Disident Milan Uhde zažil největší dramata v životě vlastní rodiny

DISIDENTI JIŽNÍ MORAVY - Z divadelních her Milana Uhdeho oceňují diváci i kritika v poslední době zvláště ty, které nesou označení "autobiografické". Studnice neskutečných příběhů týkající se jeho rodiny jako by nevysychala. Přesně před týdnem 73letý spisovatel a dramatik nemusí přitom nic přibarvovat, holá fakta úplně stačí.

Nejstarší ze čtyř sourozenců se narodil do rodiny, z níž jedna její biologická půlka byla umučena v nacistických koncentračních táborech, pouze maminka se zachránila.

To se ale její syn dozvěděl úplnou náhodou až v roce 1963, kdy rozhlas odvysílal jeho hru Komedie s Lotem o andělu coby ničemném přemlouvači Lota k emigraci. "Jeden posluchač mi pak napsal dopis, jak mou matku za okupace zachránil před smrtí anděl," zavzpomínal Milan Uhde.

Oním andělem zachráncem byl ve skutečnosti kamarád matčina otce, podnikatel a bohatý muž, pan Hromádka. "Poskytl peníze na úplatek a spolu s mým dědečkem a babičkou potvrdili před soudem, že moje matka je nemanželská dcera pana Hromádky a že ji on a jeho vdaná milenka svěřili mým prarodičům do výchovy. Pisatel onoho dopisu byl zeť pana Hromádky," osvětluje tajemství, díky němuž za války jeho maminka a pravděpodobně i její děti unikly coby Židé a položidé transportu a smrti v plynové komoře.

"Za okupace jsem se omezil na to, že jsem se matky zeptal, zda jsme Židi. Řekla, že ne. To už zřejmě měla v rukou rozsudek v paternitním sporu, který vedla se svými rodiči za jejich tichého souhlasu. Ale okolí na rozsudek nedalo a zacházelo s ní jako se Židovkou," vrací se k válečným vzpomínkám Milan Uhde, který si vybavuje, jak prodavačka v brněnském krámu odmítla maminku obsloužit v nařízeném čase, který nebyl vyhrazen Židům.

Tatínek byl právníkem stejně jako maminka a za války se s ní jako nežid naštěstí nerozvedl.

disidenti jižní moravy

Ke dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy.
Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost?

Čtěte seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.

Dodnes vše o rodině neví

Dodnes se Milanu Uhdemu nepodařilo zjistit všechny podrobnosti o historii vlastní rodiny. Takže jeho hry, ve kterých rodinné příběhy domýšlí, mohou být i jakýmsi druhem terapie.

Pochyby o poměrech v rodině i svých vlastních postojích, které dnes s naprostou otevřeností nazývá fanatickými, ho kdysi krutě potrápily. "Když mě pak drátovali kvůli podpisu Charty, bál jsem se, ale ten hlavní strach jsem se naučil překonávat," přenáší se do roku 1977, kdy končil coby signatář Charty 77 u výslechů na Státní bezpečnosti.

"Disidentství bylo zřejmě na mé životní cestě, i když jsem se mu usilovně bránil," shrnuje dramatik pouť k hrstce lidí otevřeně vystupujících proti režimu. "V roce 1963 jsem napsal kabaretní hru Král-Vávra a ta byla znalejší než tehdy já, pokud jde o poznání zrůdnosti komunismu. Komunisté mi to neodpustili. Ochotně se upevnili v přesvědčení, že jsem i v roce 1971 stvořil a anonymně na normalizovaný Svaz spisovatelů poslal satiru na jeho schůzi na Dobříši. Původcem té satiry jsem nebyl, ale podobala se stylu Krále-Vávry. Tak jsem se ocitl mezi zakázanými autory a ten úděl jsem nakonec aktivně přijal: zaválo mě to mezi disidenty."

To už měl mladý absolvent oboru čeština, ruština na brněnské Filozofické fakultě za sebou několik inscenovaných her i kariéru redaktora brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu, kde vydržel až do hořkého normalizačního konce v roce 1970, kdy soudruzi vydávání Hosta zastavili. V roce 1963 se oženil a narodil se mu syn Michal a dcera Jana.

Autor v domácnosti

Když se úspěšný autor ocitl na indexu, zůstal s dětmi doma na rodičovské dovolené a manželka šla do práce. Díky vstřícné ředitelce mateřské školy však mohly děti dopoledne trávit mezi vrstevníky, a než přišel čas, aby jim jejich otec uvařil oběd a zašel si pro ně, napsal další řadu her, které inscenoval hlavně v Divadle na provázku pomocí "pokrývačů" - především režiséra Zdeňka Pospíšila (Profesionální žena, Balada pro banditu, Pohádka máje), Petra Oslzlého a Petera Scherhaufera (Prodaná a Prodaná), ale i v jiných divadlech skrze další spřátelené lidi.

"Byla to doba, kdy jsem se o svých dramatických pokusech dozvídal poctivou pravdu," zavzpomínal Milan Uhde. "Ta léta mě odnaučila ješitnému zhlížení ve vnějším úspěchu," tvrdí. Protože prý trpěl nepřekonatelným zlozvykem odříkávat zároveň s herci jejich party, takže by si všímavý divák mohl uvědomit, že má se hrou něco společného, navštěvoval až desátou či patnáctou reprízu.

"Vychutnával jsem mezi mladým obecenstvem Divadla na provázku každý ohlas a zvykal si na to, že není podstatné, že jsem se na práci na představení podílel," dokládá své smíření s dodnes zakořeněnými představami o "kolektivních" či "poloanonymních" inscenacích Provázku jejich autor.

"Nemohlo být účinnější léčení z představ zakotvených v šedesátých letech, že spisovatelé jsou svědomím národa, a tedy prominenti zasluhující ohleduplnější zacházení než obyčejní smrtelníci," dodává.

Pochyby a smíření

V širší rodině zakázaného dramatika ovšem žádná idyla nenastala. Milan Uhde to dokumentuje historkou, kdy si u rodičů ve skrýši, kterou za války neobjevilo ani gestapo, několik dní po podpisu Charty schoval některé své texty.

"Jenže za pár dnů - ještě předtím, než byla Charta zveřejněna - jsem přišel znovu a matka, už hodně nemocná, si mě zavolala: Ty sis u nás schoval letáky? Vysvětlil jsem, o co jde a že to otec dobře ví. Jenže matka pokračovala: Tatínek říká, že jsou to letáky, všechny nás zavřou, nemůže v noci spát a dělá mi těžké srdce. Odnes si to, ale otci neříkej, že jsme o tom mluvili. Její přání jsem splnil. Otec se pak divil: Proč je odnášíš? Tady byly v naprostém bezpečí," zmiňuje důvod svých znovuzrozených pochyb, zda se podobně nezachoval otec i za války, kdy matka přistoupila na paternitní spor se svými vlastními rodiči.

"Napadlo mě tehdy: co když podobně jednal za okupace a svou partnerku přiměl ke kroku, který z veselé úspěšné advokátky udělal člověka, co se nikdy neusmál a jehož ruce trpěly děsným třasem? Ale co když mu křivdím?" není si dodnes jist Milan Uhde.

"Svou matku ale obdivuju. Bez jejího statečného i zoufalého rozhodnutí bych asi jako pětiletý skončil v koncentráku a nepřežil. Ale i strachu svého otce rozumím a necítím právo k tomu něco dodávat," podtrhuje své smíření s hrdiny svých her, kteří dnes už většinou nežijí, zejména ze Zázraku v černém domě.

Nechci se dožít nové domluvy Roosevelta se Stalinem

Koncem roku 1989 vedl Milan Uhde krátce nakladatelské družstvo Atlantis. Po něm se této role ujala jeho žena Jitka, on sám se stal už v roce 1990 druhým polistopadovým ministrem kultury.
Do roku 1996 byl pak předsedou Poslanecké sněmovny za ODS. V politice působil na různých postech ještě dva roky, načež se znovu stal "spisovatelem z povolání" a jeho nové hry hodnotí kritika i diváci skvěle.
"Teď je na pořadu dne zklamání. Ale já nejsem zklamán," soudí dnes. "Věděl jsem, že bude takřka nemožné zbavit se infantility, ve které komunisté po čtyřicet let udržovali velkou většinu lidí, takže je odnaučili svobodě. Mám naopak ze svobody radost a snažím se jí užívat co nejmoudřeji. Jsem-li naštvaný, tak na sebe, že jsem jako veřejný činitel nekladl větší odpor živnostnickému pojetí politické funkce, totiž infantilní představě, že politika je především finančně výhodný džob," vrací se k časům v politice.
"Blížím se konci cesty, chci ještě napsat pár věcí a těšit se z dětí a vnoučat," říká. "Jako Čech mám samozřejmě obavy z recidivy Jalty a Postupimi. Evropa se s diktátorskými režimy vždycky snažila dohodnout na úkor malých států a nejsem si jist, zda to Evropská unie stačila změnit. Jen Amerika tímto sklonem netrpěla. Doufám, že mu nepropadne ani teď, když má v čele prezidenta, který mi v lecčem připomíná Roosevelta, tak důvěřivě se domlouvajícího se Stalinem," glosuje Obamův přístup k Rusku Milan Uhde.