Dnes má, kromě rybího závodu, i závod na zpracování drůbežího masa. V ředitelských křeslech tady sedí Ladislav Kolmačka a jeho syn Radek. "Každý si řídíme to svoje, abychom se nehádali," směje se zakladatel rodinné tradice.
Jak vás napadlo v městečku, kde lidé viděli moře jen na obrázku, začít zpracovávat mořské ryby?
Ladislav Kolmačka: V Mikulově jsem v šedesátých letech sloužil na vojně. Tady jsem si namluvil svou lepší polovičku a vždy jsem říkal, že nejpozději na důchod půjdu do Mikulova. Celý život jsem pracoval v potravinařině. V Brně, v Bučovicích nebo v Hodoníně, kde jsem rozjížděl masokombinát a přestavbu Rybeny. Po revoluci jsem zaváděl v České republice Delvitu jako její generální ředitel. A pak jsem si řekl, že je čas začít dělat něco pro sebe a pro rodinu. Za pět měsíců a jeden den jsem pak vybudoval Frigoprimu.
Co je Frigoprima?Společnost vznikla v roce 1991 jako rodinná potravinářská firma se zaměřením na mrazírenství a zpracování zeleniny a mořských ryb. V současnosti má dva závody. Jeden na zpracování mražených mořských ryb. Druhý na zpracování drůbežího masa. Do obchodní sítě dodává mražené a chlazené výrobky, ale mimo jiné i smažené kuřecí stripsy, které si žádají hlavně výrobci baget. Ve vedení firmy stojí otec a syn - Ladislav a Radek Kolmačkovi. Ladislav Kolmačka v Mikulově vlastní také Jazz Art Gallery. |
Ale rybami to nezačalo.
L. K.: Nejprve jsem výrobu postavil na tom, že je potřeba zpracovávat to, co se tady urodí. Rajčata, papriky a podobně. Ale protože jsme potřebovali vyplnit i mezisezonu, přišly na řadu mražené ryby. Po pár letech jsme se stali největšími zpracovateli ryb ve střední Evropě. Osm a půl roku jsme spolupracovali s firmou Nowaco. Díky tomu nás znají snad ve všech zemích, kde se ryby loví. Od Japonska, Ruska, Číny, Thajska až po Argentinu, Peru, Uruguay a celou západní Evropu.
Jaký je poměr výroby pro český a zahraniční trh?
Radek Kolmačka: Z pohledu zpracování ryb vyvážíme téměř osmdesát procent do západní Evropy. Je to hlavně Švédsko, Holandsko, Itálie, Francie a Německo. Vyrábíme také pro slovenský trh a pro tuzemské regionální distributory.
L. K.: U drůbežích výrobků je to asi půl na půl.
Proč se nesnažíte víc prosadit na domácím trhu?
L. K.: Konkurenční boj tady často probíhá nečestným způsobem, a byť odvádíme stále stejnou kvalitu služeb, v tuzemsku není dostatečně zhodnocena. Proto upřednostňujeme ty trhy, kde jde zákazníkům nejen o cenu, ale i o kvalitu.
Je rozdíl mezi surovinou, která jde na náš trh a do zahraničí?
R. K.: Ano. V kvalitě suroviny i způsobu zpracování. Vzhledem k tradici jsou zákazníci v západní Evropě náročnější, a to nejen po stránce kvality použité suroviny, ale taky ve způsobu zabalení. Nejenže vyžadují kvalitu, ale jsou za ni ochotni zaplatit. Ryba se v jejich jídelníčku pravidelně objevuje, proto chtějí kupovat kvalitní výrobek.
Jak se tedy mořská ryba dostane až na můj stůl, pokud projde přes Frigoprimu?
R. K.: Nabízíme hlavně rybí surovinu zamraženou přímo na moři na rybářských lodích ihned po výlovu a zpracovávanou stále ve zmraženém stavu. Tímto způsobem je zajištěna vysoká kvalita zpracované suroviny a následně výrobku, který si zákazník kupuje.
Jak poznám, že si opravdu kupuji potravinu, která je kvalitně zpracována?
R. K.: Slouží k tomu mezinárodní certifikáty IFS a MSC. První z nich (International Food Standard) je značkou kvality řízení samotného závodu. Touto značkou disponují provozy s vysokou kvalitou řízení. Je to zpráva pro zákazníka, že výrobek je zpracováván v dobře a čistě řízeném provozu. MSC (Marine Stewardship Council) je certifikátem trvale udržitelného rozvoje moří a oceánů. To znamená, že zpracováváme suroviny, které jsou prověřené a dohledatelné. Nejsou od pirátů, ale od dodavatelů, kteří respektují výrobní kvóty, loví a zpracovávají ryby šetrným způsobem a starají se o trvale udržitelný rozvoj tak, aby nedošlo k vyhynutí některých druhů. Zejména zákazníci v západní Evropě jsou ochotni si za takto prověřenou surovinu připlatit a vyhledávají ji. Je to pro ně jakási prestiž, ochrana životního prostředí je pro ně velmi důležitá.
Jaké druhy ryb zpracováváte?
R. K.: V největším objemu tresku obecnou, která se na tuzemském trhu vůbec nenabízí. To je ryba, která se loví v chladných severních mořích a přímo na ruských lodích se zpracovává a zamrazuje. V rostoucím objemu zpracováváme také tuňáka, respektive jeho hřbetní část, takzvanou svíčkovou. Dále zpracováváme aljašskou tresku, nilského okouna, tresku tmavou, tilapii, lososa a další.
Mikulovsko je region s poměrně vysokou nezaměstnaností. Stojí u vašich dveří fronty zájemců o práci?
R. K.: Spíš o zaměstnání, ne o práci. Loni, v polovině roku, jsme zaměstnávali ve zpracovně ryb asi 25 výrobních dělníků, teď je to kolem padesátky a do konce roku bychom potřebovali přijmout do výroby dalších patnáct lidí. Hodně jsme si slibovali od lidí, kteří jsou vedeni na úřadu práce, to ale dopadlo fiaskem. V podstatě jsme jim nejdříve udělali exkurzi po výrobě, ale na směnu jich pak dorazil zlomek, a i ten vydržel sotva pár dní.
L. K.: Rybařina také každému nevoní. I když se pracuje s mraženou surovinou, přece jen je ryba trochu cítit.
R. K.: Na druhou stranu se nám relativně osvědčili lidé, kteří sami přichází a ptají se na práci. Ale největší flexibilitu a ochotu pracovat jsme zaznamenali u pracovníků z Ukrajiny a brigádníků ze Slovenska. Bez nich bychom nemohli navýšit výrobu tak rychle, jak zákazníci požadovali.
Známí jste hlavně jako zpracovatelé ryb, ale máte i závod na drůbeží maso. Proč jste se tak rozhodli?
L. K.: Podnikání má stát na dvou až třech nohách. To znamená dva až tři výrobní programy. Když jedna noha vypadne, třeba proto, že je krize a málo se prodává, na dvou nohách stále ještě můžete stát. Ale podnikání na jedné noze je rizikové. Stačí, když trochu foukne, a máte podražená kolena. Dokud já budu živ, diverzifikaci budu držet.
Ryby dovážíte z celého světa, jak je to s drůbežím masem?
L. K.: Nakupujeme už opracovanou surovinu. Kuřecí prsa, řízky a tak dále. A ty pak dále zpracováváme. Maso dovážíme z Česka, Slovenska, z Itálie i z tolik diskutabilního Polska.
Podle vás není kvalita polských potravin diskutabilní?
L. K.: Nevěřte tomu. Byl jsem v mnoha závodech v Polsku i v Česku a ty polské jsou moderní a propracované. Protože získaly podstatně víc evropských dotací než naše. Nízkou kvalitu si nemohou dovolit. Dělají vše proto, aby je naše konkurence nespláchla. Celoživotně jsem potravinář, ale tolik hysterie kolem potravin jsem nezažil. Potravináři opravdu nejsou grázlové, kteří celý život jen přemýšlí, jak ošidit zákazníka.
Tlačí je k tomu podle vás obchodní řetězce?
L. K.: Možná částečně. Nákupčí v hypermarketu dnes není zbožíznalec, jako býval v minulosti. Na začátku roku dostane od ekonoma pokyn ušetřit, a tak jde za dodavatelem, aby šel s cenou dolů. To jde udělat jedině náhražkami. Nákupčí absolutně neřeší otázku kvality, ale otázku cen. I proto preferujeme spíše výrobu do zahraničí.
V zahraničí to neexistuje?
L. K.: Tam je každý řetězec jasně vyprofilovaný. Do toho nejlacinějšího jdete také za nejméně kvalitním výrobkem. Tam, kde je cena nejvyšší, je nejvyšší také kvalita. U nás jedou všechny řetězce na nejnižší úroveň.
Doplatili jste už někdy na tlak řetězců na nízkou cenu?
R. K.: Vzhledem k tomu, že máme více výrobních programů, nemusíme se přizpůsobovat diktátu řetězců. Nejsme tlačeni do kouta, můžeme upřednostňovat ty výroby, které jsou pro nás efektivní. Zároveň minimalizujeme takové riziko i různorodostí segmentu zákazníků a výrobou na různé trhy v zahraničí.
Jakou máte představu o tom, jak se bude firma dál rozvíjet?
R. K.: Už teď víme, že budeme muset v blízké budoucnosti naše výrobní kapacity rozšířit. Za poslední dva roky jsme dramaticky navýšili objem výroby, a to na obou závodech. Naším cílem je firmu dlouhodobě udržet, a to ve vlastních rukou. Udržet ji pro další rodinná pokolení. Určitě nechceme dopustit, aby nás spolkla nějaká nadnárodní firma. Firmu neprodáme, i když zájemci by byli.
Kolik vy osobně sníte ryb?
R. K.: Hodně. Spotřeba ryb je u mě stejně jako u členů rodiny významná a velmi důležitá. Ryby jíme pravidelně i několikrát týdně. Včetně našich dětí, které ryby milují a upřednostňují i před tak oblíbenými dětskými jídly, jako jsou hamburger, párek v rohlíku nebo gyros. Ryba u nás doma musí být vždy, a to buď v mrazáku, nebo v ledničce v podobě zavináčů nebo rybích konzerv.
