Tipo bylo dosud smutnou ilustrací dnešní paralýzy Fiatu. Ať se značka snaží sebevíc, ne a ne dostat drajv. Přitom právě Tipo má v kufru všechny trumfy. Nové naděje veze povedený facelift. A tak trochu bez vlastního přičinění dostává pojetí Tipa nový rozměr. Je to prostě auto, které skvěle využívá toho, že oldschool dnes začíná být jedinou cestou k normálnímu ježdění. Navíc za původní ceny.
Jméno úspěšného modelu slavné éry oprášil Fiat pro řadu nabízející hatchback, sedan a kombík v roce 2015. Změny tváře, které facelifty přinášejí, nejsou vždy krokem k lepšímu. V případě Tipa se ovšem povedl – příď je výraznější, dává autu robustnější vzezření a zaujme. Hlavně nápisem Fiat, který nahradil logo značky – to si model přivezl z Jižní Ameriky, kde tento prvek otestovali nejdřív.
Třikrát sláva mechanice
Moderní auta řidiče často systematicky štvou a odrazují od řízení. Start, nastavení systémů a deaktivace funkcí, které nechcete, ale auto je mít musí, čím dál víc připomínají předletovou přípravu raketoplánu. Takže nakonec člověk ocení normálnost obyčejného auta, které ho neštve. Tipo určitě nejezdí nejlíp v kategorii, všechno ale zvládá s jistotou a bez excesů. Dnes plošně nasazovaný otravný (a často spíš nebezpečný) udržovač v jízdním pruhu, který se s vámi přetahuje o volant, nevypínáte v pátém podmenu palubního systému schované pod šifrou hodnou Jolandy, ale jednoduše stiskem tlačítka na blinkrové páčce.
Není to festival moderní techniky a „simply clever“ nápadů. A právě proto má italská značka, které za poslední roky nabídka modelů prořídla na kritickou úroveň, v Tipu jedinečnou příležitost. V době okouzlené nepraktickými crossovery a dalšími kreaturami nabízí povedenou staromilskou klasiku. To asi bude tím, že plánování dělají v automobilkách většinou mladé naděje moderní doby, které do moderního crossoveru ještě nepořebovaly naložit kočárek, anebo ti, komu už stačí jen odvézt basu piv. Tipo je obyčejné, jednoduché, srozumitelné běžnému motoristovi. Italskou něžnost nebo jiskrnou uhrančivost v něm neobjeví asi nikdo. Sňatky z rozumu ale nemusí být vždycky špatnou volbou.
Klapnutí při zavření dveří ladí s celkovým pocitem fortelnosti. Kabina je celkově velmi slušně odhlučněná. Vzadu se sedí o hodně výš než vepředu. To ocení ti, kdo chtějí mít podepřená stehna a sedět pohodlně zabořeni do sedáků. Potíž je ale v tom, že se tam pak vejde jen člověk do nějakých metru osmdesáti. Dlouhán se zarazí o strop a musí zadkem sjet v sedáku vpřed, kde se ovšem zarazí koleny o přední opěradlo. Na první pohled ten prostor vypadá skvěle, i tabulkově má Tipo mezi konkurenty střechu hodně vysokou, jenže toho nedokáže využít. Velmi slušné jsou sedačky – oporu pro řezání zatáček neposkytnou, ale nebolí z nich záda. Volant je vysloveně hezký, tlačítka ovládání základních funkcí rádia jsou zezadu ramen, to je šikovnost okoukaná v Americe. Velký, 440litrový zavazadlový prostor má podlahu docela vysoko. Hrana kufru, ale i prahy jsou naopak příjemně nízké, nakládání bagáže i neohybného těla je tedy jednoduché.
Aby nedošlo k mýlce, moderní techniku nabídne taky. Novinkou pro všechna tipa jsou full LED světlomety, které nahrazují příplatkové xenony. Má denní svícení i vzadu, což je dnes stále velmi raritní věc. Vyšší výbavové verze dostávají digitální přístrojový štít (znalci vzpomenou, že s tím frajeřil už před třiceti lety původní Fiat Tipo – tehdy to fakt moc nefungovalo). Nový je vrcholový infotainment ovládaný 10,25" dotykovým tabletem, my měli menší sedmipalcový. Topení a klimatizace naštěstí zůstaly u fyzických ovladačů, hurá. Zůstala tu taky normální mechanická ruční brzda, dvakrát hurá.
Unikát, který ani nabubřelejší konkurenti nenabídnou, najdeme na podvozku. Tipo vyžehlí i rozoranou okresku, na dálnici je stabilní. Cítíte, jak podvozek pracuje, je poddajný a jistý. To díky speciálním tlumičům Koni FSD (Frequency Selective Damping), které pracují ve dvou modech – ventil v tlumiči v závislosti na frekvenci pohybu kola přepíná automaticky mezi dvěma okruhy. Podvozek je tak tuhý při sportovní jízdě na hladké vozovce, v zatáčce nebo třeba při brzdění a měkce pohodlný při plynulé jízdě po cestě na nerovnostech. Řízení je pevné a neviklavé, jak jsme bývali u fiatů zvyklí. Řazení šestikvaltu spojeného s testovaným motorem přesné. Automat do Tipa nepořídíte. To tak nějak symbolizuje cílovou skupinu.
Italové diesely umí
Tipu zůstalo v nabídce trio motorů. Je to na dnešní dobu nezvyklá skladba: turbobenzinový litr s výkonem sto koní je jediný zážehový agregát, další dva jsou čtyřválcové a tankují naftu: menší 1,3 95 k a 1,6 se 130 koňmi; kterou jsme vyzkoušeli. Motor s razancí 320 Nm, který s faceliftem přibral pod kapotu deset koní (8 kW), je v dnešní době, která diesely systematicky dusí, zjevením. Je nečekaně živý a spontánní, má říz, jen trochu rachotí. Do sedmi litrů se vejdou i nejdravější dálniční letci, umí jezdit ale i za čtyři a půl.
Významnou novinkou, kterou přivezl facelift, je trekkingově pojatá verze Cross. V paprikově oranžové barvě na větších kolech to tipu sekne. Oproti civilním provedením má přemodelované nárazníky a v nich nové mlhovky, střešní lišty, nástavce prahů a zespoda zakrytovaný motor. A hlavně skoro o čtyři centimetry vyšší podvozek, s devatenácti centimetry už může konkurovat esúvéčkům.
V mnoha ohledech je to auto ze staré školy, a to je na něm sympatické. Působí obyčejně, což mezi výstřelky, crossovery a pojízdnými tablety dneška oceníte.
Cenově zasahuje do revíru malých aut. Startovací cena sedanu 326 tisíc a hatchbacku o dvacet víc je hluboko pod konkurencí stejné kategorie. Tím, jak ostatní za posledních pár měsíců razantně zdražili, dostal italský model vyráběný v Turecku nový náboj. Jen pro ilustraci: tipo s naftovou jedna-šestkou pořídíte od 461 tisíc, což je stále o padesát tisíc míň, než kolik stojí nejobyčejnější VW Golf s litrovým benzinovým tříválcem.
