Za války byl Jelínek ve vězení, pak v disentu

DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Letos 86letý brněnský rodák z Černovic Milan Jelínek, syn pojišťovacího agenta, s rodinou napůl německou, prožil v Brně skoro celý život.

Milan Jelínek (uprostřed) | foto: Archiv Jany Soukupové

"Jen za ministra Čepičky v padesátých letech jsem byl skoro tři roky na vojně, i když mi bylo už třicet let," vzpomíná Milan Jelínek. "Ale to už jsi měl po studiích slovanských jazyků na filozofické fakultě, po středoškolské kariéře profesora ruštiny i po kriminále," dodává jeho žena Jana, spolupracovnice svého muže při všech disidentských aktivitách.

Vytlučené zuby

V kriminále se budoucí disident ocitl už o řadu let dřív, za druhé světové války. V roce 1942 byl totálně nasazen do továrny na messerschmitty u Vídně. Tehdy ho jeho bývalý třídní profesor z gymnázia Konstantin Hladký získal pro práci v protifašistické odbojové skupině.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

"Byl to Rus, bývalý emigrant, který si počeštil jméno, protože cítil výrazně česky, a rozčiloval se, že si ti Češi nechají od Němců moc líbit," vybavuje si Milan Jelínek.

Protifašistická skupina měla kolem stovky členů. Hladkému se podařilo uvést do chodu vysílačku, díky níž se spojil s Rudou armádou. "Na druhém konci vysílačky bylo ale nejspíš gestapo," líčí provokační akci nacistů Jelínek. Začalo zatýkání. 4. května 1944 do vídeňského kriminálu zahučela i "vídeňská spojka" Hladkého skupiny.

o vězení

"Padl jsem sice do cely o sto padesáti lidech, ale zdejší dozorce mě vybral za toho, kdo na cele bude dohlížet na pořádek."

"Ve Vídni byli ještě slušní policajti," vzpomíná nacistický vězeň. "Padl jsem sice do cely o sto padesáti lidech, ale zdejší dozorce, co se náhodou jmenoval Jelínek jako já, mě, protože jsem mluvil dobře německy, vybral za toho, kdo na cele bude dohlížet na pořádek. Takže jsem se měl poměrně dobře, vachmajstr mi nosil i chleba navíc a diskutoval se mnou na chodbě o různých věcech."

Jenomže po měsíci mladého vězně převezli k výslechům do gestapácké věznice na brněnských Kounicových kolejích. "Nikdy v životě mě doma ani jinde nikdo nebil, až tamní gestapák," líčí Milan Jelínek těžké měsíce svého života, při kterých mu vyšetřovatel vytloukl zuby. Na podzim ho pak převezli do vazební věznice ve Vratislavi, kde čekal na soud.

"Musíme rozsudek odkládat, jak jen to bude možné, jinak přijdeš o hlavu," říkal svému dvacetiletému klientovi advokát, kterého zaplatila německá část Jelínkovy rodiny. Ve vratislavském kriminále se vězeň dočkal sice lepšího zacházení, ale také velkého hladu.

Když Rusové při své ofenzivě dorazili k Vratislavi, kde obsadili pravý břeh Odry, tisíc vratislavských vězňů z levého břehu bylo vyhnáno na pochod do Německa. Šli pěšky a ve velké zimě. "Měl jsem dřeváky, které jsem si ale stačil omotat a přivázat k nohám všema hadrama, které jsem tam našel," vybavuje si účastník pochodu detail, který mu poradili starší vězňové a nejspíš mu tak zachránili život.

o válce

"Město jsem viděl hořet," vzpomíná na úplně bílé noční nebe nad zničenými Drážďany

Po mnoha kilometrech pochodu naložili vězně, opět bez jídla a za hrozných podmínek, do dobytčáků, kterými je dovezli do Drážďan dva dny před jejich strašným vybombardováním. "Město jsem viděl hořet," vzpomíná na úplně bílé noční nebe nad zničenými Drážďany Milan Jelínek. "Vůbec jsme nevěděli, co se děje. A potom už taky nebyly žádné potraviny."

Válečný vězeň se pak dostal do dalších věznic, celkem jich prošel sedm. To vše za stálého bombardování až do konce války, takže občas spali ve vězení bez střechy. Až se Milan Jelínek nakonec vydal v ukořistěném německém mundúru a se čtyřkolovým vozíčkem s kamarády na pomoc Praze. Takže je zajali Američané. Ani Rusové pak nevěděli, co s nimi.

Nakonec z nich vytvořili oddíl beze zbraní, který "přifařili" k Jugoslávcům. A když pro ně z osvobozených Čech přijel koncem května 1945 autobus, místo šesti vězňů tam najednou stála stočlenná skupina, kterou rozmnožili Sudeťáci s tvrzením, že jsou taky Češi.

Konflikty

Tři dny po návratu z války se šel osvobozený vězeň zapsat na filozofickou fakultu a pak až do vojny učil na gymnáziu v Holešově. "A to nejen jako politický vězeň a aprobovaný ruštinář, který se rusky učil za války od spoluvězně, ale jako mladý kádr, který po jistém váhání vstoupil v roce 1945 do KSČ," usmívá se Milan Jelínek, jehož blízkým přítelem se tehdy stal velmi vzdělaný holešovický páter Antonín Kryl, který mu půjčoval své knihy.

Pak se v Brně prvně oženil a měl dva syny. S kolegyní z fakulty Janou Polákovou se brali v roce 1966 a měl s ní těsně po sobě další tři kluky. Milan Jelínek se velmi angažoval v době kolem roku 1968, kdy byl prorektorem brněnské Univerzity J. E. Purkyně.

o normalizaci

"Provinil jsem se, protože jsem některé věci odmítl podepsat."

Normalizačním soudruhům pak už ale jenom vadil. "Provinil jsem se, protože jsem některé věci odmítl podepsat," zdůvodňuje s nadhledem svůj vyhazov ze strany i ze zaměstnání. Přátelé ho pak uklidili do Akademie věd, kde jako odborný pracovník Ústavu pro jazyk český nesměl publikovat, jedině velmi zřídka a pod cizím jménem pomocí takzvaných "pokrývačů".

Až do důchodu mohl působit jedině v jazykové poradně, kde dvacet let radil lidem po telefonu. "Den poté, co byl v roce 1983 dán do penze, se šel vedoucí pracovník akademie Jan Petr osobně přesvědčit, že už nenastoupil do práce," zmiňuje tehdejší dohlížitelské praktiky manželka Jana.

Podzemní univerzita

"Naše práce v disentu začala naprosto spontánně," vzpomínají manželé Jelínkovi. Sami si k opisování vybrali nejdříve verše Jana Skácela, se kterým se přátelili. Roku 1977 vyhledali z vězení čerstvě propuštěného Jaroslava Šabatu, s nímž se dohodli, že oni Chartu 77 nepodepíší a budou takzvaně "držet zázemí".

Prostřednictvím Jiřího Müllera se byt Jelínků stal hlavní základnou brněnské podzemní univerzity, kde Milan Jelínek také přednášel.

Po jeho odchodu do důchodu propukla samizdatová činnost v bytě u Jelínků naplno, nejprve beze jména, později pod názvem edice Prameny. Opět pod organizačním vedením Jiřího Müllera vydali na 120 knih a 130 čísel časopisů, například Obsah a sociologické nebo historické sborníky.

A několikrát se u Jelínků opisoval i slovník spisovatelů, na což Milan Jelínek sehnal několik písařek na obyčejném, později i jednom elektrickém psacím stroji.

Někteří kolegové by se měli omluvit

Až po převratu mohly Milanu Jelínkovi začít veřejně vycházet knihy, teprve v důchodovém věku mohl oficiálně opět působit jako český jazykovědec, bohemista a profesor českého jazyka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
V letech 1990 až 1992 byl i jejím rektorem. A spoluzakládal také Slezskou univerzitu v Opavě, kde učil a všestranně při jejím vzniku i rozběhu pomáhal. Do roku 2002 přednášel také v Brně, hlavně o vývoji češtiny a stylistice.
"Zjistili jsme, že v celém domě na nás estébáci nesehnali jediného udavače," pochvalují si manželé Jelínkovi. "Jenom v bytě pod námi, kde se až v červenci 1989 vyměnila partaj, se nám v době, kdy byl Milan rektorem, přišel přiznat chlap, že od něho k nám byl po těch pár měsíců zapojený odposlech," dodává Jana Jelínková.
"Dnes nás v téhle zemi nejvíc štve Václav Klaus," odpovídají manželé na otázku, co jim dvacet let po převratu v České republice nejvíc vadí.
"Přes všechny nesnáze a nemravy současné společnosti jsme ale šťastní, že jsme se dožili svobody," dodávají jedním dechem. Zároveň věří, že vypořádat se s nešvary už bude úkol pro naše děti a vnuky.
Teprve před třemi roky přestal Milan Jelínek přednášet na Slezské univerzitě. Dnes píše své obsáhlé paměti, dostal se prý momentálně do roku 1982 a hodlá je ukončit nástupem do rektorské funkce v roce 1990.
Na změně režimu si ze získaných svobod nejvíc cení právě možnosti publikovat. Méně však skutečnosti, že se na vysokých školách dodnes nachází dost pracovníků, kteří jako členové KSČ zakazovali svým zpravidla profesně zdatnějším kolegům přednášet a publikovat. "Za normalizace se chovali spíš jako pučisté než jako vysokoškolští učitelé. Měli by se svým kolegům minimálně omluvit," myslí si Milan Jelínek. (jas)