Od loňska na okraji města u křižovatky ulic Litostrovská a Cukrovar roste nová hala, kde bude granulát ze starých lahví vznikat. V posledních dnech ji vybavují potřebnými stroji a technologiemi, aby mohli v létě spustit výrobu.
„Během dvou tří let bude každá PET lahev koupená v České republice obsahovat materiál z Rosic,“ netají se vysokými cíli zakladatel společnosti Jiří Hudeček.
PET lahve jsou dnes sice nejvíce a nejlépe recyklovaným plastem v Česku, ale materiál z nich není tak kvalitní, aby splnil veškeré normy k dalšímu využití v potravinářském průmyslu.
„Dnes tak dochází spíše k downcyklaci, tedy ke snižování kvality materiálu v důsledku procesu zpracování na druhotnou surovinu,“ vysvětluje Vít Pokorný z Institutu cirkulární ekonomiky.
Zrecyklovaný plast z PET lahví se tak využije jinde, například v automobilovém nebo oděvním sektoru.
I proto v institutu vítají Hudečkovy průkopnické plány, kterými se cyklus výroby plastových lahví uzavře.
Zákazník si koupí minerálku, prázdnou lahev vyhodí do žlutého kontejneru, ta se následně z třídicí linky dostane k firmě, která z ní udělá malé plastové vločky, jež poputují do Rosic.
„Tyto vločky plánujeme nakupovat od českých výrobců, kterých je u nás dostatek,“ sděluje Hudeček.
Z šestitisícového města pro ně nemusí v budoucnu jezdit ani nikam daleko. Na prvotní zpracování vytříděných lahví se totiž zaměřuje například brněnský podnik Petka, který každou hodinu zpracuje více než půl tuny plastové drti. Teď jen záleží na tom, zda se společnosti domluví na spolupráci.
Dva kamiony za den
V Rosicích zmíněné vločky zpracují takovou technologií, že výsledná hmota bude bezpečná k dalšímu využití v potravinářství, což dosud žádná firma v Česku neumí. Znovu si ji tak bude moci koupit výrobce nápojů a naplnit ji svou limonádou.
Takto může podle Hudečka koloběh, kdy se z odpadu stává surovina, fungovat donekonečna. Odborně se takový produkt nazývá rPET a tato zkratka se dostala i do jména společnosti.
„Kapacita naší linky bude někde mezi 1 900 až 2 100 kilogramy za hodinu. Počítáme s výrobou asi 16 tisíc tun regranulátu ročně. Pro představu to znamená, že v třísměnném provozu budeme vyrábět dva kamiony denně. Personálně se jedná asi o 25 pracovníků včetně vedení, laboratoře a administrativy,“ přibližuje Hudeček, který stál v roce 2003 u zrodu Jihomoravského inovačního centra a čtrnáct let mu také šéfoval.
I když dnes s inovačním centrem oficiálně nespolupracuje, s bývalými kolegy je stále ve styku.
„Nezávazně a spíše na osobní bázi jsme tuto společnost propojovali s dalšími potenciálními partnery,“ uvedl mluvčí centra Martin Gillár s tím, že v organizaci Hudečkovu projektu fandí. „Vnímáme ho jako jeden z těch, které mají obrovský smysl a potenciál uspět,“ dodal mluvčí.
Že se zatím české firmy o tuto technologii příliš nezajímaly, je nejspíš způsobeno i tím, že recyklované petky jsou dnes dražší než ty z ropy. „V době, kdy bude cena ropy zhruba 80 dolarů za barel, budou náklady srovnatelné. Klidně se ale může stát, že ropa bude stát 100 dolarů a náš materiál bude levnější,“ podotýká Hudeček.
Zároveň mu jde naproti i plán Evropské unie, která chce, aby do roku 2025 byl povinný podíl rPET v lahvích na evropském trhu 25 procent. V dalších letech se má tento poměr ještě zvýšit. Právě do zmíněného roku 2025 se chce rosický podnik stát nejvýznamnějším dodavatelem regranulátu z petek pro potravinářský průmysl v Česku.
Deska z odpadu odolá i silnému krupobitíŽe odpad nemusí skončit ve spalovně, dokazuje také firma Smart Technik z Újezda u Brna. Vyvinula linku, jež z odpadu zpracovává velmi odolné desky, které se dají použít ve stavebnictví. Střechy z nich například vydrží i silné krupobití. Linka byla primárně vyvinuta na tetrapakový odpad, tedy nápojové obaly, ale dá se díky ní zpracovávat i ten komunální. Při výrobě se do něj nepřidávají žádná lepidla nebo pojiva, a navíc je celá technologie bezodpadová. To znamená, že se všechny ořezy a piliny vracejí zpátky do procesu zpracování. „Výroba desek začíná tím, že k nám přijde odpad. Ten se nejdříve na prvním dopravníkovém páse zváží, poté se rozdrtí a oddělí se magnetické části. Poté se vrství na podkladový materiál podle předepsané tloušťky a vtahuje se do lisu, kde probíhá lisování a velmi prudký ohřev. Poté deska putuje do dalšího lisu, kde tento proces pokračuje. Do třetice jde materiál do lisu, tentokrát studeného, kde se prudce ochladí, a nakonec se deska ořeže na požadovaný tvar,“ popisuje proces výroby šéf firmy Zdeněk Suchomel. Tím, že se odpad zpracovává při opravdu vysokých teplotách a tlaku, zničí se bakterie, které by se mohly vyskytovat v popelnicích. Desky se dají využít na opláštění domů nebo stavbu střech. Jsou nehořlavé, pevné a zároveň pružné. „V USA je už pět linek, které desky vyrábějí. Ty se pak převážně používají na východním pobřeží na střechy. Výhodou je vysoká pružnost, takže vydrží například i krupobití, při kterém budou kroupy velikosti tenisových míčků,“ sděluje Suchomel, jehož firma chce linky dál distribuovat na Nový Zéland, do Austrálie a dalších tichomořských států. (dos) |
