Češi se mě často ptají: „A jak se u vás na Ukrajině žilo?“ Nejvíce dotazů pokládají ti, kteří o životě na Ukrajině nic nevěděli, ti, kteří tam nikdy nebyli. Cítím, že je v jejich pojetí Ukrajina druhořadý stát.
Asi to bude tím, že sem jezdí hodně Ukrajinců za prací a ve zdejších fabrikách se věnují převážně těžké fyzické práci, takže je pokládají za levnou pracovní sílu.
Samozřejmě, že se nemohli všichni na Ukrajině realizovat tak, aby mohli zabezpečit svoji rodinu. Někteří, aby si mohli postavit dům nebo zaplatit svým dětem vzdělání, museli vyjet za hranice. V principu je to stejné, jako když jezdí někteří Češi za prací třeba do Německa.
Chci vás všechny ubezpečit, že Ukrajina byla krásnou, rozvíjející se moderní zemí. Na východní Ukrajině jsem nikdy nebyla, ale na západě máme města jako je Kyjev, Lvov, Černivci, Rivne, Ivano-Frankivsk... Jsou to moderní krásná města s bohatou historií.
Přenesu vás na chvíli do mého rodného města Luck. Je to jedno z nejstarších měst na Ukrajině, kde se po staletí střetávaly různé kultury a náboženství. Mísili se zde Poláci, Arméni, Židé, Karaité, Němci a samozřejmě i Češi. Proto ve městě máme velký počet chrámů a klášterů, díky kterým je Luck přezdíván „malým Římem Východu“.
Mlčícím svědkem všech historických událostí je Lubartův hrad, který je pro mě symbolem velikosti a moci. Nejednou se z hradních zdí snášely deště šípů a kamení. I přesto za celou historii hradu nikdy nebyl dobyt nepřátelskými vojsky.
Je to živé město plné kultury a zábavy. V kteroukoli roční dobu můžete navštívit různé koncerty, festivaly a jarmarky. Dokonce se zde pořádají i rytířské turnaje.
Deník UkrajinkyProjekt portálu iDNES.cz, který dává prostor ženám prchajícím před válkou. Své příběhy popisují v pravidelných denících. Odrážejí jejich cestu za svobodou, hledání střechy nad hlavou i jejich každodenní život v Česku. |
Díky bohaté historii je zde i nespočet muzeí od Volyňského vlastivědného muzea až po muzeum zvonů. Nejvíc mi asi chybí tamní parky, které jsou oázou klidu. Jsou krásně upravené, klidné a večer díky lucernám pouličního světla získávají osobité kouzlo.
Všechno to chtějí Rusové zničit. Kvůli nim jsem svůj domov musela opustit. Nemůžu uvěřit, že se donedávna považovali za bratry ukrajinského národa.
Manžel mi nedávno vyprávěl příběh, kdy jedna zdravotní sestra z Kyjeva ošetřila ruského vojáka. Poté, co mu zachránila život, řekl: „Jste moc dobří lidé. Jestli přežiju, přísahám, že odejdu z armády. Nejste takoví, jaké vás ukazují v televizi.“ Obecně asi není Ukrajina taková, jaká se zdá.
Oksana Černij Je mi padesát let a pocházím z Volyňské oblasti. Vystudovala jsem pedagogiku a farmacii, s manželem jsme na Ukrajině měli firmu, která se zabývala včelařstvím. Před dvěma lety jsem se díky dokumentárnímu filmu Odstíny Ukrajiny spojila s mou rodinou v Česku, jsou to volyňští Češi. Po začátku války jsem u nich na pár dní našla útočiště i se svou maminkou, synem, dcerou a dvěma vnuky. Do Česka jsme přijeli 4. března. První díl jejího deníku: Tři dny a dvě noci jsem nespala kvůli popojíždění k hranici Druhý díl jejího deníku: Stýská se mi, ale učím se česky, abych si našla práci Třetí díl jejího deníku: Už nebydlíme v hotelu, nabídka práce snů bohužel nevyšla Čtvrtý díl jejího deníku: Dětem je nejlíp, už pochytávají česká slovíčka Pátý díl jejího deníku: Velikonoce mají duchovní význam, zdravíme se při nich jinak Šestý díl jejího deníku: Mám radost, že se lidé z východu ve velkém učí ukrajinsky |
