Tisíce dětí každý měsíc vybarvují, vyplňují, spojují, luští a čtou v časopisu Míša. Už šestnáct let ho z Brna pro celou republiku vydává Radim Výrubek. Za komunismu mu režim dovolil dělat jenom kulisáka, po revoluci se s pár tisíci vrhl do vydavatelského podnikání.
A život má vyvážený. "Jsem také vinař. Vínem člověk uspokojí tělo, časopisem zase duši," směje se Výrubek.
Za komunismu jste dělal kulisáka nejdřív v Divadle Husa na provázku a pak ve studiu Marta. Jak se z vás ale stal nakladatel?
Když přišla revoluce, bylo mi pětadvacet let. Najednou už jsem se schovávat v divadle nemusel. Tehdy mně umřela babička. Vezl jsem rodinu do krematoria, a protože nechodím na pohřby, stavil jsem se za kamarádem fotografem Jiřím Krejčím. A nějak došla řeč na to, že poslední turistický průvodce po Brně vyšel v roce 1975. Proč nedat dohromady nového? Je to skvělá příležitost, řekli jsme si. Od úřadu práce jsme tehdy na to vyzískali příspěvek na rozběh podnikání 10 tisíc korun. A z tiskárny pak k našemu hlubokému údivu přišla faktura na půl milionu. Ale za čtrnáct dnů jsme měli potřebné peníze na účtu. O náš počin se všichni rvali. Pak už to jelo.
Divoké začátky?
V roce 1992 jsem měl v kanceláři psací stroj a jednu pevnou linku. Dneska si to nedovedu představit. I s tím jsme vydávali dvě knihy ročně. Za minulého režimu třeba nebyly pohlednice s kostely. My je tak všechny v Brně pečlivě nafotili a vydávali třeba i ve stodvacetitisícových sériích. Přišla kniha o dýmkách, starožitném nábytku. Když jsem si pak za vydělané peníze koupil záznamník, cítil jsem se jako velký podnikatel. Pak jsem si pořídil počítač a laserovou tiskárnu. Stálo to sto tisíc. To je jak třikrát tolik dnes. Měli jsme úspěch. Nacházeli jsme mezery na tehdy velmi děravém trhu a plnili jsme je. Třeba jsme vydali tehdy unikátní publikaci o marihuaně. A kolegy, kteří vytiskli knihu nazvanou Vaříme s konopím, za to dokonce soudili. Když mně přišla objednávka na dva kusy té naší publikace od ministerstva vnitra, pořádně jsem se vyděsil. (smích)
Od konopí je ale k dětským knihám pořádně daleko...
To byla vlastně také náhoda. Jednou se otevřely dveře kanceláře a dovnitř nakoukla taková kudrnatá paní. Prý slyšela, že jsem nakladatel, a jestli bych jí něco nevydal. Byla to kniha básniček pro děti a ta paní se jmenovala Zuzana Rychterová Kopecká. Tehdy byl příval kačera Donalda a Mickey Mouse. Po revoluci to bylo něco nového a chtěného. My se pak naopak společně rozhodli, že budeme dělat původní českou tvorbu. Zuzana od té doby píše texty i maluje. Grafika nám zase dělá brněnský rocker Libor Machata. Od té doby se soustředím právě na Míšu. Knihy už nevydávám.
Je těžké odlišit se v přemíře konkurence, co kouká z každého stánku?
Snažíme se. Nikdy jsme v Míšovi například neměli žádné reklamy. Nechceme dětem drát do hlaviček komerci. Jen básničky, pohádky, křížovky nebo omalovánky. Teď je to šestnáct let, co se držíme na trhu.
Dá se vydáváním dětských časopisů uživit?
Když jsme začínali, náklady Míši byly třeba 20 tisíc výtisků. Dnes je to jedenáct tisíc. A prodá se polovina. Husákovy děti, které mají potomky v tomhle věku, mnohdy dětem raději koupí tablet než časopis. Je škoda, že ratolesti více nepodporují ve čtení. Nejhorší měsíc v roce je pro nás září. Rodiče musí za tisíce dětem nakoupit školní potřeby a na časopis už nezbudou peníze. Ale pomalu se dostáváme do chvíle, kdy naši první čtenáři budou mít děti vlastní. Tak snad si na nás vzpomenou a díky tomu se nám pěkně povede i dále.
Máte radost, když vidíte děti, jak si jdou pro váš časopis do trafiky?
Velkou. A někdy si třeba objedná předplatné celá třída z třídního fondu. Jedna paní učitelka mi pak psala, že na rozdíl od jiných časopisů v tom našem nenašla žádnou zásadní chybu. Že máme výborného korektora. Dmul jsem se pýchou, protože to jsem také já. (úsměv) Ale někdy přijdou i hodně nečekané ohlasy. Časopis zaměřujeme na předškoláky, žáčky první nebo druhé třídy. Zjistil jsem, že máme jednu čtyřiasedmdesátiletou předplatitelku. Omlouvala se, že sice ví, že je to časopis pro děti, ale že si ho stejně předplatí. A pak mě také kontaktovala paní z Českých Budějovic, která byla dlouholetou předplatitelkou, že letos už předplatné vážně prodloužit nemůže. Dcera totiž slaví patnáct let. (smích)
Jaké máte další plány?
Chtěl bych ještě do portfolia přidat časopis Senior. Za dvacet let tu v důchodu bude každý druhý a dobré čtení chybí. Ale na to potřebuji získat více lidí.
Co děláte, když si chcete od písmenek odpočinout?
Jsem vinař. Vínem člověk uspokojí tělo, časopisem zase duši. K vinařství mě dostala rodinná tragédie. V šestnácti letech se mi zastřelil otec. Mě tehdy zajímala kultura, divadlo, byl jsem spíš kavárenský povaleč. A najednou jsem se musel starat o sklep a v něm sudy, vinohrad. Vzal jsem to jako výzvu. Ale první roky to byla katastrofa. Nebavilo mě to. Ale díky své první ženě jsem u toho vydržel. Nakonec jsem další dva sousedovy vinohrady přikoupil a teď dělám tři tisíce litrů vína. Z toho tak pět set vypije naše rodina. Je to ten nejzdravější alkoholický nápoj. Pivo je potřeba vařit. Kořalka se pálí. Víno se vykvasí. Je to takový kompot. (smích)
