Rodačka z Tasovic u Znojma byla vnučkou vídeňského krejčího, kterého jeho žena v roce 1945 přemluvila k návratu na rodnou Moravu i se dvěma nejmladšími ze čtyř dětí, tedy i s tehdy 17letou maminkou Ivy Kotrlé. "Musela být pěkně naštvaná," představuje si reakce své - celý život kvůli onomu přesunu zahořklé - matky Iva Kotrlá.
"Ve Vídni měla jistě kamarádky, chodila tam do českých škol. A teď, co v takové hrozné díře, tedy s odpuštěním," vzpomíná na své rodné Tasovice, kde se její mladičká matka seznámila s krásným brněnským Němcem Rudolfem Schlesingerem, kterého díky jedné tasovické partyzánce neodsunuli do Německa. Jeho rodiče měli v Žabovřeskách na Minské hospodu, kterou jim po odsunu a po roce 1948 samozřejmě sebrali.
"Chodil s mou máti, a když mu řekla, že s ním čeká dítě, tak on zareagoval mužsky zbaběle," vzpomíná na svého tehdy ještě studujícího otce Iva Kotrlá.
"Neměl rodiče, neměl majetek, měl jen sestru a byl na ní stoprocentně závislý." Na její popud se tedy šel své milé zeptat, zda je dítě vůbec jeho. "Moje máti byla velmi hrdá osoba, urazila se na smrt. Proto o tom vůbec nikdy nemluvila," dosvědčuje Iva Kotrlá, která dodnes neví, jak její otec, který se mezitím oženil a měl tři další děti, vůbec žil.
Ani matčin otec, kterému mezitím umírala žena na rakovinu, nebyl však z nastávajícího vnoučete nadšený. Na Moravě velice zahořkl a do Vídně se po roce 1948 nemohl už ani podívat. Iva Kotrlá si ho pamatuje jako velkého vzteklouna. Když Ivina babička v roce 1950 umřela, nemohla to maminka doma už vydržet, a tak se s dcerou protloukaly Znojmem i Kyjovem, kde obě žily u svých tet.
Kdo byl její otec, se Iva Kotrlá dozvěděla teprve jako dospělá. "Je hrozné, když vám matka ani ve vaší dospělosti neukáže fotografii, nepodá vysvětlení, neosvětlí vaše tápání. Nechce, abyste se identifikovala s někým, koho odepsala ze života a vygumovala ze své hlavy," vzpomíná na problematické vztahy svého dětství Iva Kotrlá. Mezitím se její matka vdala a měla další dítě. Nevlastní otec byl naštěstí velmi hodný člověk. Vztahy s matkou však nikdy moc srdečné nebyly.
Muž s podobným osudem
V roce 1965 se Iva seznámila se svým pozdějším manželem Zdeňkem Kotrlým, s nímž měla společné nejen pohnuté dětství, ale také zájem o literaturu.
Tehdy studovala v Brně na pedagogické fakultě občanskou výchovu a češtinu. Ale už v osmašedesátém byla Iva Kotrlá vdaná a čekala první dceru, proto tehdy s mužem vzdali plánovanou emigraci. O dva roky později jí ale nedovolili dokončit školu, stejně jako jejímu manželovi.
"Účastnili jsme se všech akcí a palachiády, takže jsme měli 'docela dobré posudky', potom jsem dělala uklízečku, neměla jsem jinou možnost," shrnuje pomstu nastupující normalizace za účast na akcích v osmašedesátém Iva Kotrlá, které se v roce 1972 narodila dvojčata, takže manžel musel vzít kromě zaměstnání na domovní správě ještě práci nočního hlídače.
Jako křesťané tehdy nepatřili do žádné z moravských skupin. Iva tvrdí, že její muž byl vždycky samorost a ona vlastně dělala všechno v jeho závěsu. Přes emigranty v zahraničí se však zapojili do katolické podzemní činnosti.
Roku 1978 vyšla Ivě Kotrlé v Římě první básnická sbírka Zde v pochybnosti. A postupně se jí narodily ještě tři další děti. O rok později publikovala svoji prózu Února v samizdatové edici Ludvíka Vaculíka Petlice. "V sedmasedmdesátém, za Charty, říkali, že nemá smysl, aby to podepisovali všichni naráz, aby všechny pozavírali," líčí své kontakty s chartisty Iva Kotrlá. "Chartu jsem podepsala až v roce 1986. To už jsme stejně byli tak profláklí, že už bylo zbytečné dávat si pozor."
Vaculíkova "junta"
Kotrlí se pak scházeli hlavně s katolíky, kteří také odmítali posílat děti do pionýra nebo svazu mládeže. Jenomže ti měli často strach z otevřeně disidentského angažmá Kotrlých. Nebo na ně byla příliš otevřená literární tvorba Ivy Kotrlé.
Zato v disentu měli Kotrlí štěstí na velké neokázalé osobnosti, zvláště na katolické básníky Klementa Bochořáka nebo Zdeňka Rotrekla. Hodně se také stýkali s disidentskými spisovateli, takže od roku 1981 pozval Ludvík Vaculík Ivu Kotrlou, aby se účastnila vydávání samizdatového Obsahu.
Václav Havel byl hodný na každéhoVe svém životopisném interview zdůrazňuje Iva Kotrlá svůj dojem z osudu chartistů mimo velká centra, jejichž pronásledování, vyhazovy z práce a šikana rodiny byly daleko tvrdší než u disentu ve městech. |
"To bylo docela vyznamenání, Vaculík to velmi přísně hlídal, říkal, že jsme junta a do junty se každý nezve," vzpomíná s nadhledem Iva Kotrlá na doby, kdy manžel tento časopis pilně opisoval na třech psacích strojích po jedenácti kopiích. "On měl silný úhoz, já bych to nezvládla, já bych dělala maximálně pět, ale on do toho mlátil a těch jedenáct udělal," popisuje Iva doby, kdy se nad časopisem každý měsíc scházel speciální redakční okruh.
A jednou za čtvrt roku byla přizvána větší skupina disidentů, která se setkávala na takzvaných kvartálech v Praze, Brně, Bratislavě, Bzenci, Kyjově i jinde.
Z té doby zmiňuje historku, kdy manžel vezl z Brna na "disidentskou" oslavu padesáti let od vysvěcení kněze Josefa Zvěřiny na chalupu Rút Křížové u Prahy Zdeňka Rotrekla, Jana Trefulku, a Milana Uhdeho. Tehdy všechny přístupové cesty obsadila Státní bezpečnost, která auto zastavila a ptala se Ivina manžela, kam jedou.
"Podívejte se, my jsme spolupracovníci tajné bezpečnosti a my tady máme úkol, proto sem jedeme," vymyslel si Zdeněk Kotrlý obratem nečekanou výmluvu. Toho dne se tedy jeho auto na setkání dostalo jako jediné.
Skvělý zásah komunisty
Méně veselá příhoda se týká rodinného přítele, také křesťana, Petra Kozánka, u kterého se v Kyjově odehrávaly některé kvartály. Tomu se každý rok vždycky nějak podařilo vyjet do Vídně, kam odvážel také práce Ivy Kotrlé, které potom vycházely v Římě. V roce 1984 vezl takto její rukopis Odchyt andělů a na hranicích v Mikulově mu státní policie vybrala auto, odvezla ho do vazby a u Kotrlých hned poté proběhla domovní prohlídka. Jenže Iva Kotrlá byla právě po porodu dcery v nemocnici.
"Po týdnu jsem chtěla jít domů, ale doktoři, že to nejde, že jsem nemocná a musím ještě týden zůstat. Ostatní maminky zíraly, bylo to divné, neměla jsem žádné problémy, ale oficiálně jsem měla zánět žil a ležela jsem zabandážovaná," vzpomíná Iva na solidární zásah zdravotního personálu vyprovokovaný návštěvou policie v porodnici, kde tvrdili primářovi, že rodička Kotrlá je nebezpečná státu a je zcela nezbytné provést výslech.
"A přitom ten primář byl komunista, to jsem se pak dozvěděla, neznám jeho jméno, a zachoval se tak hezky. Celou dobu mě kryl. Vyhnal je a dali pokoj," dosvědčuje nečernobílé poměry za normalizace Iva Kotrlá.
Výsledky domovní prohlídky u Kotrlých z velké části zachránil také manžel Zdeněk, který estébáky přinutil nechat přepsat protokol o domovní prohlídce kvůli špatně uvedenému jménu své ženy, takže při celodenní prohlídce jeho tři nejstarší děti zatím stačily naházet většinu "závadových" materiálů do světlíku a pak při prohlídce bez hnutí seděly na pohovce nacpané rukopisy. Nakonec dostal podmíněný trest za "poškozování zájmů republiky v cizině" (namísto tehdy čtyřnásobné matky) její manžel Zdeněk.
Rodina pak zažila velkou vlnu solidarity od křesťanů ze Západu, doma to tak slavné nebylo. Nejstarší dcera pak neměla šanci dostat se na žádnou z vysokých škol a emigrovala kvůli tomu v osmnácti letech, díky katolíkům ze Západu, do Belgie. S rodiči se ovšem několik let nemohla vidět. I v dalším přelomovém období roku 1989 byla Iva Kotrlá opět těhotná. A v roce 1990, kdy se její manžel aktivně angažoval v polistopadové politice, se jí narodilo šesté dítě.