Ten zasáhl také oštěpařku Libuši Cikrdlovou-Žákovou z Vojkovic na Brněnsku. V 50. letech minulého století byla nejen reprezentační partnerkou Dany Zátopkové, ale s manželem, výškařem a desetibojařem Zdeňkem Cikrdlem, se stali i atletickými přáteli Zátopkových.
Libuše Žáková se na olympijské hry do finské metropole v roce 1952 také chystala. Dostala však stopku.
„Bohužel její nominace byla těsně před odletem zrušena. Byla vyškrtnuta z druhého letadla v návaznosti na tehdejší kauzu Zátopek–Jungwirth,“ popisuje Zdeněk Cikrdle, syn někdejší brněnské oštěpařky, která se letos dožije 93 let.
 |
Kauza spočívala v Zátopkově statečném aktu zastání, kterým riskoval nejen svoji kariéru. Odmítl totiž na olympiádu odcestovat bez svého přítele a běžce na středních tratích Stanislava Jungwirtha, který se neměl účastnit, protože měl otce v komunistickém lágru.
„Myslím, že takové gesto, takový hrdinský čin, by málokdo udělal,“ okomentoval tuto dějovou linku scenárista, režisér a producent filmu David Ondříček.
Zátopek byl hlavní československou nadějí na medaile, a tak tehdy komunistická moc ustoupila, oba běžci odcestovali a Emil Zátopek v Helsinkách dobyl legendární tři zlata na tratích od pěti kilometrů po maraton.
Místo olympiády stavěla tábor
Další sportovci však takové štěstí neměli. Protože Zátopek proti plánu cestoval až druhým letem spolu s dodatečně doplněným Jungwirthem, bylo potřeba v letadle uvolnit dvě místa. Totožný osud jako oštěpařku Žákovou tak potkal i brněnského běžce Milana Tošnara, prvního československého překážkáře na 110 metrů, který překonal hranici 15 sekund. Ani on odletět nemohl a olympijských her se zúčastnil pouze jako trenér v roce 1960.
Ohledně vyškrtnutí z letu tehdy Žáková ani Tošnar žádné více či méně oficiální vysvětlení nedostali. „Ani si to s tou situací tehdy nespojovala. Prostě jí řekli, že neletí. A ona s kabelou zabalenou na olympiádu odjela stavět tábor na Vysočinu,“ líčí oštěpařčin syn Cikrdle.
Maminčin příběh zná z jejího ústního podání. Sám se do její sportovní kariéry „připletl“ narozením v roce 1954. O rok později se Libuše Žáková zranila a s vrcholovou atletikou skončila. Věnovala se už jen volejbalu, v němž do svých padesáti hrála druhou nejvyšší soutěž.
Byť události kolem odletu do Helsinek film neopomíná, brněnský kontext v něm chybí. „Kauza Jungwirth v příběhu je, ale u nás se týká pouze něj a nijak podrobně se jí nevěnujeme,“ podotýká výkonná producentka snímku Daria Špačková.
S faktem, že se vrchol Zátopkovy kariéry odehrál v tuhém komunismu, se však filmaři vypořádat museli. „Na začátku padesátých let, v době zrůdností komunistického teroru, byl nejslavnějším sportovcem světa. Režim ho využíval pro propagandu a Zátopek se nechal. Kdyby to odmítl, rozhodně by nikde nezávodil,“ uvedl Ondříček.
Po všem, co o sportovci slyšel a četl, je však přesvědčený, že to byl statečný člověk. „Na druhou stranu si dobře uvědomoval, jaké mu hrozilo nebezpečí, a proto se párkrát stalo, že své názory změnil,“ uvedl.
Z natáčení mu utkvěla v hlavě situace, kdy Zátopkův představitel Václav Neužil vběhl na zchátralý stadion za Lužánkami, kde tři stovky komparzistů křičely běžcovo jméno a všichni včetně štábu brečeli. „To jsou chvíle, na které se nezapomíná a pro které to všechno děláme,“ poznamenal režisér.
