V pátek se v Divadle Husa na provázku představí Miroslav Donutil v titulní roli krále Ubu Alfreda Jarryho. Přímo postavu tohoto spisovatele si pak v inscenaci Vladimíra Morávka zahraje Donutilův syn Martin.
A den nato chystá premiéru Divadlo Bolka Polívky, kdy se v inscenaci Šašek a syn setká otec Bolek coby „životem protřelý král šašků“ se synem Vladimírem v úloze „mladého šlechtice převychovávaného v šaška“.
Inscenace se jinak ovšem dost liší. Autorský kus Bolka Polívky si pohraje s rodinným zázemím nejspíš zcela nepokrytě, podobně jako ve hře DNA z června 2014, kterou Polívka napsal pro sebe a svou starší dceru Annu.
I když autor to ve vtipu vyvrací...
„Dělali jsme konkurz a dlouho hledali, kdo by postavu syna mohl hrát, až jednou na Vánoce Vladimír náhodou rozbil skleničku a tak komicky se k ní ohnul, že jsem si řekl: Sakra, to by mohl hrát on,“ směje se Polívka. Obsazení hry, ve které starý šašek vychovává mladého, by však snad ani nemohlo být jiné.
„Promítá se do ní ten generační souboj synové a otci. Já osobně ale nechávám děti dělat to, co chtějí, a nemluvím jim do toho,“ přiblížil Polívka. „Ale tady na jevišti si to vynahrazuje,“ reagoval Vladimír, který si s otcem na jevišti zahraje vůbec poprvé.
Premiéry den po sobě? Jen náhoda
Na Donutily naopak čeká v mnohokrát inscenovaném titulu od Jarryho už druhá výraznější spolupráce. Na rozdíl od „provázkovského“ Amadea z března 2014, kde syn Martin hrál Mozarta a jeho otec Salieriho, se teď upře hlavní pozornost na Donutila staršího.
„Že máme ty premiéry se syny den po sobě, je úplná náhoda, třeba já jsem to vůbec nevěděl,“ podotýká k časovému souběhu Miroslav Donutil. Dozvěděl se to až od Bolka Polívky na oslavě svých šestašedesátých narozenin na počátku února.
„Pochopitelně se na Bolkovo představení půjdu podívat, předtím jsme to ale spolu nijak neprobírali,“ dodává Donutil. Teď je však před ním hlavně jeho premiéra, nazvaná Ubu králem: Svoboda!
Může být tak skandální jako ta pařížská v roce 1896? Když se po prvním slově „merdre“, jež se do češtiny překládá obvykle „hovnajs“, sedmadvacet minut řvalo, dupalo a pískalo. Šestadvacetkrát se také musela zatáhnout a vytáhnout opona.
Inscenátoři ovšem vědí, že dnes jsme na jevišti už zvyklí na kdeco. Zároveň ovšem víme, co před sto dvaceti lety, tedy před vládou Stalina, Hitlera a dalších, tušil málokdo.
Miroslav Donutil hrál se synem v Národním divadle:
28. prosince 2016 |
Dnes se ani nic jiného hrát nedá, říká Donutil o Králi Ubu
„Je reálné, že se za určitých okolností může k moci dostat kdokoliv,“ sumarizuje hlavní myšlenku Jarryho hry Miroslav Donutil. A zároveň soudí, že právě ke dnešku tato hra „sedne jako pr... do gatí, abych se držel jejího jazyka“.
Ve stopách otcůVladimír Polívka Bolkovi Polívkovi a Chantal Poullain se narodil v roce 1989. Věnoval se závodně snowboardingu, ale nakonec skončil po vzoru rodičů u herectví. Zahrál si například ve filmu Radima Špačka Místa. Hostuje v Dejvickém divadle v Praze. Martin Donutil Narodil se v roce 1991 a k herectví měl nakročeno. Po základní škole se dal na konzervatoř a dnes je členem Divadla Husa na provázku. Hraje také v seriálu Četníci z Luhačovic |
„Je tak dobře vybraná, až bych skoro řekl, že se dnes nic jiného ani hrát nedá,“ podotýká v nadsázce představitel sprostého a ničeho se neštítícího diktátora Ubu. Ke dnešním předobrazům takového vládce ale dodává, že parodovat „toho konkrétního“ by sice bylo dost snadné, jenže kam prý s tím dojdeme.
A zavzpomíná, jak mu při zkoušení Revizora v Národním divadle režisér Michal Dočekal vnucoval na tvář dvě bradavice a chtěl, aby hrál hejtmana jako tehdejšího předsedu vlády Jiřího Paroubka. Než ale přišla premiéra, už nebyl Paroubek aktuální.
„Navíc jsou takových vždycky tři pr...,“ drží se ubuovského slovníku herec. „A já si myslím, že i tak každý dobře pochopí, kde, koho a kdy jsme se dotkli.“
V Národním divadle už byl moc zajetý
K obvykle eklektické a herce nijak nešetřící Morávkově režii Donutil podotýká, že teprve nedávno přišel na to, „jak to ten Vladimír vlastně dělá“. Kdyby prý tak tvořil malíř, postupoval by úplně opačně. „Vladimír nejprve vytvoří rám, pak do toho plátna napíchá různé epizody a teprve úplně na konec si hraje s tím podstatným, o co mu v inscenaci jde. Takže představitel se to dozví až tři dny před premiérou.“
Když se však spojí režisérova myšlenka s hercovým výkonem, je prý Morávek dokonce schopen pochvaly. „A to mě vždycky dojme, protože jedině snad ještě můj tatínek dodával své pochvale takovou váhu,“ popisuje Donutil, jak se jeho otec šel na synův výkon podívat až do Národního divadla v Praze, neboť Provázek za nic „pořádného“ nepovažoval.
Mladý herecký ansámbl současného Provázku jej prý i přes drsné zkoušení naplňuje energií. V pražském Národním divadle, odkud Donutil definitivně odešel loni v prosinci s derniérou své 600krát hrané titulní role Sluhy dvou pánů, už to bylo podle něho příliš „zajeté“.
„Ale čím jsem starší, tím jsem pokornější,“ tvrdí Donutil a vzpomíná na skoro devadesátiletého kolegu Radovana Lukavského, který mu svůj psychický a fyzický výdej na divadle vysvětloval takto: „Mirečku, zemřela mi žena, syn mi umřel v náručí, jsem doma sám a za každou vteřinu mezi vámi jsem vděčný.“
Tu úplně poslední větu dnes podepisuje i Miroslav Donutil.
