Deník Ukrajinky: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici

Oksana Černij pochází z Volyňské oblasti. Do Česka přijela se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky 4. března. Je další z žen, kterým na iDNES.cz vychází deník o posledních dnech na Ukrajině a životě v českém azylu. V prvním díle popisuje odjezd z Ukrajiny do Brna.

Přátelé jeli autobusem do Polska a napsali mi, že jestli se chci přidat, tak mám hodinu na sbalení.

Měla jsem pochybnosti. Možná to není potřeba, možná to nebude na dlouho, možná se to co nejdřív vyřeší…

Manžel mi na to řekl: „Oksano, na východě je válka už osm let, není na co čekat. Jeďte s dětmi a maminkou. Budu klidnější, když budete v bezpečí.“ 

Dívala jsem se na své vnuky, na svou vystrašenou dceru a nezletilého syna a rozhodla jsem se, že pojedeme. Manžel zůstal doma, stará se o kamarády, kteří k nám přišli z východní Ukrajiny.

Nevěděla jsem, co si balím, prostě jsem házela věci do kufru. Kdyby nejeli kamarádi, sama bych se na tak dalekou cestu nevydala, nemám tolik řidičských zkušeností. Jeli přede mnou a já jsem jela za nimi. 

Na hranicích s Polskem jsme strávili tři dny a dvě noci, za tu dobu jsem nespala, musela jsem co pět minut popojíždět. V autě mi myšlenkami běželo vyprávění mého dědečka Vladimíra, který bojoval s fašisty v armádě Ludvíka Svobody. Nedokážu uvěřit, že taky zažívám válku.

Oksana Černij

Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března, teď jsme všichni dočasně ubytovaní v brněnském hotelu Voroněž.

Po cestě jsem viděla tisíce běženců a pochopila jsem, že jsem se rozhodla správně. Mám syna, kterému je 17,5 roku. Kdyby zůstal na Ukrajině až do dospělosti, mohli by ho vzít do armády. Pláču s matkami synů, kteří zemřeli, a přitom byli jen o trochu starší než ten můj. Kdyby měli možnost, rozhodli by se stejně.

Jsem vděčná Polákům, kteří nám pomáhali na hranicích. Dávali nám jídlo a oblečení, dokonce lidem nabízeli odvoz. Ráda vzpomínám na moment, kdy jsem chtěla sníst nějaké ovoce a jeden Polák mi z autobusu přinesl celou síť mandarinek.

V Krakově se nám rozbilo auto, ale mechanik nás vzal hned, přeskočili jsme řadu. Nevěděla jsem, jak zvládnu projet ještě několik stovek kilometrů. Abych neusnula, stříkala jsem na sebe sprej s vodou.

Jela jsem za svou rodinou. Etnicky jsme volyňští Češi, dva roky zpátky jsem s rodinou v Česku znovu navázala kontakt. Do vypuknutí války jsme se ještě nestihli potkat. Dlouho jsem o tom snila a moment, kdy se to konečně stalo, byl hořký a radostný zároveň. Týden jsme strávili s rodinou a teď bydlíme v hotelu Voroněž. Jsem vděčná za pomoc, kterou nám Češi poskytli. Vím, že se stejně dobře starají i o další tisíce lidí, jako jsem já.

Deník Ukrajinky

Projekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odráží jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku.