"Já to vím," říká Petr Cibulka. "A nechci se o tom bavit. Moje matka je politická vězeňkyně na rozdíl od fízlů, kteří na ni donášeli a donášejí. Celý život mě tihle fízlové sužovali, je mi z vás na blití," končí své vyjádření.
Jeho politická strana Pravý blok v nedávných eurovolbách získala víc než jedno procento, což jí přineslo alespoň státní příspěvek přes 700 tisíc korun. Cibulka jej investuje do své podzimní volební kampaně.
disidenti jižní moravyK dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové. |
Letos devětapadesátiletý Petr Cibulka se narodil v Brně jako starší ze dvou bratrů. Když se ho autorka tohoto článku v roce 1987 ptala v rozhovoru Tři večery s Petrem Cibulkou (pro samizdatový Host), kde by ve svém dětství či dospívání vystopoval počátky své nezlomné, bojovné tvrdohlavosti v boji proti komunistickému režimu, dočkala se takřka psychoanalytické odpovědi.
"Asi jsem dost komplikovaný – konfliktní, to mě vždycky přivádělo do nepříjemných situací, což mě asi formovalo," prohlásil Cibulka v interview. "Můj bratr tragicky zahynul a já si spíš ještě fandím, když tvrdím, že jsem se kněmu za jeho života choval dost špatně. A tak jsem měl – a dodneška mám vůči němu pocit viny."
Těžký život Petra Cibulky
Když Petr Cibulka zdůvodňoval svůj příklon k disentu, vzpomínal na události, kdy jemu samému bylo třináct let a bratrovi jedenáct a půl. K bratrovi se prý zachoval nedobře.
"Možná proto na mě ten bolševický teror tak neúčinkoval, bral jsem to jako vykoupení z toho, co jsem udělal. A měl jsem i pocity viny vůči rodičům, kteří stále očekávali, že budu úspěšný vystudovaný člověk, proto jsem se asi snažil být lidem vždycky co nejužitečnější a co nejméně na obtíž," dostal se ke své osobní pravdě možná vůbec nejblíže v rozhovoru z roku 1987.
Zhruba od smrti bratra se také datují jeho vystoupení proti režimu. A o dva roky později, po rozvodu rodičů, kdy otec založil novou rodinu v rakouské emigraci, také zvlášť intenzivní vztah k matce, o níž ve stejném rozhovoru prohlásil, že "je tady sama a teď udržuje kontakt jen se mnou, myslím z rodiny".
Lidé ze dna
Po střední škole zkoušel Petr Cibulka vystudovat technologickou vysokou v tehdejším Gottwaldově. I když v životopise na svých webových stránkách dnes uvádí politické důvody, proč školu nedokončil, v rozhovoru Tři večery s Petrem Cibulkou tvrdil: "Tam jsem měl nějaké problémy, více studijní než politické, i když ty tam byly taky... Pak strojní fakulta v Brně, ale to už byla křeč, tam jsem se nechytal, zjistil jsem, že mi není souzeno to udělat." Nakonec vystudoval dvouletou nástavbu oboru zeměměřič.
I když se snažil o získání modré knížky, odkroutil si nakonec dva roky tvrdé vojny v Janovicích nad Úhlavou. "Díval jsem se na ně jako na zelený mozky a dával jim to najevo, což není taktický," vzpomíná na své spory s vojenskou správou. "A oni řekli, že mi zařídí vojnu - a taky mně ji zařídili," dodává.
V jednotce bylo údajně sedmdesát procent už v civilu trestaných vojáků, někteří neměli ani základní vzdělání, skladba byla prý stejná jako při pozdějších Cibulkových pobytech v kriminále. "Byla to moje první zkušenost s lidmi ze dna, z odpadu této společnosti, nikdy předtím jsem s těmito lidmi nebyl nucen žít," vzpomíná Cibulka na dva roky šikany a teroru, proti kterému tehdy prý vystoupil na pohovoru s politrukem.
"Přihlásil jsem se a řekl, že celý přijímač stojí na nejzběsilejším šikanování - a on řekl, že se zjedná náprava. A ta se zjednala asi tak, že od té doby jsem měl pekelnou vojnu. Pokud to ještě bylo vůbec možné."
Po vojně objevil Petr Cibulka Jazzovou sekci, režimem se zaťatými zuby trpěnou, která se (na tehdejší poměry až nezvykle úspěšně) snažila seznámit socialistické Československo i se západní kulturou. A to měla být do budoucna také Cibulkova parketa, ovšem už zcela neoficiální a rozšířená také o zprostředkování tvorby tuzemských undergroundových skupin a o výrobu samizdatu. Což už režim tolerovat nedokázal.
Za nahrávání a "nepovolené rozmnožování" koncertů hudebních skupin buďto jen trpěných, nebo úplně zakázaných skončili v dubnu 1978 ve vězení tři brněnští mladíci. Kromě Petra Cibulky ještě Libor Chloupek a Petr Pospíchal. Aby zlomili Petra Cibulku, zavřeli i jeho matku.
"Vyšetřovatel, poručík Jan Domínek, toho dokázal rafinovaně využít, protože jsem měl strašný pocit viny za její uvěznění - a on řekl, že moji matku chce propustit, ovšem nemůže, protože já nejsem ochoten objasnit některé aspekty její činnosti v mém případě," vzpomínal po letech Cibulka na jedinou dobu, kdy při svých četných uvězněních byl ochoten vypovídat.
Kriminál a hladovka
Všichni tři obvinění mladíci dostali nepodmíněné tresty, ačkoliv se dočkali i značné solidarity se svým uvězněním. Kriminál byl pro člověka s náturou Petra Cibulky dvojnásob těžký. Kamarádit se s vězeňským "póvlem" nechtěl a neuměl, navíc nebyl žádný "bouchač", který by si tak dokázal zjednat respekt.
Dost těžko plnil i kruté pracovní normy. A neustále protestoval proti poměrům ve vězení. Takže ho spoluvězni s tichým souhlasem dozorců mlátili, byly mu prodlužovány tresty, přeřazovali ho do těžších nápravných skupin nebo ho zavírali "na díru" čili do jakéhosi vězení ve vězení, kde ze svých pěti let kriminálu strávil celkem 13 měsíců.
Nakonec usoudil, že ho chtějí zlikvidovat. A jako poslední způsob odporu zvolil hladovku. Držel ji celkem dva a půl měsíce. Nejdřív 31 dní. Nebyl však ani převezen do vězeňské nemocnice. Na jeho podporu zahájil pak protestní hladovku evangelický farář Aleš Březina, k němuž se měl každý den připojit další politický vězeň.
Tehdy teprve převezli Cibulku do vězeňské nemocnice, kde hladověl ještě další den, protože nevěřil, že nejde o ukončení, ale jen přerušení hladovky. Po čtrnácti dnech hladovkářské výživy ho odvezli zpět do věznice na Borech.
Podruhé vydržel hladovět devatenáct dní, kdy ze 72 kilo měl už jen 49. Znovu ho odvezli do špitálu, kde mu po třech týdnech řekli, že jeho požadavkům, aby byl přeřazen na jiný úsek práce ve vězení, bude vyhověno. Ale nebylo. Dostal navíc dalšího půl roku trestu v těžší nápravné skupině v Minkovicích za "maření úředního rozhodnutí", protože v době své hladovky nechodil ve vězení do práce.
Mezi jednotlivými kriminály se Petr Cibulka mohl živit jediněmanuálně, a navíc měl nařízen ochranný dozor, kterým dokázal režim politické vězně šikanovat i na svobodě. Nesměl například opustit brněnský obvod a denně se pod hrozbou uvěznění musel hlásit na policejní stanici.
V opozici kdykoliv a jakkoliv
To však Cibulkovi nebránilo, aby ihned po návratu z vězení nepokračoval v rozšiřování hudebního i písemného samizdatu, nepodepsal při nejbližší příležitosti Chartu a nečinil se v opozici, kdykoliv a jakkoliv mohl. "Cibulka byl nejstatečnější z brněnských disidentů, které jsem hájil," nedá na něj dodnes dopustit jeho obhájce Jiří Machourek, i když po listopadu 1989 mu nakonec kvůli některým jeho výrokům obhajobu v nových sporech odmítl.
Každopádně pořídil Petr Cibulka "na svobodě" úctyhodné množství nahrávek, které "draze" prodával, ale zisku z nich si nikdy neužil. Skutečně jej investoval zpátky do nahrávacího zařízení, kazet a dalších věcí, které mu pak estébáci při domovních prohlídkách zabavili.
Založil také literární samizdatovou edici Půjčuj! Rozmnožuj! Rozšiřuj!, jejímž názvem se pak hájil proti lidem, kteří jeho počínání označovali za "kšeft". Za ten - a samozřejmě nepovolený - ho režim v roce 1987 obvinil, a tak svou poslední porci z celkových 59 měsíců ve vězení si Cibulka odseděl v bohunické vazbě, když mu za hospodářský paragraf hrozilo až deset let.
Ve vazbě až do listopadu 1989
"Nejsem dost talentovaný a všechno jsem musel dohánět maximálním úsilím, to mi pěstovalo vůli," říká o sobě Cibulka. A hlavně prý byl šťastný, že může dělat něco proti režimu, který mu vzal nejlepší léta života na vojně a v kriminálech, kde je trávil "naprosto nesmyslnou zničující prací na komunisty".
Z posledního vězení ho vyvedla až sametová revoluce, díky níž se 26. listopadu spojil řetěz lidských rukou, který se zasněženým Brnem dostal až k bohunické věznici. Tady lidé tak dlouho protestovali proti Cibulkovu věznění, až ho bachaři vyhodili rovnou mezi ně. A oni ho na ramenou donesli přímo na tribunu revolučního náměstí Svobody.
cibulka dnes"Nikdo neměl tolik soudů jako já" Poslední vazba s vyhlídkou na desetiletý trest vymazala z Petra Cibulky poslední zbytky schopnosti žít obyčejný život. Sám se na svých webových stránkách chlubí, že nikdo v této republice po převratu nevedl tolik soudních sporů jako on. Kromě legendárního zvolání na prezidenta Václava Havla "Vašku, jsi prase, jsi hovado" se stal známým i sporem s Jaroslavem Šabatou, kdy spolu s radikálními antikomunisty rozdělil už v prvních týdnech brněnské Občanské fórum. Vybudoval i tiskárnu, která kromě pověstných "Cibulkových" seznamů agentů Státní bezpečnosti začala tisknout noviny Rudé krávo. Svou tiskovinu přejmenoval později na Necenzurované noviny. Pikantní totiž je, že jeho choť byla před i po listopadu 1989 členkou normalizační KSČ, jíž patřilo původní motto Rudého kráva "Komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly". Po několika letech se však s Janou Hrbkovou (rozenou Stufkovou) rozvedl. |