Tento týden se v Česku slaví Velikonoce, pravděpodobně je oslavíme s naší českou rodinou. Dodržují se zde tradice, které u nás nemáme. Zajímavé mi přijde to, jak si čeští muži pletou pomlázky, aby tím mohli poplácat ženu po zadku, a ta jim za to má dát vajíčka.
Přijde mi to úsměvné, pro mě mají Velikonoce spíš hlubší duchovní význam. Věřím v to, že za nás Ježíš v tuto dobu na sebe vzal všechny naše hříchy, aby nás zachránil. Pevně věřím, že nám pomůže i v těchto těžkých časech.
Na Ukrajině se během Velikonoc mění i pozdrav. V tomto období místo „dobrý den“ říkáme „Kristos Voskres!“ (Kristus vstal z mrtvých!), na což se odpovídá „Vojstynu voskres!“ „Skutečně je vzkříšený!“. Před Velikonocemi se dodržuje půst a nejhlavnější je tento den snídaně, kdy se u stolu podává paska (podobná českému mazanci). Všechno jídlo, které jíme, se předtím musí pokřtít v kostele. Slavíme je o týden později.
Jinak pořád hledáme práci. Dcera zjistila, že její úroveň mluvené angličtiny nestačí, byla dlouho na mateřské dovolené a potřebuje se znovu rozmluvit. Kromě češtiny teď absolvuje online kurz anglické konverzace.
Mám domluvenou schůzku s mužem, který má vlastní včelařství kdesi u Vltavy poblíž rakouské hranice. Speciálně za mnou přijede z Prahy, protože ho zaujaly mé zkušenosti z farmacie, kdy jsem z medu a propolisu vyráběla různé produkty.
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Jak se ukázalo po telefonu, tak nic kromě medu a vosku lidem neprodává. Myslím si, že bych pro něj byla přínosem, ze včelařských produktů toho dokážu vytvořit hodně – krémy, masti, různé oleje… Doufám, že to tentokrát vyjde.
Od té doby, co jsem uviděla, co se stalo v Buči, Irpini a jiných okupovaných místech Ukrajiny, tak se neumím uklidnit. Nedávno jsem se dozvěděla, že plánovali jít se stejnou zlovůlí i do Volyně.
Oksana Černij  Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka |
