Přes 300 let docházelo na Ukrajině k rusifikaci, kdy pomocí násilí nutili Ukrajince, aby se vzdali svého jazyka a kultury. Putler (složenina příjmení Vladimira Putina a Adolfa Hitlera, pozn.red.) říká, že Rusko končí tam, kde končí ruský jazyk. A tak doufám, že se v budoucnu jasně vymezí hranice mezi Ukrajinou a Ruskem. Na Ukrajině by se mělo mluvit ukrajinsky.
Myslím si, že je tato válka přelomový moment v historii Ukrajiny, v myšlení i sebepojetí Ukrajinců. Nikdy nemělo tolik lidí z východu motivaci naučit se ukrajinštinu a já z toho mám radost. Ve výsledku budou možná mluvit čistší ukrajinštinou než já, Volyň má specifický dialekt. Tito lidé se učí čistou spisovnou ukrajinštinu.
Pak tady máme obyvatelé Doněcka, Luhanska a Donbasu, kdy někteří chtějí být součástí Ruska a ruštiny se nechtějí vzdát. Samozřejmě je to každého volba. Když chtějí být součástí ruského světa, tak prosím, ať si jedou do Ruska. Ti lidé jsou trošku jiní než zbytek Ukrajiny. Myslím si, že se zasekli. Mentálně jsou pořád v době Sovětského svazu.
Můj manžel se s lidmi z východu setkává dennodenně. Momentálně u nás doma žije třiadvacetiletý Vadim, který utekl z Charkova. Doma zůstala jeho osmdesátiletá babička, která nechtěla ve svém věku domov opouštět.
Žije v desátém patře v paneláku, ve kterém nefunguje výtah. Sejít do sklepa po schodech je pro ni náročné, a tak při bombardování zůstává ve svém bytě. Říká, že podle zvuků palby pozná, kdy útočí Rusové a kdy Ukrajinci.
Charkov bombardují nepřetržitě. Přestávky mají jen jednu nebo dvě hodiny. Zvuky výbuchů se snaží překrýt vysokou hlasitostí televize. Dolů po schodech se s námahou spouští jen, když jí dochází jídlo. Lidé na potraviny čekají v řadě, nikdo neodchází, ani když začne bombardování. Trpělivě čekají, protože ví, že jinde potraviny nezískají.
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Kromě bomb si lidé zvykli i těla zabitých. Aby se po bombardování neválela po ulicích, lidé je jednoduše sbírají a zakopávají. Vadim tam s babičkou prožil měsíc. Teprve nedávno ho donutila odjet. „Prosím, jeď. Je ti 23 let, já už jsem svůj život prožila. Poradím si, pomůžou mi sousedi,“ řekla mu. Kdy se znovu setkají, nikdo netuší.
Myslím, že po vyslechnutí takového příběhu je pochopitelné, proč teď někteří nechtějí mluvit rusky.
Náš život tady teď v Česku nemůže být odlišnější. Opravdu jsem ráda, že jsme tady. Syn se místo válčení připravuje na přijímací zkoušky na Masarykovu univerzitu, kde chce studovat informatiku. A my se pořád učíme česky a sháníme práci.
Oksana Černij  Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak |
