V Indii měl „na hrbu“ to nejtěžší – koordinaci celé akce.
„Nejsem profesí lékař, ale uměl jsem jazyky a to mi při výběrovém řízení pomohlo. Nenapadlo mě, že tohle dělají lidé kolem čtyřicítky, kteří jsou psychicky mnohem odolnější, a to se mi také později vymstilo,“ říká Habrman, který pracuje pro Národní divadlo Brno a na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Zaštiťuje také textilní banku Baltazar a humanitární středisko Diecézní charity Brno.
Na zahraničních misích působil pět let. Pak musel skončit. Jako zaměstnanec brněnské diecézní charity však stále organizuje sbírku na nemocnici v kurdském městě Schingal, které před třemi lety doslova převálcovali bojovníci Islámského státu.
Tvrdí, že z toho, co na svých misích viděl a slyšel, se úplně nevzpamatuje nikdy. „Dodnes se mi zdají děsivé sny, ale právě proto, že vím, co se tam děje, to nemůžu nechat jen tak být,“ přiznává.
Proč jste musel jako profesionál skončit?
Už jsem to psychicky nedával. Když jste tam profesionál, jste velmi hodinově vytížený a denně se setkáváte s nejhorším lidským utrpením – smrtí, znásilňováním, týráním i vraždami. To se nedá dlouhodobě zvládnout. Proto se na mise jezdí na tři měsíce až půl roku. Pak se musíte vrátit, dát se psychicky dohromady, zhodnotit si to. A pak teprve se dá vyjet na další. Když jste dobrovolník, volíte si čas sám, nejste v nebezpečí, že by vás někdo mohl zastřelit, protože nepůsobíte přímo ve válečných střetech. Na své poslední misi v Etiopii jsem se už jako dobrovolník ve středisku Matky Terezy staral o umírající. Bylo jich tam tisíc a denně umírali. A tam jsem si říkal, že už to nemůžu dělat tak intenzivně. A tak jsme se se ženou vrátili do republiky.
Pamatujete si na nějakou konkrétní zlomovou chvíli, kdy jste si řekl: Tak dál už ne!?
Bylo jich moc. Například hned v Indii jsme byli v oblasti mezi Indií a Kašmírem – v horách, kde je nehostinné prostředí a ozbrojené konflikty tam byly na denním pořádku. Jejich účastníci si mezi sebou dělali neskutečná zvěrstva, takže vás napadá: A dost. To už nemusím vidět.
Filip Habrman (36 let)
|
Jak to myslíte – zvěrstva? Posekali se?
Nejvíc ublížíte, když znásilníte ženu a zabijete dítě, a to se tam dělo. Tím vyprovokujete odplatu a občanskou válku a to je neřízená střela. Nemá pravidla. Vy ale musíte být neutrální. Nesmíte zkoumat, proč se tak děje. Pořád si musíte opakovat, že jste tam čistě kvůli lékařské pomoci, ale stejně se tomu úplně nevyhnete. Dostanete se na sály, mluvíte s lékaři a sestrami a vidíte tu hrůzu. Mým úkolem bylo zajistit materiál a léky, aby se lidem ulehčilo, a to byl neustálý a obrovský stres a odpovědnost.
Vy jste ale mise úplně neopustil. Teď třeba sháníte peníze na nemocnici ve městě Schingal v Kurdistánu v oblasti mezi Sýrií, Tureckem, Irákem a Íránem. Islamisté město velké jako Olomouc prakticky vyhladili. Jak jste daleko?
Teď momentálně jsme v patové situaci, ale doufám, že ne na dlouho. Nejdřív to vypadalo dobře. Loni na jaře se do od islamistů osvobozeného Schingalu začal vracet život. Dokonce se povedlo polikliniku znovu postavit a vybavit a do konce roku měla začít fungovat aspoň tři dny v týdnu, ale pak přišlo zářijové referendum a Kurdové si schválili nezávislost. Na to ale reagoval Irák, ke kterému Kurdistán patří, a milice znovu obsadily město. Teď se ujasňuje, jak by to mělo fungovat. Potřebujeme hlavně záruky, že nemocnici někdo znovu nevybombarduje.
A když je dostanete, dá se jim věřit?
Dá. Kurdové totiž nelžou. A když vám podají ruku, platí to. A kdyby něco nalhali, nebo slíbili a pak to nesplnili, totálně by se tím zdiskreditovali a vyobcovali z komunity. Kurdové si nekladou pravidla. Protože jako jediná zahraniční organizace spolupracujeme s místní organizací Shingala Azad, naprosto nám důvěřují. Podporují nás, dávají nám různé výjimky, berou nás jako partnera. Na druhou stranu očekávají to samé. Jejich důvěru nesmíme zklamat, jinak bychom se tam už nemohli objevit.
Někde jsem četla, že se tam nekrade.
To je pravda. Je to jako s tou lží. Obyčejní lidé si neukradnou věci ani v největší bídě.
A co až se to vyjasní?
Do konce roku by se měl Kurdistán s Irákem domluvit, jak to bude fungovat, a měli bychom dostat potvrzení, že nemocnici nikdo nerozstřílí. Na konci ledna bychom tam měli s týmem vyjet připravovat stavbu a rekonstrukci. Tu chceme udělat během léta a na konci roku bychom chtěli plně otevřít. Nemocnice by měla fungovat dva roky a pak ji předáme místním. Podílíme se na ní s anglickým Červeným křížem, který zajišťuje výstavbu komplexu, a francouzskými Lékaři bez hranic, kteří dodají léky a zdravotnický materiál. My jako Diecézní charita Brno zajišťujeme peníze na platy pro lékaře a další zdravotníky po dobu dvou let a celou akci koordinujeme. Mělo by tam pracovat zpočátku šest lékařů, 12 sester a další zdravotnický personál – celkem asi 20 až 30 lidí na poliklinice. V současnosti není v místě žádná lékařská pomoc.
Kolik byste potřebovali peněz?
Za nás 4,5 milionu korun. V porovnání s Francií a Anglií je to minimum. Zatím máme stovky tisíc. Je vyhlášená veřejná sbírka a snažíme se vyjednávat s ministerstvem zahraničí. Sehnat tady peníze je velmi těžké. Když někomu řeknete, že sbíráte peníze na Kurdistán, je to, jako byste dali červený hadr před býka.
To je fakt. Nálada u nás je silně protiimigrační a protimuslimská. Nenadává vám někdo za to, co děláte?
To víte, že ano. Dostávám výhružné e-maily a dopisy a určitě je dostanu i po tomhle rozhovoru. A já donekonečna všude vysvětluji, že muslimové a radikální islamisté, to je úplně něco jiného. Že muslimové islamisty nenávidí a stydí se za ně. Že to byli i muslimové, kteří osvobodili Kurdistán a bojovali spolu s pešmergy v kurdské armádě proti islamistům. Kurdové svoji zemi milují a jediné, co chtějí, je, aby v ní mohli žít. A všichni Kurdové – muslimové, křesťané i jezídi – milují svého prezidenta Masúda Barzáního a jsem přesvědčený, že by z Kurdistánu uměl udělat stát, který by okolí závidělo. Do událostí tam ale mluví kdekdo – Turecko, Saúdská Arábie i Írán.
Říkáte, že Schingal srovnali islamisté během let 2014 a 2015 se zemí. Jak to tam vypadalo?
Domy zbourali a vypálili. Lidi vyhnali, šest tisíc lidí odvlekli do otroctví, dva tisíce povraždili, takže se celé město vylidnilo, a kdo přežil, přesunul se do uprchlických táborů. Stejně tak celá oblast, kde žilo zhruba tolik lidí jako v Jihomoravském kraji. Čekají, až se budou moci vrátit. Mají za sebou obrovská traumata. Nejvíc jezídi, kterých žila v Schingalu naprostá většina a které chtěli radikální islamisté nemilosrdně vyhladit. Ve městě samotném jsou nyní řádově tisíce lidí – civilistů. Vrátili se tam v době, kdy začala znovu vznikat poliklinika jako signál, že se věci dávají do pořádku.
Jezídi?
Nejsou to křesťané ani muslimové. Mají svoji specifickou víru. Původně žili v prakticky celém Kurdistánu, ale pod vlivem okolí začali konvertovat k islámu nebo ke křesťanství a zůstalo jich jen málo. Radikální muslimové je berou jako odpad. Jako nacisté brali Židy nebo jako my máme tendence chovat se k Romům. Když například obsazovali islamisté Schingal, jezídům srovnali domy se zemí, ženy a děti odvlekli, muže povraždili. Křesťanům domy vypálili a jejich obyvatelé odešli do uprchlických táborů. Muslimy ušetřili, ale museli přejít k radikálnímu islámu, nebo odejít. Na druhou stranu kurdský prezident Masúd Barzání, který je muslim, se postavil za jezídy a slíbil, že vykoupí všechny zajatce a vrátí je zpět do rodin. A také to dělá. Založil organizaci Barzani Charity Foundation, vozí zásoby do uprchlických táborů, kde jsou hlavně jezídi. Chrání je. Když sedíte s muslimem, jezídem a křesťanem za jedním stolem, nepoznáte, kdo je kdo. Normálně se spolu baví. Pravdou ale je, že řada muslimů pod pohrůžkou smrti přešla k radikalistům, takže ostražitost tady je.
Říkáte, že si nemocnici po dvou letech převezmou sami. Má si ji vůbec kdo převzít?
V Schingalu působily před příchodem Islámského státu tři nemocnice, které byly na velmi dobré úrovni. Mají své odborníky – chirurgy, anesteziology, pediatry, porodníky a další, ale všichni odešli a pracují jinde a čekají na návrat. Nechci, abychom tam jen dovezli nějakou pomoc, udělali si čárku a starejte se. Já chci, aby to bylo něco smysluplného, co bude fungovat. Takhle už jsme postavili nemocnice v Indii, Somálsku, Rwandě. Všichni se ohánějí, že nebudeme přijímat uprchlíky, protože pomoc má jít do míst válečných konfliktů, ale to přesně my děláme. Když tam postavíme nemocnici a bude fungovat, lidé se tam vrátí. To je vyzkoušené. Když vrátíme 100 tisíc lidí do svých domovů, tak to i Evropská unie musí uznat jako pomoc českého státu.
V létě jste byli v Kurdistánu. Co jste tam dělali?
Byli jsme na úřadech, se všemi kompetentními lidmi se poznali a hlavně jsme to chtěli vidět na místě a mluvit s obyčejnými lidmi. Tím, že nás brali jako lékaře, jsme se dostali k příběhům, které se ani nedají plně napsat. Potkali jsme se třeba s dívkami jezídkami, které byly den vykoupené. Hodně jsem viděl a slyšel, ale z toho, co říkaly, se mi udělalo mdlo. Unesli je, dvacet i pětadvacetkrát denně znásilňovali. Surově je mlátili, zabíjeli jejich děti a prováděli věci, které ani papír nesnese. Něco takového jsem nikdy neslyšel. Tohle si ponesou celý život. To se nedá žádným způsobem napravit.
Mluvíte o strašných věcech, které jste na misích zažil. Poznamenalo vás to? Zdálo se vám o tom?
Tam denně. Když to nemáte nijak vykompenzované, nejde to přežít. Pak utečete k černému humoru. Chvíli to pomůže, ale je potřeba včas se sbalit a odjet. Znal jsem kolegy, kteří neskončili dobře, nebo dokonce spáchali sebevraždu.
Jak dlouho jste se z toho dostával?
Dodnes. I když tam nejsem, tak o tom čtu – teď třeba o Severní Koreji a o tom, jak lidé utíkali z tábora číslo 14. Kurdistán je asi zatím největší síla. Agresivita ve válkách se pořád stupňuje, a právě proto to nemůžu nechat jen tak. Nemůžu si hovět s rodinou v teple v Lipůvce a vědět, co se tam děje. Říkám lidem: Přispějte, na co chcete, protože aktivit jako charita máme spoustu, ale v tomto případě přispějete na něco, co má dlouhodobou platnost a co pomůže lidem znovu najít domov.
