Její jméno i adresa se objevovaly pod kdekterou protirežimní peticí, byly uváděny ve vysílání zahraničních rozhlasových stanic a v tiráži bulletinů neoficiálního Nezávislého mírového sdružení, jehož brněnskou pobočku založila s tehdejším studentem medicíny Vladimírem Vyskočilem.
Nová generace
disidenti jižní moravyK dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
|
Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.Každopádně šlo o rozhodnutí, po němž už mladí lidé rozhodně nemohli počítat s dalším setrváním v konformní poloze "šedé zóny" a s budováním oficiální kariéry.
"Chartu 77 jsem šla podepsat na podzim 1988 k Jaroslavu Šabatovi," vzpomíná Hana Holcnerová. "A on mi řekl, abych to nedělala a raději vstoupila do oficiální mírové organizace, že takoví lidé jako já, ještě neprovaření coby disidenti, by měli tyhle režimem zřizované či tolerované skupiny infiltrovat."
Hana se ale od podpisu odradit nedala, Chartu podepsala v lednu 1989 u dalšího brněnského disidenta Petra Pospíchala. A stala se hlavní postavou brněnské pobočky neoficiálního mírového sdružení NMS, které až do převratu 1989 nepřestávalo režim usvědčovat ze všeobecného pokrytectví tím, že se snažilo kontaktovat režimní mírová uskupení (s nulovým či represivním výsledkem).
Hana se narodila pod dívčím jménem Ryšková v Brně, odpromovala jako stavební inženýrka a brzy se vdala. V letech 1984 a 1987 se jí narodily dvě dcery Veronika a Eva (syn Jonáš až po převratu). Na mateřské dovolené hodně četla samizdatovou literaturu a časopisy a poslouchala Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky.
"Myslím, že poslední impuls, kvůli kterému jsem se rozhodla angažovat v opozici, byl pro mne rozhovor Pavla Tigrida s Václavem Havlem na Svobodné Evropě," uvažuje tehdejší žena v domácnosti.
"Říkala jsem si - vždyť já si myslím úplně to stejné, co lidé, které za to zavírají - tak s tím musím něco udělat."
Podepsala prohlášení Hnutí za občanskou svobodu a stala se nejangažovanější mladou disidentkou v Brně. "V řadách disentu se začala setkávat s lidmi nejrůznějších osudů a názorů," shrnuje její působení v opozici Lukáš Jelínek. "Na to už byla zvyklá z veřejných uličních schůzí Komunistické strany Československa, na které čas od času zavítala s nevšedními diskusními příspěvky."
To bylo pro Hanu typické. Zdánlivě nesmyslně a donkichotsky, ale naprosto slušně a s promyšlenými argumenty vyjadřovala svůj názor na místech nebo mezi lidmi, kde by to jiné disidenty vůbec nenapadlo.
A bylo jí prý jasné, že i mezi roztodivnými postavami v opozici vždycky existuje zásadní pojítko: odvaha protestovat proti samospádu věcí, jak je nastoloval komunistický režim. "Vzpomínám na ni jako na takovou bláznivou osobu s batůžkem, která je u všeho, pobíhá po Brně, navazuje politické známosti a z bezpečnostních důvodů je neradno se s ní zaplést," vzpomíná na ni disident a vrstevník Václav Umlauf.
Matka
Státní bezpečnosti tahle aktivistka těžko mohla uniknout. Ona se o to ani nesnažila. Svazek, který proti ní StB vedla, dostal název Matka. Zavírání matek s malými dětmi působilo v západních sdělovacích prostředcích do té míry nedobře, že se mu StB snažila vyhnout. V Brně tedy koncem 80. let nezavřeli minimálně stejně angažovanou Holcnerovou, místo ní raději umístili do vazby bezdětnou Evu Trúdu Vidlářovou.
Sklízíme plody zuřivého pravičáctví"Pro pád komunistického režimu byl kromě populární floskule o jeho neudržitelnosti nejdůležitější nárůst počtu lidí, kteří si přáli změny a byli pro to ochotni něco obětovat," soudí Hana Holcnerová, díky jejímuž nápadu přinesli lidé svíčky na první listopadové shromáždění na náměstí Svobody v Brně.
Tehdy od nich dostala, jak sama říká, jedinou facku své disidentské kariéry. Pak už ji fyzicky napadli až radikálové z Cibulkova křídla Občanského fóra, když pomáhala vyklízet Tiskové ainformační středisko OF v Brně. Hana Holcnerová byla tedy posledním člověkem, kterého estébáci sebrali z ulice, zadržovali ji i v prvních dnech manifestací na náměstí Svobody. Když ji pak konečně pustili a ona se ocitla na tribuně, Jaroslav Šabata prohlásil: "Dnes už je tu s námi i Hanka Holcnerová. Postoupili jsme tedy o velký kus kupředu." Pracovala i v Občanském hnutí, byla tiskovou mluvčí Svobodných demokratů i jejich dalších nástupnických politických uskupení, pracovala v ekologické Duze, v úřadu ombudsmana a působila v projektu Kairos 98, který chtěl ujasnit vztahy mezi církvemi navzájem i směrem kateistům. "Je pořád důležité nevidět nic černobíle," tvrdí dodnes. "Nemáme právo soudit kohokoliv bez znalosti jeho pohnutek nebo optikou kolektivní viny. Jak říká filozof Karl Jaspers, jsou i taková provinění, která rozsoudí až Bůh, na něž lidské právo ani cit nestačí. A co se posledního vývoje politických událostí v této zemi týče, obávám se, že intelektuální elity jen sklízejí trpké plody svého zuřivého polistopadového pravičáctví." |
V rámci mírového sdružení připravila některé recesistické akce, například protesty proti dětským vojenským hračkám. S autorkou tohoto článku se vydala do ulic kamerami a policejními auty profízlovaného středu Brna, kde si obě účastnice zahrály na Foglarovy Rychlé šípy.
Aby se vyhnuly sledovanému vchodu bytu na Jaselské, kde tehdy Jana Soukupová bydlela a kde se disent pravidelně scházel, přelézaly zídky uvnitř dvorků, schovávaly se za rohy domů nebo v chodbách a plížily se ulicemi, aby na zdi a výklady sprejovaly nápisy jako "V Číně umírají i za nás!" (připomínka čínského komunistického masakru studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu z června 1989), "Propusťte vězně svědomí!" a podobně.
Když v první půlce roku 1989 vypukla podpisová akce dokumentu Několik vět, Hanina adresa opět fungovala jako brněnské kontaktní místo. Spolupořádala také první masovější veřejné diskusní akce Brněnského fóra, na které díky jejím komunikačním schopnostem dorazili i zástupci oficiálních struktur.
Státní bezpečnost pracovala bez únavy i v posledních měsících normalizace. O tom nakonec svědčí četná uvěznění disidentů hysterickým režimem. I trestní stíhání Hany Holcnerové za "přečin proti veřejnému pořádku", kterého se dopustila vskutku kuriózním skutkem, totiž připnutím trikolóry v srpnu 1989, zastavila až amnestie prezidenta Václava Havla z prosince 1989.
Už předtím u Holcnerů proběhly domovní prohlídky. První v březnu 1989 kvůli petici s Haninou kontaktní adresou, tehdy za propuštění Standy Devátého, který v kriminále opakovaně držel hladovku. StB věděla i o Hanině spoluúčasti na výrobě Informací o Chartě, samizdatového časopisu To a bulletinu Nezávislého mírového sdružení.
"Při první domovní prohlídce jsme s dcerami, kterým byly dva a čtyři roky, umývaly zrovna podlahu. Do toho se ozval zvonek a za dveřmi stála skupina estébáků s pánem z místního národního výboru," vzpomíná Hanka.
"Holky se lekly a převrhly kýbl plný saponátové vody na zem. Estébákům nezbylo než se uchýlit ke kraji předsíně a počkat, až všechno vytřu. A pak jsem prohlásila, že mají smůlu, protože mám dvě malé děti, takže jdu vařit oběd. Nalila jsem si k tomu víno a sledovala, jak pán z MNV celou dobu úplně tiše sedí u kuchyňského stolu se sklopeným pohledem. Hned po převratu se mi telefonicky ozval, jak prý se tehdy strašně styděl, že musí u něčeho takového asistovat. Omluvil se a pozval mě na večeři."
V srpnu 1989 zahájila StB proti Haně trestní stíhání a 22. srpna k ní vyrazila na další domovní prohlídku, která začala v jednu hodinu v noci. Den předtím, na výročí událostí 21. srpna 1968, ji totiž zadrželi na náměstí Svobody v bílém oblečení a se zmíněnou trikolórou. "Vezli mě do Jihlavy, kde mě zavřeli na 48 hodin," vzpomíná Hana.
"V autě jsem jim chtěla nabídnout čokoládu. Jenže jak jsem tu tabulku kdovíjak dlouho tahala v batohu, byla úplně červavá. Ale když se mě pak bachaři ve vazbě ptali, co bych ráda k jídlu, a já jsem řekla, že smažený sýr, brambory, tatarku a kolu, tak mi to přesně v tom složení z hospody donesli," pamatuje si Hanka z událostí tradičně spíš to dobré.
