RECENZE: Nebe mlčí, doly bdí. Hladová země jde až za hranici kýče

Novodobý mýtus o městě, které se chtělo odrazit ode dna, a tak vyrvalo své bohatství z břicha samotné země. Poeticky zní úvod nové hry Davida Košťáka, kterou v pražském Švandově divadle zrežíroval Štěpán Pácl.

Bohdana Pavlíková a Petr Buchta v kusu Hladová země | foto: Michal Hančovský

Mladý, avšak už docela úspěšný autor v ní básnivým jazykem načrtl podobenství o městě, které si s vidinou zisku dobrovolně podkopává půdu pod nohama. Důlní motiv zde slouží jako metafora naší krátkozrakosti, s jakou přistupujeme k prostředí kolem nás.

Zavedený režisér Štěpán Pácl, který v minulosti působil i jako kmenový člen Národního divadla, pojal Košťákovu hru hodně komorně – množství postav a jejich dialogů se v podstatě jen přelívá mezi velkým stolem (náznak místní hospody) a asi dvěma místy na jevišti, jež suplují všechno ostatní mimohospodské dění. 

Květináče s bodláky i motiv horniny na pozadí tak nějak evokují studiovou estetiku televizních seriálů přelomu osmdesátých a devadesátých let. Právě takové civilní podání se však vysloveně tříská s Košťákovými vzletnými metaforami. Třeba té o ptácích, kteří z krajiny dávno odletěli. 

Někde se ve slovech jde dokonce trochu až za hranici kýče. „Nebe mlčí, ale země nám stále mluví pod nohama,“ zaslechne divák. „Doly bdí, abychom mohli klidně usínat,“ zní zase jinde. 

Hladová země je drama, ve kterém je tak nějak od začátku jasné, že nedopadne dobře. Naznačují to i herci, kteří místy své výkony příliš brzy přepalují do velkých dramatických poloh, a Páclova inscenace tak nemá kam gradovat.

Hladová země

50 %

Švandovo divadlo

premiéra 2. března 2019

režie: Štěpán Pácl

hrají: Andrea Buršová, David Punčochář, Tomáš Petřík, Denisa Barešová / Martina Krátká, Luboš Veselý, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková, Petr Buchta, Filip Březina, Samuel Toman

Novinka divadla zapadá do linie původních současných dramat, kterou zde dlouhé roky vedl umělecký šéf Dodo Gombár. Linie to byla úspěšná, ovšem sám režisér cítil, že se časem vyčerpala a inscenace se začaly podobat jedna druhé. Hladová země však z tohoto kruhu nevykročila; možná by jí bylo lépe v komorním prostoru o patro níž.

Jakým směrem by se mohla vydat dramaturgie smíchovské scény, zde ostatně naznačil Martin Františák v povedené inscenaci Úklady a láska. A právě jeho nástup na pozici uměleckého šéfa dává naději, že zde bude takových Hladových zemí ubývat.