Když Jan Svoboda starší před Vánoci 1990 jako vedoucí oddílu skautů v Masarykově čtvrti nasedl spolu s hrstkou přátel do malého mikrobusu, aby si na hranicích v Břeclavi připálili od rakouských skautů betlémské světlo, netušil, že se rodí novodobá tradice.
V čadících petrolejových lampách se tehdy poprvé dostal do republiky kousek věčného světla z kaple v Betlémě, kde se podle legendy narodil Ježíš Kristus. Z akce několika skautských nadšenců se stala celonárodní záležitost. A plamínek z betlémské jeskyně svítí každoročně o Vánocích ve stovkách tisíc rodin od Aše až po Mosty u Jablunkova.
„Věděli jsme o této tradici, kterou skauti v Rakousku udržují už od roku 1986, a přemýšleli, jak ji dostat i k nám. Před rokem 1989 to bylo nemožné, protože přes hranice by se s ním skauti nedostali. V roce 1989 betlémské světlo předávali rakouští skauti exilovým skautům z Československa, Polska a Maďarka. O rok později už to mohlo být oficiální. Otázka byla, na čem to postavit,“ vzpomíná otec Svoboda.
V Rakousku skauti takto děkovali sponzorům, kteří věnovali peníze na pomoc nevidomým. Jenže v Československu nic takového neexistovalo.
„Pak jsme to postavili jako součást Vánoc, kdy skauti mohli lidem ve svém okolí říct, jak si jich váží, a popřát hezké svátky s tím, že nestojí na hmotných darech, ale na úplně jiných hodnotách,“ popisuje Jan Svoboda mladší, jemuž tehdy bylo 15 let a stal se jedním z prvních kurýrů betlémského světla
S petrolejem byla jízda zážitek
Zorganizovat něco takového ale nebylo v době, kdy neexistoval internet, vůbec jednoduché. „Naplánovali jsme tratě, které by obsáhly celou republiku, rozeslali dopisy známým skautům a s napětím čekali, kdo si pro světlo na nádraží přijde,“ popisuje Svoboda starší.
„Trasy vedly do Ostravy, do Jeseníků, do Plzně, do Prahy. V Praze světlo přebrali železničáři a vezli ho třeba do Karlových Varů nebo do Liberce a tam si světlo skauti vyzvedli a lucerny poslali poštou zpět. První tři roky nám to vozili Vídeňáci na hranice nebo do Brna. Teprve od roku 1994 jsme se osmělili a vyrazili do Vídně,“ doplňuje Svoboda starší.
Přes známé sehnali lucerny, které se používaly jako koncová světla vlaků, aby to bylo stylové.
„A pak vzal každý, co sehnal, hlavně to musela být chráněná lampa, aby se nerozbila, pokud by se převrhla. Dnes už se používá lampový olej, takže je to snesitelné i ve vlaku. Poprvé jsme jeli s petrolejem a byl to opravdu neskutečný zážitek,“ líčí Svoboda junior.
V Rakousku měli už tehdy zavedený systém, že světlo oficiálně rozvážely místní dráhy na lokomotivách, předávaly je ve stanicích a na Štědrý den si pro ně chodili skauti a roznášeli je po obcích.
„Na to jsme nemohli spoléhat, proto jsme museli vytvořit jinou strukturu vlastních poslů, i když České dráhy mají velké pochopení. Dodnes platí, že si skauti jízdenky platí. Nechceme omezovat počet kurýrů ve skupině a navíc razíme teorii: Chceš něco dělat, musíš tomu něco přinést,“ vysvětluje Svoboda mladší.
Občas se přespávalo na nádraží
První rok skauti přebírali světlo v Břeclavi na hranicích, dovezli ho do Brna a za týden jej převáželi po republice. Bylo to dva dny před Štědrým dnem, aby se kurýři stačili vrátit. Několik skupinek skautů obsadilo první z šesti tratí. Vyrážely ráno a vracely se ten den. Jen ti, co jeli do Plzně, odjížděli ve tři odpoledne a o půlnoci byli v Plzni, tam je čekali skautští přátelé a ubytovali je.
„A někdy také nečekali, protože měl vlak zpoždění, šli se domů vyspat a já strávil noc na lavičce, protože čekárna byla zavřená, stejně tak všechny hospody i stánky. Termosku s pitím jsem nechal doma a jídlo mi došlo, ale na to jsem trénovaný. Ruce jsem si hřál o lucerničky. Ani jsem neonemocněl. Být na Vánoce zdravý je velká motivace,“ říká syn Svoboda.
„Už od začátku jsme zapojili železničáře a oni to udělali ochotně a rádi. Světlo se vozilo a stále vozí minimálně ve dvou exemplářích, kdyby jedno zhaslo. Dalo se od druhého připálit. Aby světlo uhlídali a dovezli, to byl pro skauty ten hlavní úkol. Vlastně to byla správná skautská hra s prvky dobrodružství a romantiky,“ poznamenal Svoboda starší.
Ten už dávno „nevůdcuje“, ani jeho syn, kterému je dnes čtyřicet let. „Předal jsem to mladším, nechal jsem si jen organizaci betlémského světla,“ konstatuje.
Na letošní rok se na slavnostní předání chystá i se svými třemi dětmi. „Těší se hlavně ti dva starší – dvojčata. Je jim osm a je to pro ně obrovský zážitek chodit s lucernou po tmavém městě. Nejvíc je baví, že mohou někam přijít, zazvonit a říct ‚Neseme vám betlémské světlo‘ a vidět radost těch obdarovaných,“ míní Svoboda junior.
Organizátoři čelili snahám světlo zobchodovat
Letos se ekumenická bohoslužba při příležitosti převzetí betlémského světla ve Vídni konala v sobotu 10. prosince v kostele syrské pravoslavné církve Mor Ephrem na náměstí Stefan-Fadinger-Platz.
Brněnští skauti jej dopravili do České republiky a v neděli 11. prosince v 9 hodin při mši v katedrále sv. Petra a Pavla předali do rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho. Světlo uložili v chrámu na Petrově a 17. prosince začali rozvážet po celém Česku. Lidé si pro ně mohou dojít třeba 23. prosince na Novou radnici.
Dnes už se vůbec nedá odhadnout, v kolika domácnostech vlastně světlo mají. Jsou jich desítky tisíc. Organizátoři dokonce museli čelit snahám betlémské světlo zobchodovat.
„Někdo si jej chtěl zaregistrovat jako známku, ale tomu jsme včas zabránili. I po 26 letech můžeme říct, že akce zůstala nezávislá a dobrovolná. A víte, co bylo v začátcích nejtěžší? Vysvětlit obdarovaným, že za to nic nechceme, že na nic nevybíráme a že jim chceme prostě jen tak udělat radost,“ dodal Jan Svoboda mladší.
