Deník Ukrajinky: Náš soused, mladý a veselý chlap, zemřel na frontě

Anna Rybak je mladá Ukrajinka z města Dnipro. Se dvěma malými syny uprchla před válkou. Společně s dalšími ženami a dětmi našla po strastiplné cestě zázemí v Ostravě. iDNES.cz vydává její deník, šestý díl střídá popis tragického dění na Ukrajině s tím, co uprchlice prožívá v Ostravě.

Jak mně chybí rodina... Jako vytržený kousek ze srdce. Moje podstata, upřímně řečeno, není celá. Strach a lítost, bolest a únava, sklíčenost a nepochopení. Kolem jsou další lidé. Laskaví i lhostejní, soucitní i naštvaní, chápající celou situaci a nechápající nic.

Krátké hovory manželovi, bolestné dětské „Tati, chci tě vidět…“

K čemu to všechno je? Proč se to stalo? Jak se to ve skutečnosti vůbec může dít?

Na tyto otázky nemám odpovědi, ale jejich neustálá přítomnost v mém životě mi rozhodně neumožňuje usmívat se a žít jednoduchý lidský život. Psychické dno nastalo. Ale my si prostě musíme poradit...

Tento týden se moje matka a babička pokusily opustit Záporoží, což je regionální centrum, 50 kilometrů od linie války. Babičce je 82 let, přežila mozkovou příhodu, a teď, aby se za zvuku sirény schovala do krytu, to má velmi těžké. Je pro ni nesmírně obtížné pohybovat se.

Pro pochopení: představte si, že ve dne slyšíte vzdálené výbuchy dělostřeleckých granátů a v noci slyšíte zvuk sirén trhající klidnou jarní noc alespoň jednou za hodinu a půl. A musíte se skrývat, ale také pomáhat babičce. Samozřejmě, nemluvím o žádném klidu nebo možnosti se vyspat.

Evakuace se nezdařila

Můj otec se rozhodl poslat mou matku a babičku autobusem do zahraničí, kde nejsou žádné sirény, bombové útoky a všechna tato hrůza. Koupili si lístek a jeli směrem k hranicím. Ale bohužel již na první zastávce se babičce udělalo špatně a byli nuceni vystoupit z autobusu, od domova ujeli jen 100 kilometrů.

Vrátili se zpět. A právě v tento den zasáhla raketa železniční stanici města Kramatorsk, kde zemřelo přes padesát civilistů, z toho tři děti. Právě v tuto dobu byli na nádraží lidé, kteří nastupovali do evakuačních vlaků, tak jako my před měsícem...

Anna Rybak

Narodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel.

Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina.

Upřímně nevím, co bude dál. Chápu, že všichni mí příbuzní jsou nuceni tam zůstat a já jen doufám, že zůstanou naživu.

Děsivá realita

Dnes mi manžel řekl, že náš soused Pasha zemřel na frontě. Aktivní, otevřený a veselý chlap. Bydlel v bytě nad námi. Víte, v době míru se stalo, že nás jednoho dne vytopil. Tehdy jsme se na něj s manželem zlobili, protože jsme předtím opravili celý byt.

Pamatuji si, jak se usmíval a omlouval se za to. Byl velmi mladý, stejně jako můj manžel, měl rád plachtění. Nyní se zdá, jako by to bylo v jiném životě, všechny tyto zážitky, emoce, rozhovory...

Teď je pryč, jeho zájmy jsou pryč, jeho zdvořilé pozdravy tam nejsou, před naším vchodem nejsou žádné hlučné rozhovory. Je tam pouze věta – Pasha včera zemřel. Je velmi děsivé, že se to děje a pravděpodobně neexistují žádná slova, která by vyjádřila toto zoufalství a bolest.

Pracuji, nejsme zvyklí být pasivní

Náš život v Ostravě mezitím pokračuje. Již dříve jsem psala, že nám byl poskytnut byt. Kosmetické opravy jsme zvládli svépomocí, rodina Prokopova nám pomohla sehnat potřebné vybavení a dopravit věci z Polanky nad Odrou.

Deníky Ukrajinek

Projekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících.

Odráží jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku.

Našla jsem si brigádu, balení balíčků pro jeden e-shop. Tato práce je pro mne velmi důležitá, protože v mé rodině není zvykem zastávat pasivní pozici, ale snažit se být co nejužitečnější a aktivní. Rychle jsem se naučila kontrolovat názvy zboží, vybírat a balit objednávky.

Doufám, že všichni budou s mou prací spokojeni. Nemohu však pracovat na plný úvazek, protože děti chodí do školky a jeslí jen dopoledne, aby prošly adaptací.

Dětem se ve školce moc líbí, Nazar je velmi společenský a zdá se, že už si našel i nové české kamarády.

Nikdy mě neunaví děkování České republice. Zatímco v mé rodné zemi probíhá válka s okupanty, jsem vám vděčná za vřelé přijetí, za možnost pracovat a hlavně za to, že moje děti jsou v bezpečí. Všechno snad bude v pořádku….