Přece jen jsem si vyzkoušela pracovat v českém včelařství. Sice jsem tam nevydržela, protože to byla fyzicky velmi namáhavá práce a autobusové spojení prakticky neexistovalo, ale zkušenost to byla cenná.
Žijeme od daného včelařství 18 kilometrů a já jsem pochopila, že se v Česku mezi vesnicemi dostanete místy jen autem. Autobusem bych se tam dostala s pěti přestupy.
Původně jsem tam jezdila na kole, byla to ale hodina cesty. Později mě tam vozili autem, což však bylo drahé. Pracovní doba byla 10 až 12 hodin a ptali se mě, jestli umím jezdit s traktorem, sekat křovinořezem a jestli můžu pracovat sedm dní v týdnu. Myslím si, že pro ženy je to opravdu hodně těžká práce. Velmi rychle jsem přišla na to, že se na tuto práci nehodím.
Poté, co jsem vzdala včelařství, jsem si však našla práci v Lužánkách. Celé léto tam budu pracovat jako učitelka. Je to krásná práce, kterou jsem před tím dělala už deset let.
Mám ráda děti a myslím si, že je mám co naučit. Vyrábíme svíčky z vosku, mýdlo, smetanu a medové bonbony, které jsem začala prodávat v Ukrajinském centru.
Syn i dcera nadále navštěvují intenzivní kurzy češtiny i angličtiny a maminka stále hlídá pravnuky.
S rodinou jsme také vyjeli na výlet. V mém starém fiatu jsme dojeli až do Prahy k ukrajinské ambasádě. Prošli jsme se po Karlově mostu a kochali se Pražským hradem. Pak jsme jeli do Mostu navštívit naši rodinu. Z Mostu to byl jen kousek do Německa, kde jsme se šli podívat na horu svaté Kateřiny na česko-německé hranici. Zdálo se mi, že je Česko s barevnými domky a červenými střechami oproti šedo-černým budovám Německa daleko milejší. Asi můj názor ovlivnily geny.
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
A co válka? Je nutné pochopit, že Rusko není agresorem jen teď. Rusko je Achillova pata ukrajinského národa. Po 300 let trpíme stockholmským syndromem, jaký nás nutí zakrývat oči a zapomínat na všechno zlo, které za ty roky napáchalo.
Pro připomenutí jsem zde napsala krátkou chronologii:
1708 - Baturyňský masakr: Moskvané zavraždili všechny obyvatele města Baturyn, které tehdy bylo hlavním městem nezávislého Kozáckého hetmanátu. Za jeden den zemřelo 15 tisíc lidí včetně dětí. Jen kvůli tomu, že ve městě působil Mazepa - ukrajinský vládce Kozáckého hetmanátu, který se spojil se švédským králem proti Rusku.
1918 - dobytí Kyjeva vojsky Ruské sovětské republiky: Vojska pod velením Muravjova obsadila Kyjev a masivně zabíjela obyvatelstvo. Zemřelo přes 10 tisíc lidí. „Prosili o příměří. Jako odpověď na jejich prosby jsem přikázal, aby je udusili plynem,“ údajně řekl Muravjov.
20. léta 20. století: kolektivizace a ničení ukrajinských vesnic.
1932-1933 - hladomor: Někteří Rusové dodnes tvrdí, že se hladomor nestal, že to je to dezinformace. Na Ukrajině se o něm začalo mluvit, až když byl prezidentem Juščenko, tedy v roce 2004. Ukrajinský národ si od té doby po generace předával rituály, které uctívají chléb a jídlo. Plýtvání je považováno za velký hřích.
1937 - rusifikace: Zatímco hladomor zničil vesnice, kolébku ukrajinského národa, rusifikace po roce 1937 zničila ukrajinskou kulturu. Právě kvůli tomu mluví část Ukrajinců rusky. Přišli jsme o celé umělecké proudy. Sovětská vláda v tu dobu pronásledovala přibližně 30 tisíc lidí.
1941 - Lvov: Rusové, kteří utíkali před Hitlerovou armádou se dostali do Lvova, kde zabili asi tisíc Ukrajinců. Němci později těla mrtvých vynesli, aby je mohli místní oplakat. Potom se Rusové divili, proč se mnoho Ukrajinců radši přidalo k Němcům, než aby bojovali s nimi.
1995 - Groznyj, Čečensko: Naprosto rozbombardované, zničené město. Rusové zabili okolo 35 tisíc obyvatel, z nichž bylo okolo pěti tisíc děti.
1999 - „filtrační tábory“: Rusové dávají všem obyvatelům Grozného ultimátum, aby opustili město, jinak se budou pokládat za teroristy a všechny je zničí. V roce 2001 fungovalo v Čečni přes 800 „filtračních táborů“, kde Čečence mučili a zabíjeli.
2014: Ukrajinci pořád věří, že jsou Rusové spřátelený národ, dokud na východě nevyvolají peklo, které trvá dodnes.
2022: Masakry v Buči, Kramotorsku, Irpini, Mariupolu a jiných městech. Přesná čísla obětí ještě neexistují.
Oksana Černij Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak Šestý díl jejího deníku: Mám radost, že se lidé z východu ve velkém učí ukrajinsky Sedmý díl jejího deníku: Pro Čechy je Ukrajina druhořadý stát, nikdy tam však nebyli Osmý díl jejího deníku: Práci jsem nevzala, protože farmář měl jiné představy Devátý díl jejího deníku: Tady se řeší ceny energií, na Ukrajině, kolik lidí zemřelo Desátý díl jejího deníku: Kdysi jsem měla obyčejné sny, teď si přeji jen jednu věc Jedenáctý díl jejího deníku: Když si večer lehnu do postele, přichází na mě smutek Dvanáctý díl jejího deníku: Mámina sestřenice v Rusku říká, že jsme všichni fašisti |
