„Neskladná“ teoložka a filozofka Božena Komárková

DISDENTI JIŽNÍ MORAVY - Božena Komárková byla osoba dost neskladná, vzpomíná na teoložku a profesorku filozofie, která zemřela 27. ledna 1997, den před svými čtyřiadevadesátými narozeninami, chartista a evangelický farář Jan Šimsa.

Božena Komárková v kostele ve Sněžném roku 1960 | foto: Archiv Jana Šimsy

"Obecně dnes mladší lidé soudí, že jsme ji všichni jen s obdivem ctili, ale kdepak, byli jsme s ní stále ve sporu, a to velmi tvrdě a do poslední chvíle," uvádí na pravou míru vztahy uvnitř brněnského disentu přímý pamětník Šimsa.

Božena Komárková sama o sobě tvrdila, že je nepřizpůsobivá, v mládí to prý u ní byla přímo drzost, kterou na Českém státním reálném gymnáziu v Brně, kde však nakonec roku 1923 odmaturovala, hodnotili často dvojkou z mravů.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

"Nebyla jsem žádná obávaná prorokyně pravdivosti," tvrdila o sobě sama teoložka. "Prostě jsem to v určitém věku nezvládala a v pozdějším jsem se zase nevdala, takže jsem se nemusela nikomu přizpůsobovat," tvrdila o sobě s nadhledem.

Na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vystudovala filozofii, historii a zeměpis a před druhou světovou válkou učila jako středoškolská profesorka na mnoha školách po celé republice, ovšem jen do roku 1940.

10. ledna 1940 byla totiž zatčena gestapem a 9. června 1942 odsouzena jako členka odbojové organizace Obrana národa ke dvanácti letům káznice a deseti rokům ztráty občanských práv. "Myslím, že její individuální mnohaleté věznění na samotce ji ovlivnilo asi nejvíc," soudí Jan Šimsa.

Otřesné zážitky z nacistického vězení vylíčila sama Komárková ve svém Vratislavském deníku. "Moje ústa hnijí kurdějemi. Místo léčení je mám jenom vyplachovat," zapsala si neohrožená bojovnice. "A tato zeměkoule vraždící se ze všech stran se nezachvěje na své dráze kolem slunce a bude se točit dál. Jak je to hrůzné!" píše také.

Koncetrák na Sibiři

V únoru 1945 byla osvobozena z věznice Javor ve Slezsku Rudou armádou, na jejíž komandatuře pak pracovala jako kreslička. "I tady zažila velmi napínavé okamžiky," líčí další zvraty profesorčina osudu Jan Šimsa.

"Kreslila totiž ze záliby i ozbrojené sovětské vojáky. A jeden z nich obrázek poslal domů, kde jej sovětská kontrarozvědka zabavila a nařídila zatknout toho, kdo jej kreslil. Před koncentrákem na Sibiři zachránil Komárkovou její velitel, který ji potřeboval i jako tlumočnici, uměla totiž několik jazyků," líčí Šimsa.

Své velké štěstí pochopila však sama Komárková až později, vlastně až po odhalení kultu osobnosti v šedesátých letech minulého století.

I když po válce působila krátce jako profesorka na Státním gymnáziu Dr. J. Kudely, kde vyučovala historii a filozofii, od září 1948 ji z ideologických důvodů přeložili na II. střední chlapeckou školu v Brně-Husovicích, pak už však její působení i tam vadilo, takže mohla pracovat jen ve Státní pedagogické knihovně v Brně, kde s ní ke 31. prosinci 1951 Krajský národní výbor v Brně též rozvázal pracovní poměr. Od 14. července 1952 skončila v invalidním, později starobním důchodu.

"Poté, co jí byla znemožněna pedagogická činnost, aby ideologicky negativně neovlivňovala mládež, se scházela se svými studenty," napsala o ní ve své knížce o "ženách ve vnitřní emigraci" Marta Marková. "Říká se o ní, že je českou Hannah Arendtovou," přirovnává ji ke slavné politoložce a filozofce Marková.

I když spisy Boženy Komárkové, zejména její Původ a význam lidských práv nebo Sekularizovaný svět a evangelium a mnohé další stati, které za normalizace vycházely jedině v samizdatu, nezapřou svébytnou myslitelku, neví se o ní dodnes ani doma, ani světě, jak by si zasloužila. Roky bez publicity nebylo možné dokonale nahradit.

Evangelíci, Charta, Patočka

I "za bolševika" existovaly podle profesorky Komárkové oázy, kde byl relativně možný pokojný život. Jednou z nich byla evangelická církev, ke které se disidentka uchýlila. Nicméně od chvíle, kdy nemohla učit, žila profesorka ve vnitřní emigraci.

"Studenty jsem neztratila. Přicházeli dál, ale v malém bytě bylo málo místa," vzpomíná na svůj legendární byt v Pekařské ulici v Brně. Právě tam se však "po Chartě" začal scházet takzvaný M-klub, diskusní společenství brněnských disidentů organizované Jiřím Müllerem.

"Charta 77 se mi dostala do rukou hotová, na jejím vzniku jsem se nepodílela," vzpomíná Komárková. "Podepsala jsem ji s velkým vnitřním ulehčením," uvádí jedna z prvních brněnských signatářek. "Jak k tomu došlo, je názornou ilustrací našeho tehdejšího životní stylu," zavzpomínala v rozhovoru s Markovou.

"V jednom dni vánočního klidu roku 1976, když se po večerním uzavření do domu bez vlastního klíče nikdo nedostal, se u mne ozval pronikavý zvonek. Za dveřmi se na mne spiklenecky usmál jeden z dobrých přátel, farář zbavený souhlasu k vykonávání činnosti. Na moji otázku, jak se dostal dovnitř, mi vysvětlil, že jako topič obdobného domovního bloku v Praze je dobře obeznámen se zařízením suterénů. Stačilo přelézt v sousedství nízký plot, aby se díky jedněm nezamčeným dveřím dostal až ke mně. Ihned vyňal z aktovky příslušný list a žádal o pozorné přečtení a podpis," vybavila si charakteristickou disidentskou historku teoložka.

Ráda vzpomínala i na svého dlouholetého přítele, filozofa Jana Patočku, s nímž se krátce po válce seznámila na půdě Akademické Ymcy, kde s velkým nasazením působila už před válkou. "Patočka byl kongeniální jak šíří znalostí, tak hloubkou a přísnou nesmlouvavostí v řešení problémů," charakterizovala tohoto prvního mluvčího Charty 77, který tvrdil, že teolog může v poslední instanci ponechat odpověď Bohu, ale filozof se své odpovědnosti za pravdu vzdát nemůže.

"Když začala hysterická perzekuce signatářů Charty 77, dokonal Jan Patočka v tomto smyslu svůj nejvyšší čin: S nevyléčenou chřipkou navštívil holandského ministra zahraničí, který dlel tehdy v Praze, a přes zákaz policie jej informoval o smyslu naší rezistence. Po mnohahodinovém výslechu v bezcílně projíždějícím autě po Praze a okolí byl vrácen v noci domů, aby krátce nato musel být převezen do nemocnice. Opakovaný záchvat po několika těžkých dnech ukončil jeho život. Teprve tehdy jsem pochopila, že jsme v něm ztratili největší lidský formát, s nímž jsme se v životě setkali," složila hold svému výjimečnému příteli Komárková.

"Tohle je sedmý převrat v mém životě"

"Tohleto je v mém životě sedmý státní převrat, kterého jsem se dočkala," vypočítala Božena Komárková v rozhovoru s Martou Markovou všechny prožité zvraty 20. století až po sametovou revoluci v roce 1989.

 O smyslu polistopadového dění a procesu demokratizace uvažovala velmi střízlivě. "Nechtěla bych být prognostikem ve věci tak složité, ani kdybychom měli několikrát víc informací, než tomu je dnes," tvrdila v rozhovoru na počátku devadesátých let. "Totální kolaps komunismu všude na zeměkouli byl spíše překvapením než předvídanou železnou nutností dějin," soudila.
"Nejzajímavější na tom je, že se kolaps udál nikoliv především v politické, ale ekonomické oblasti, o níž i seriózní odborníci věřili, že ono vědecky řízené hospodaření fungující jako pošta má nesporné racionální jádro, které je nutno respektovat. V rámci celosvětové krize nejrůznějších oblastí života, která dnes ohrožuje budoucnost jak zeměkoule, tak existence lidstva, je naše vlastní problematika ani ne tak otázkou bytí a nebytí, jako otázkou hodnot, ve které je zapotřebí věřit. Za sebe samu mohu pouze pro budoucí perspektivu opakovat odkaz, který zanechal Tomáš G. Masaryk na konci své Světové revoluce: Ježíš, ne César, toť smysl našich dějin a demokracie," shrnula svůj odkaz Božena Komárková.
Po revoluci ji sice trošku mrzelo, že se její přátelé z dob disentu rozutekli za nejrůznějšími posty a činnostmi, a o mladších soudila, že "jsou málo vzdělaní a kritičtí se sklonem k černobílému vidění", ale její poslední přání "zemřít důstojně a bez toho, aby byla na obtíž druhým" se jí splnilo. (jas)