Jste na brněnském magistrátu šestnáct let. Proč jste se rozhodl odejít?
Protože toto je nabídka, která se naskytne jednou za život. Navíc jsem si přál ještě někdy pracovat v zahraničí, nejlépe jako diplomat. Posledních patnáct let pěstuji velmi intenzivně vztahy k Rakousku, mám tam spoustu přátel, projektových partnerů, mnoho kontaktů. Spolupracoval jsem se spoustou hlavně kulturních institucí a to je know-how, které bych chtěl přinést.
Vídeň je Brnu blíž než Praha a vždycky byla. Vztahy mezi Brnem a Vídní jsou zvlášť v posledních letech intenzivnější než dřív. Co tohle vaše nové angažmá může přinést právě Brnu?
Mým cílem je přitáhnout co největší pozornost Vídeňanů a Rakušanů na adresu Herrengasse, kde sídlí České centrum. Logicky aspoň ze začátku budu vycházet ze svých vztahů k brněnským institucím a kulturním činitelům. Třeba letos je jedno z největších výročí v oblasti kultury ve střední Evropě. A to dvě stě let Moravského zemského muzea, takže na podzim plánuji prezentaci na toto téma. Mohlo by to rezonovat, protože muzeum založil rakouský císař František I. a iniciátory byli šlechtici z rodů, které ve Vídni hrály a stále hrají významnou roli – najdeme zde dodnes jejich paláce, ulice i pivnice. Na knižním veletrhu Buch Wien v říjnu také budeme za Českou republiku představovat brněnskou autorku Kateřinu Tučkovou. To mě mimořádně těší, protože se dobře známe ze spolupráce na festivalu Meeting Brno. Vedle toho máme naplánovanou s paní Sabinou Grušovou prezentaci díla Jiřího Gruši a dvojjazyčnou výstavu o tomto spisovateli. Přítel Pavel Kohout mi přislíbil, že při svém pobytu ve Vídni, kam už teď jezdí jen občas, uděláme v prosinci spolu diskusní večer. Což myslím také přitáhne pozornost, protože jméno Pavel Kohout ve Vídni stále patří mezi ta česká nejuznávanější a nejuctívanější.
Mojmír Jeřábek
|
České centrum by podle vás mělo mít širší záběr než teď. Kromě kulturní diplomacie by se mělo věnovat i té ekonomické nebo propagaci vědy a výzkumu. Vnímá to takto i ministerstvo zahraničí?
Od počátku převládá myšlenka, a je to i ve statutu Českých center, že mají prezentovat nejen českou kulturu, ale také vědu, výzkum, inovace, turistický ruch. Děje se to různě, třeba CzechTourism měl svoje sídlo dlouhou dobu právě v Herrengasse, která je v absolutním srdci Vídně, kam lidé chodí pro informace i turistického ražení. Takže i když je teď CzechTourism na naší ambasádě, moje představa je, že v Českém centru bude nejen stálá nabídka informací o všech našich krajích a významných turistických lokalitách, ale i jejich pravidelné moderované prezentace.
V Brně je vidět inspirace Vídní na každém kroku. Ať už okružní třídou, či architekturou – domy tady budovali vídeňští stavitelé. Proč je ale pro Brno Vídeň tak důležitá i teď? Proč ne třeba Bratislava?
Vídeň je pro nás důležitá proto, že po staletí utvářela zdejší kulturu, ovlivňovala ji, stejně jako jazyk, obchod, celý rozvoj. Přece jen ta bariéra byla oproti Praze menší, nejen vzdálenostně. Za druhé Vídeň byla, a dodneška to na ní vidíte, v tehdejším chápání centrem světa. Jistě, byla tu Paříž, Londýn, ale pro oblast mezi Německem a Ruskem tou hlavní metropolí byla Vídeň. Obrovskou roli také hrálo od 30. let 19. století železniční spojení. Význam Bratislavy se pro nás ale v posledních letech stále zvyšuje a Brno začalo spolupracovat i s ní, jako s partnerským městem. V trojúhelníku Brno – Vídeň – Bratislava si všichni tři uvědomují, že je velmi důležité držet pohromadě.
Proč?
Je to ekonomicky a vzdělanostně neobyčejně zajímavý region. Jsou tu dvě nejblíže položená hlavní města v Evropské unii. Brno se jim sice zcela nemůže rovnat, ale z hlediska městského rozvoje a vysokého školství je dnes dokonce před Bratislavou, jejíž rozpočet je slabší než brněnský. Takže tento trojúhelník, který ve Vídni uznávají, má obrovský potenciál do budoucna. A vzájemná intenzivní spolupráce je jeden ze zásadních posunů v posledních letech.
A může Brno naopak zaujmout ve Vídni nebo v Bratislavě?
V mnoha případech spolupracujeme na přenosu zkušeností a všichni hledáme inspiraci a nejinteligentnější řešení navzájem. Takže Bratislavané sem jezdí, aby studovali naši integrovanou dopravu, kterou oni teprve zavádějí. Jedním z cílů Centrope, jak se také říká tomuto regionu střední Evropy, například je, aby se propojily jízdní řády a dalo se jezdit přes hranici na jednu jízdenku. Čili i ve Vídni zkoumají některá naše řešení, která je zajímají.
Jako diplomat máte zkušenosti také z Bonnu, z Německa. Jsou nějaké rozdíly v prezentaci české kultury v Německu nebo Rakousku? Je třeba klást důraz v každé zemi na něco jiného?
Jsou tam zcela zásadní rozdíly. Německo je prostě velký svět, kde po sjednocení převládl duch západního Německa, které se do velké míry amerikanizovalo. Je to západní Evropa, velká země, velký národ, který nás vnímá jako jednoho z mnoha menších sousedů. Pro Rakousko jsme pořád ještě někdy v jejich hlavách tou bývalou součástí monarchie. Nedej bože těmi, kdo ji pomáhali rozbít. Takže v některých věcech to musíme vnímat, být citlivější a opatrnější. Třeba konkrétně příští rok budou velká osmičková výročí. Ústředí Českých center chystá interaktivní výstavy o roce 1918 a 1968. V Rakousku je třeba velmi precizně rok 1918 prezentovat jako ne moc velký triumf, ale spíš jako důsledek dějin. A naopak československý rok 68 nebudou v Německu asi vnímat zdaleka tak intenzivně jako by ho mohli vnímat v Rakousku. Takže pokud si budu moct vybrat, preferoval bych prezentaci roku 1968, protože je potřeba Rakousku poděkovat za to, jak otevřelo svoje hranice a náruč našim exulantům, podobně jako v roce 1956 Maďarům. To je něco zcela unikátního a je třeba to po padesáti letech znovu připomenout. Koneckonců i my jsme v srpnu 68 s rodiči a sestrou seděli ve Vídni a taky přemýšleli, jestli se máme vrátit, nebo ne.
Ve Vídni je dost silná česká komunita. Exulantů, ale i těch, kdo tam v posledních třiceti letech přišli studovat a pracovat. Mají obrovský potenciál, počítáte s nimi nějak v Českém centru?
Ano, Vídeň je vlastně s nadsázkou čtvrté nebo páté největší české město. Je třeba s nimi mluvit, chtěl bych s nimi navázat kontakty, stejně jako s Rakousko-českou společností. Potenciál tam vidím a myslím, že všechno půjde velmi rychle nastartovat. Musíme ale také na druhou stranu pořád přesvědčovat Rakušany, že i u nás je co vidět. Do Brna jezdí senioři autobusy na operu, ale mnoho jich tady nepřespí, nejdou do obchodů. Je tady taky pořád generace, která má v hlavách hranici končící u Mikulova a přes ni nikdy nepojede.
Nemyslím, že po třiceti letech to ještě může být téma.
Vedoucí Rakouské marketingové kanceláře v Brně Martin Žák mi říkal, že se s tím potkává neustále. Mladí lidé už jsou jiní, ale ti se dívají spíš do Ameriky, proč by jezdili sem k nám. Takže nás čeká obrovská práce. Právě proto, že jsme si tak blízko, není situace taková, jaká by měla být.
