Byla jsem normální teenager, který udělal přijímačky na střední průmyslovou školu strojní. Měla jsem pocit dospělosti a velké změny v mém životě. Ale ta největší změna mne teprve čekala.
DOKUMENT O EPILEPSII HLEDÁ: Pro natáčení dokumentárního filmu hledáme otevřené, komunikativní spolupracovníky s diagnózou epilepsie. Zájemce prosíme o zaslání stručného životního příběhu na emailovou adresu info@spolecnost-e.cz, nebo poštou na Společnost "E", Liškova 3, 142 00 Praha 4. |
V prváku jsme se moc neznali, v té době ještě nebyly dnešní seznamovací pobyty. Měli jsme jen sportovní odpoledne nedaleko holešovického Výstaviště v Praze.
A pak jsme šli ještě na kolotoče. S těmi kolotoči jsem to asi přehnala, najednou jsem měla pocit větší únavy, točil se se mnou celý svět. A když jsem se probrala, byla jsem v Nemocnici Na Bulovce.
Záchvaty mě přepadaly všude
Vůbec jsem netušila, jak jsem se tam dostala, měla jsem okno. Rodičům a pak i mně bylo sděleno, že mám asi epilepsii. Nic mi název této nemoci neříkal. Rodiče se však tvářili zděšeně.
O pár dní později jsem poznala, proč má tato nemoc lidový název padoucnice. Záchvaty mě přepadávaly, kdy chtěly a kde chtěly. Začala jsem je mít ve škole, ale i doma. Hrozilo, že budu muset školu opustit nebo ročník opakovat. Musela jsem hodně zabrat a všem dokázat, že i s epilepsií mohu školu a maturitu udělat.
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Pomohla mi třídní profesorka a z kamarádů jen jedna spolužačka, které jsem moc vděčná. Ona jediná se mne nebála, tedy mých záchvatů, a dokonce se naučila, jak mi při záchvatu pomoct.
Operace mozku
Bylo těžké se v pubertě smířit s tím, že jsem jiná. Hlavně jsem nevěděla, kdy záchvat znovu přijde. Samozřejmě že mě vždycky přepadl v nejméně vhodnou dobu a úplně mne znemožnil před kamarády.
Také rodiče se báli a někdy mne až příliš ochraňovali. Až teď, kdy jsem sama matkou, to chápu. Nyní jsem po operaci mozku, záchvaty skoro nemám, jen pár malých nočních.
Jsem ráda, že se o této nemoci mluví a možná bude víc kamarádek či kamarádů, kteří se nebudou bát někomu pomoci.
