalizačních letech 1976 až 1981 vyskytoval na tu dobu vcelku neuvěřitelný obsah.
I když začátek komunistické vlády, která po puči v roce 1948 poslala drtivou většinu hrdinných pilotů RAF do svých koncentračních táborů, byl už pryč, ani normalizační komunisté nijak neprotežovali odkaz skvělých mužů bojujících proti Hitlerovi v řadách britského letectva.
Naopak, tvářili se, že tento zahraniční odboj vlastně neexistoval. A tak i když skříňka patřila oficiálně prorežimnímu Českému svazu protifašistických bojovníků (ČSPB), „její obsah vyvolával u většiny čtenářů značné a současně i příjemné překvapení“, jak píše pražský archivář.
Povědomí české veřejnosti bylo mizivé
„To si v plnosti dokáže představit pouze ten, kdo si ještě pamatuje šedivou a dusivou atmosféru tehdy komunisty ovládané společnosti,“ dodává Vojtěch Šustek, jenž zažil ono velmi příjemné překvapení na začátku 80. let, kdy ho na skříňku upozornil jeho otec.
„Od otce jsem se také dozvěděl, že majitelem fotografií a autorem těchto malých výstav, které jsou každý měsíc aktualizovány a obměňovány, je kamarád mého strýce Jaroslav Popelka,“ píše Šustek, co předcházelo jeho tehdejší návštěvě v husovickém domku pana Popelky.
„Dodnes si pamatuji, jak silný dojem na mne učinila sbírka tisíců fotografií našich letců, jejich zápisníky, osobní věci a dopisy,“ vzpomíná archivář, jak mu tehdy Jaroslav Popelka zapůjčil dokonce válečný deník jednoho z brněnských letců Jindřicha Breitcetla.
„Ten, kdo není pamětníkem společenských poměrů 80. let, si už asi nedokáže představit, jak mizivé bylo tehdejší povědomí české veřejnosti o mužích, kteří prošli válkou v řadách RAF. Přitom v té době jich ještě mnoho žilo v Československu a také v exilu,“ dotvrzuje Vojtěch Šustek obrovskou nespravedlnost komunistické totality vůči jedněm z největších hrdinů Československa ve 20. století.
Žili tiše, ale moc se jich bála dál
Přitom v 70. a začátkem 80. let žilo jen v Brně ještě víc než šedesát válečných letců. A pravidelně se scházeli s kolegy z jiných míst republiky. Jejich samostatná sekce ČSPB byla však v říjnu 1977 oficiálně rozpuštěna.
„Samozřejmě že letci se scházeli dál na různých místech v Brně,“ vzpomíná v knize Jaroslav Popelka například na restaurace hotelů Metropol, Slovan nebo Grand. Třicetiletého fandu přivedl mezi své druhy dodnes v Brně žijící pilot RAF Emil Boček.
Všichni tenkrát žili „tiché a nenápadné“ životy, takže kromě rodiny a nejbližších přátel nikdo nevěděl, co mají za sebou. Ke svému mladému obdivovateli se ale chovali přátelsky a vstřícně. Radili mu a pomáhali s jeho sbírkou.
Osud pětiletého fungování Popelkovy vývěsky je ovšem také příznačný. Když v líšeňském kulturním středisku udělal na podzim 1980 výstavku o pilotovi RAF i zdejším rodákovi Jindřichu Breitcetlovi, jakýsi mladý funkcionář žádal odstranění fotografie, kde letec hovořil s prezidentem Edvardem Benešem.
„Kdybych tam dal fotografii Hitlera, tak by vám to nevadilo,“ ohradil se Jaroslav Popelka a dodal, že Beneš byl tehdy vrchním velitelem naší zahraniční armády, takže tam jeho fotka zůstane.
Funkcionáři ČSPB ho následně vyloučili ze svých řad, protože „nesplnil podmínky jejich organizace“. A to byl v roce 1981 i konec výstav ve skříňce v Marešově ulici, protože jako soukromá osoba nemohl tehdy Popelka dostat k podobné činnosti povolení od tehdejších úřadů. Ve sbírání materiálů však obětavý fanda pokračoval nezištně dál.
