Kousky slámy vystýlají zahradní cestu od zeleninových záhonů až k přístřešku pro zemědělské stroje. Na kupě leží nespotřebované obilí i s klasy. Zpod něj vykukuje stará dřevěná forma, kousek dál stojí rozměrné kovové nůžky na špalku.
V Hroznové Lhotě na Hodonínsku se nachází království Františka Pavlici, jediného aktivního doškaře v Česku.
 |
Právě tam vzniká materiál na pokrývání historických stavení ve skanzenech a památkově chráněných rezervacích. Ačkoli Pavlica ještě pamatuje několik příležitostných kolegů ve svém řemesle, žádný z nich nemá za sebou tolik pokrytých střech.
Doškařem je přitom jen dva měsíce v roce. „Sezona nám začíná začátkem července. Po svatém Cyrilovi a Metodějovi začínáme síct. Obilí bereme asi deset dní před úplným dozráním. Pak ho stavíme do mandelů, kde dojde. A končíme začátkem září,“ odhaluje Pavlica.
Za tu dobu musí s desítkou brigádníků zvládnout zpracovat obilí a svázat je do snopů, z nichž se po vymlácení postupně dělají došky. Jeho syn s pomocníky pak hotovými došky pokrývá střechy statků a chaloupek.
„Říká se tomu pošívání. Za jedno léto stihneme zpracovat žito, kterému se tu říká réž, asi z pěti hektarů pole. Máme svoje, ale bereme i od dalších zemědělců, abychom nebyli závislí na vlastní úrodě. Zvládneme tím pošít asi 400 metrů čtverečních,“ vysvětluje devětačtyřicetiletý doškař.
Brigádníci se nehrnou
Letos vozil se synem Františkem Pavlicou mladším došky až na Plzeňsko, kde jejich pomocníci dali novou střechu statku U Matoušů.
„U pošívání je většinou jenom syn, já si doma organizuju brigádníky u vázání došků. Mám tu stroje, na které nedám dopustit. Mlátička je z roku 1925 a samovaz je asi z 50. let. Musím si je opravovat sám, a ačkoli jsem měl za to, že už jsem na samovazu opravoval všechno, vždycky mě překvapí,“ směje se doškař.
Novější stroje používat nemůže, protože by slámu poškodily a znehodnotily. „Je kolem toho hromada práce. Doškaření je romantika, ale pěkně vydřená. Asi i proto se ke mně nehrnou brigádníci do učení. Stačí jim, když si to zkusí,“ krčí rameny Pavlica.
Letošní sezonu končil s pomocníky v polovině září. Zůstali jen ti, kterým to škola umožnila. „Byli jsme kvůli deštivému červenci ve skluzu asi týden. Na úklid už jsme zůstali sami,“ podotýká.
Pavlica odhaduje, že na jednodušší střechu bez výrazných nároží o 400 metrech čtverečních je potřeba asi třicet dní tvrdé výrobní dřiny. Další dva týdny trvá pošívání. Dobře pošitá došková střecha vydrží při pravidelné péči až dvacet let. Jeho práci mohou lidé obdivovat třeba ve strážnickém skanzenu či kroměřížském muzeu.
Zakázky na dva roky dopředu
Pavlica už získal titul Nositel lidové tradice i Mistr tradiční rukodělné výroby. Spolupracuje hlavně s Národním památkovým ústavem a Národním ústavem lidové kultury. Jako jediný český profesionální doškař má zakázky naplánované na dva roky dopředu.
„A to odmítám práce u soukromníků na zahradách. Na to opravdu není čas. Raději jim doporučím rákosové došky, na které se pár firem ze Slovenska nebo Maďarska specializuje,“ líčí.
Cestu k doškařině si prošlapal sám. Řemeslu se naučil odkoukáváním od starší generace. „Vyučit se to nedá už řadu let. Za komunistů se vyráběly došky pro strážnický skanzen v zemědělském družstvu v Lipově. Tam u toho byl i můj otec. Po revoluci přidružené výroby skončily a došky najednou neměl kdo dělat. Odkoupili jsme stroje a pak už to šlo tak nějak samo,“ vzpomíná na začátky.
„Tehdy ještě žil pan Jegla, který ve skanzenu došky vázal jako ukázku řemesla. Od něj jsem to odkoukal a pak se zdokonaloval vlastní prací,“ dodává.
Se slámou je sžitá celá rodina Pavlicových. Syn František letos s otcem pošíval střechy pátým rokem. Manželka Jitka sice střechy nedělá, ale zpracovává to, co z obilí zbylo.
„Když děláte došky, zůstane spousta odpadu. Zrno prodáváme rybářům nebo do mlýna. Větší kusy odpadní slámy využíváme na věnce, které slouží k aranžím pro dušičkové nebo vánoční vazby. A u toho je právě manželka. Z té nejdrobnější slámy vytváříme peletky, jimiž vytápím dům,“ vypočítává Pavlica.
Královna grafiky
Stačí však, aby přešlo září, a doškařina jde stranou. František Pavlica je většinu roku výtvarník. A i v tomto povolání se zabývá téměř zapomenutým uměním.
„Mám už deset let litografickou dílnu. Další dvě jsou jen v Praze, na Slovensku už není žádná,“ povídá Pavlica už v místnosti obsypané jeho vlastními obrazy, které dominuje rozměrný lis.
Svou práci štěpí na dvě větve. V té první se setkává s umělci z Moravy i ciziny, pro které míchá barvy a tiskne jejich práce na grafické listy.
„Litografie je královna grafiky, je to práce na dlouhé lokty, která se nedá vysvětlit v pár větách. Základem je vápencový kámen, na který se kreslí mastnou tužkou. A barvy se přes lis nanášejí odděleně, každá vrstva je na papír tisknutá zvlášť,“ snaží se popsat náročnou techniku.
Když „nedělá službu“, jak spolupráci s umělci říká, je sám sobě pánem. Zachycuje život na vesnici, tradice i zajímavá místa ve městech či krajině.
„Používám spoustu barev, podle nálady a toho, jak to cítím. Právě cit pro barvu je nesmírně důležitý a nejde se mu jen tak naučit,“ říká umělec a prsty přejíždí přes jedno ze svých děl. Na papíru jsou cítit jednotlivé vrstvy tak, jak se v lisu na papír otiskly.
Z jeho obrazů vyzařuje láska a úcta k tradicím i místu, kde tráví celý život. „Žiju tady, kde působil Joža Uprka. On zachycoval mizející svět, já to stavím spíš na pocitech a dojmech. Ve folkloru se vracím ke kořenům, nacházím tam příběhy. Stará řemesla a zvyky mi vždycky dávaly smysl. Měl jsem i období, kdy jsem portrétoval generaci lidí, kteří se narodili ještě před první světovou válkou. Rád jsem naslouchal jejich vyprávění a hodně se z toho naučil,“ vypráví.
Ačkoli by se mohlo zdát, že v domácnosti Pavlicových není prostor na oddech, oba manželé se už roky věnují i divadlu. Se skupinou ochotníků hrají autorské hry Jitky Pavlicové. „Začalo to už v mládí, pak jsme pořádali opožděné silvestry v únoru. A teď objíždíme vyprodaná představení,“ těší Pavlicu.
