V sedmnácti letech uslyšel „volání Boží“, vystudoval teologii, ale okouzlila ho také žurnalistika. Dlouholetý novinář Jan Hanák působí zároveň jako farář v Bohdalicích-Pavlovicích na Vyškovsku, do toho učí budoucí žurnalisty na Masarykově univerzitě.
Všechny své zkušenosti tak naplno využívá v kontaktu s lidmi. „Jejich osudů se nemůžu nabažit,“ říká šestačtyřicetiletý Hanák.
Oba své životní „zájmy“ spojujete i při tvorbě unikátní dokumentární série Zakázaný Bůh, kterou diváci zhlédnou příští rok. Prozradíte, o čem bude?
Zakázaného Boha točíme v České televizi už od roku 2012. Dokument se vrací do doby bolševika a mapuje příběhy a osudy konkrétních křesťanů, které mají celospolečenský přesah. Určitě půjde o zatím nejkomplexnější projekt, který se tímto tématem zabývá. Já osobně točím čtyři z patnácti dílů dokumentu.
Jak to, že dokumentární série vzniká tak dlouho?
Původně mělo jít o velmi velký projekt, který počítal s padesátkou filmů. Ale jak to tak bývá, ne všechno se podařilo prosadit a během těch let se trochu změnil trend televizního formátu. Byl to pro mě zvláštní pocit, když jsme točili loni na podzim, ale do titulků jsme dávali rok 2021. Navíc se stalo, že jeden z protagonistů po natáčení dokumentu onemocněl leukémií a zemřel. Takže ten film je tak trošku pohrobek.
Nejenže jako publicista natáčíte dokumenty, ale také jste knězem. Obě role vám do života vnášejí lidské příběhy. Nepřipadáte si někdy přehlcený?
Dovolím si vás opravit, jsem publicista a zároveň farář v Bohdalicích. Knězem jsem všude a ve všem, i při publicistice. Když někoho doprovázíte ve zpovědi, je to podobné jako vést dokumentární rozhovor. Obojí je pro mě strašně silné a příběhy ostatních mě naplňují, takže přehlcený nejsem. Kněz je takovým kanálem mezi Bohem a zpovídaným, a když přes ten kanál proudí Boží síla, i on se proměňuje. Takže z každé své zpovědi odcházím posunutý, prahnu po tom.
Učíte i žurnalistiku na fakultě sociálních studií. Co pro vás vůbec znamená volný čas?
Nemám žádný vyloženě volný den, ale to neznamená, že nemám čas odpočívat. Čas pro sebe je přece jen investicí, kterou následně využijete i pro ostatní. Jsou období, kdy se toho nakupí moc, ale zjistil jsem, že nejlepší je udělat jednu věc po druhé a zbytek neřešit. Všechno, co dělám, mě baví. Ale nedělám to proto, aby mě to bavilo. Třeba před svátky se stává, že ve zpovědnici trávím i několik hodin v kuse, no a k tomu se někdy musím dokopávat. Pak mě to ale hrozně obohatí.
Knězem jsem všude a ve všem, i při publicistice. Když někoho doprovázíte ve zpovědi, je to podobné jako vést dokumentární rozhovor.
Jan Hanákfarář, novinář a učitel
Jak vaše okolí – třeba lidé ve farnosti v Bohdalicích – reaguje na to, kolik toho děláte?
Někteří mohou mít obecně pocit, že bych tam měl být více. Jako farář v místě, kde jsou lidé různých věků a postojů, tam musím být pro všechny. Ne vždycky se to podaří a někomu možná ani nevyhovuje, jak kážu. Důležitý je však vzájemný respekt. I když některým lidem třeba vadí, co nedělám, zároveň mohou ocenit to, co dělám.
Kněžství berete jako poslání. Bylo pro vás jasnou životní vizí a směrem?
Jednoznačně. U studia teologie nevydrží všichni a je pravda, že po druháku jsem i já na dva roky přerušil, abych zjistil, zda je to pro mě ta správná cesta. V té době jsem už byl ponořený v novinařině a poznal jsem dívku, se kterou jsem prožil krásný a čistý vztah. Věděl jsem, že ji miluju, ale bylo mi jasné, že když dám na pomyslné misky vah vztah s tou milou a vztah s Bohem, kněžství má větší váhu. Síla našeho spojení byla veliká, ale oba jsme věděli, jak to je. Někdo si myslí, že jako celibátníci jsme osamocení, protože princip života je milovat. My ale lásku žijeme, jen jinou formou. To ovšem neznamená, že neznám mnoho kněží, kteří těžce prožívají, že nemohou žít v manželství. Já velmi podporuji otevření kněžství i pro ženaté, celibát není dogma.
Stává se, že se vaše názory někdy neshodují s projevy církevních představených?
Já například miluju liturgii, je úžasná. Ale nesmí se schovávat za takové formy, jako je třeba odívání, což se bohužel stává. Například kardinál Dominik Duka, do kterého mnozí kopou, a ačkoli nechci přikopávat, je pro mě obrazem církve trochu mimo dobu. Zažil jsem ho jako učitele v devadesátých letech, přišel mi jako chytrý, vzdělaný a progresivní člověk. Ale když vidíte, jak je na veřejnosti oblečený... I já jsem při mši svaté samozřejmě oděn v krásné albě a ornátu, ale je třeba nehledat krásu jen v barvách. Věřím, že kolárek kněze nedělá.
Během koronavirové krize začala být církev aktivnější na sociálních sítích. Máte pocit, že přechod do online prostředí může být přínosem?
To, že se něco dělalo online, nás určitě naučilo více pracovat s virtuálním světem. Ale nepovažuji to za největší přínos tohoto období. Ten je přesně opačný. Když během pár dní křesťané přišli o mše a pravidelná setkávání, ukázala se důležitost domácí církve a liturgie. Přesně tak totiž křesťanská církev začínala. Lidé se scházeli po domech jako rodina nebo malá společenství, bylo to osobní. A co si budeme povídat, naše kostely jsou krásné, ale ta osobitost vždy přítomna není. Potřeba institucionalizovat někdy převyšuje posvátnost.
Jako publicista se zaměřujete na rozhlasové dokumenty. Jak nacházíte témata, která zajímají širokou veřejnost?
Témata nehledám, ty příběhy lidí jsou všude okolo a samy se objevují. Ale vybrat z nich přesně to, co druhé zaujme, je důležité. Víte, jaký je rozdíl mezi home videem a dokumentem? Home video zajímá jen jeho účastníky. Dokument má přesah, který dané téma rozeznívá v lidských příbězích. A každý příběh má nějaké přesažené téma, jen je umění ho vytáhnout.
Jak se ve vás vůbec probudila touha stát se novinářem?
K žurnalistice jsem se dostal právě až při studiu teologie v Olomouci. V té době začínalo vysílat rádio Proglas, ve které jsem ve své drzosti a blbosti tenkrát vůbec nevěřil. Nechápal jsem, jak by křesťanské rádio v naší společnosti mohlo fungovat. Kamarád mě do něj ale přivedl a dokonale mě vtáhlo. A tak jsem se rozhodl studovat souběžně i žurnalistiku na filozofické fakultě. Z čista jasna jsem pracoval v Proglasu i Českém rozhlase, bylo to kouzlo porevoluční doby, kdy se možnosti zdály skoro neomezené. A když pak přišlo na kněžské svěcení, brněnský biskup Vojtěch Cikrle mě podpořil, abych pokračoval i v cestě žurnalistické. A tak to celé začalo.
