Oksana Černij s jedním ze svých vnuků na zahradě u domu v Česku, kde aktuálně...

Oksana Černij s jedním ze svých vnuků na zahradě u domu v Česku, kde aktuálně žije. | foto: archiv Oksany Černij

Deník Ukrajinky: Děti si s plyšáky hrají na evakuaci, chcete to i vy?

  • 45
Oksana Černij pochází z Volyňské oblasti. Do Česka přijela se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky 4. března. Je jednou z žen, kterým na iDNES.cz vychází deník o posledních dnech na Ukrajině a životě v českém azylu. V patnáctém díle popisuje, jak si děti při hraní staví protiletecké kryty a přináší i příběh jednoho z obránců Ukrajiny.

V práci jsem zaslechla tuto konverzaci mezi dětmi:

„Dime, pojď si hrát!“

„Dobře, ale hru vymýšlíš ty.“

Káťa přinesla hračky. „Mamka je barbie, táta je plyšák lenochoda, pak tady máme panenku a pejska.“

Rozevřela knížku tak, aby vytvořila střechu. „Toto bude protibombový úkryt v Mariupolu.“

Deník Ukrajinky

„Mluví rusky a schovávají se od rašistů,“ hlasitě štěká pejsek Katiným hlasem.

„Dime, a pojďme si hrát na evakuaci!“

„Tak jo.“

„Evakuace, evakuace!“ Přijíždí plastový autobus.

Rodina se do něj tak tak vlezla, dlouhé nohy barbie trčí z autobusu ven.

V imaginárním Kyjevě všechny hračky prosí o jídlo.

„Po dlouhém hladu nemůžete jíst hodně, protože vás bude bolet bříško,“ říká Dima, který si hraje na dobrovolníka na nádraží.

Vlak jedoucí do Polska je pod palbou. „Dime, a pojďme to zahrát tak, jakože přežili?“

„Tak jo.“

Chcete, aby si podobně hrály i vaše děti?

Objevují se názory, ať se Ukrajinci vzdají svého území. Tady je odpověď jednoho z našich obránců.

Nikdy jsem nechtěl být vojákem. Jsem povoláním historik, pracuji v muzeu, píšu výzkumné práce a občas napíšu i nějakou knihu. Je to práce, kterou miluji a myslím si, že mi jde.

Ale kvůli válce vojákem jsem. Každý den se účastníme dělostřeleckých soubojů, ve kterém nás jeden úspěšný přílet nepřátelského projektilu může proměnit v mleté maso. Spíme v kufru na krabicích v neuvěřitelně malém prostoru a teplou vodou se myjeme jednou za měsíc. Když je déšť, tak jsme prosáklí až na kůži, a když je na zemi bláto, jsme špinaví jak čerti. V únoru si mí bratři odmrazovali palce. Jíme, když máme volnou chvíli, ne když máme chuť nebo kdy je čas jídla. Spíme tak nepravidelně, že si nejsem jistý, že se někdy dokážu vrátit ke svému přirozenému režimu.

Deník Ukrajinky

Projekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku.

Jsme prioritním cílem našeho nepřítele. Zkouší nás zničit různými způsoby a nikdy nevíte kdy. V podobných podmínkách, jestli ještě ne horších, momentálně žijí v Ukrajině tisíce dalších historiků, spisovatelů, právníků, bankéřů, informatiků, učitelů, designerů a další řada mužů nejrůznějších povolání.

Zabíjejí je kulkami, raketovými systémy, bombami, kazetovou i fosforovou municí. Mnoho z nich už zemřelo. A mnoho lidí už se nevrátí ke své práci, protože nemají kam.

Ale přesto pořád bojují. Stojí totiž za nimi Ukrajina. Jestliže totiž složí zbraně, zabijí jejich otce, znásilní jejich ženy a dcery a jejich domy vykradou nebo úplně zničí.

Když politici Francie, Itálie, Německa a jiných zemí navrhují, abychom se vzdali nějakého území, abychom dali Rusku nějaké garance bezpečí, je to naprosto absurdní.

Rusko nepotřebuje žádné záruky bezpečnosti, zato všechny okolní státy ano, potřebují vědět, že na ně Rusko nezaútočí. Cítím zlost a hluboký odpor. Odpor vůči těmto ničemným lidem, kteří jsou kvůli předsudkům a špinavým putinovským penězům hotoví odsoudit mou zemi k záhubě, na pomalou a bolestnou smrt.

Mám odpor k lidem, kteří mají velké možnosti k tomu, aby nám pomohli, ale místo toho nám vědomky anebo nevědomky ubližují. I kdyby celá Ukrajina kapitulovala, problém globální bezpečnosti to nevyřeší. Naopak. Povzbudí to Rusko a půjdou dál, k vašim hranicím. Proto nechceme slyšet nic o tom, abychom se vzdali.

Pokud nejste připraveni bojovat s námi proti šílenému nepříteli, tak nám pomozte alespoň zbraněmi a sankcemi. Potřebujeme toho hodně, abychom přemohli Rusko. A když nám pomůžete, snížíte tím riziko globální krize. My máme to hlavní - motivaci. Máme historiky, kteří jsou připraveni spát na krabicích po pěti lidech, kde se vlezou jen dva a několik týdnů nosit bahno bez toho, aby se mohli umýt. Máme účetní, kteří jsou připraveni celé měsíce jíst pouze kaši a maso z konzervy. Máme mladé studenty, kteří tráví své nejlepší léta pod hrozbou smrti. A oni nikam neodejdou. Zbavit se jich dá jen smrtí.

Ukrajina bude bojovat do té doby, dokud nevyhraje anebo do té doby, dokdy bude schopna klást odpor.

Oksana Černij

Padesátiletá Oksana Černij pochází z Volyňské oblasti. Vystudovala pedagogiku a...

Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března.

První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici

Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci

Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla

Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka

Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak

Šestý díl jejího deníku: Mám radost, že se lidé z východu ve velkém učí ukrajinsky

Sedmý díl jejího deníku: Pro Čechy je Ukrajina druhořadý stát, nikdy tam však nebyli

Osmý díl jejího deníku: Práci jsem nevzala, protože farmář měl jiné představy

Devátý díl jejího deníku: Tady se řeší ceny energií, na Ukrajině, kolik lidí zemřelo

Desátý díl jejího deníku: Kdysi jsem měla obyčejné sny, teď si přeji jen jednu věc

Jedenáctý díl jejího deníku: Když si večer lehnu do postele, přichází na mě smutek

Dvanáctý díl jejího deníku: Mámina sestřenice v Rusku říká, že jsme všichni fašisti

Třináctý díl jejího deníku: Včelařství sice nevyšlo, ale budu pracovat jako učitelka

Čtrnáctý díl jejího deníku: Jsme ve střehu a stále silnější, pomáhá nám hněv