Doma na britských ostrovech se Oasis zařadili mezi hudební bohy po vydání svých prvních dvou alb: cigaretami, alkoholem a špinavými kytarovými riffy prolezlého debutu z roku 1994 Definitely Maybe a následného hořkosladkého opusu (What’s the Story) Morning Glory?, jehož hitový stín následujících třináct let nepřekročila. To se nepovedlo ani letošní novince Dig Out Your Soul, která Oasis obloukem vrací k jejich kořenům.
Manchesterská kapela okolo ústnatých bratrů Liama a Noela Gallagherových poslední roky strávila v zajetí psychedelického experimentování, což fanoušci ani kritici nevzali.
Z atmosferických ploch na albech vydaných v novém tisíciletí sice sem tam blýskla duše génia, která dala vzniknout starým hitům Oasis, ale rána, otevřená neúspěchem nahrávky Standing on the Shoulder of Giants, zůstávala otevřená. Nyní se ji podařilo zacelit díky návratu k melodické střídmosti, jednoduchým aranžmá a koneckonců znovu pomohla i inspirace Beatles, kterou Oasis nikdy nezastírali.
První čtyři písně na sedmé studiové desce Oasis zahalili do onoho špinavého, ale přitom tak sympatického oparu, který charakterizoval debut, a The Shock Of The Lightning je po dlouhé době velkým hitem kapely.
Na srdce fanoušků míří balada a kandidát na další singl I’m Outta Time, obsahující sampl hlasu Johna Lennona z rozhovoru, který poskytl dva dny před smrtí. A tvůrčí svěžest liverpoolské legendy připomene i "tleskanda" (Get Off Your) High Horse Lady. Deska pestře ubíhá, dojde i na ohlédnutí za zhoubnou psychedelií v předposlední jízdě The Nature Of Reality.
Když Oasis loni na Brit Awards dostali cenu pro "veterány" za neobyčejný přínos hudbě, trochu je to naštvalo; přece ještě nepatří do starobince. Albem Dig Out Your Soul si britští bohové spravili chuť.
OASIS - Dig Out Your Soul
SONY BMG
Hodnocení: 70%
. Občas ztrácím chuť, říká člen OasisS baskytaristou Andym Bellem mluvil Josef Vlček |
Baskytarista Andy Bell je členem Oasis už devátým rokem. Za tu dobu s kapelou vydal tři desky. Ta poslední, Dig Out Your Soul, vyšla tento týden. I když je před kapelou velké světové turné, Powell se netají tím, že je rád, že má přípravu alba za sebou. "Je to rok práce a zvlášť konec, kdy se zabýváte detaily, je úmorný."
Stává se vám, že v určité fázi začnete práci na desce nenávidět?
Ano, během nahrávání jsou chvíle, kdy jste intenzivní a koncentrovanou prací tak přesycený, že nechcete nové skladby ani slyšet. Ztrácíte chuť a myslím, že je taková nechuť někdy i znát. Proto se snažíme dělat ve čtrnáctidenních fázích. Mezi nimi je dost času na oddych.
Jak potom prožíváte vydání desky?
Víte, Oasis nejsou moje kapela, to je skupina bratří Gallagherů. Já jsem jen najatý muzikant, který se snaží se svou basou co nejvíc vyhovět jejich představám. A myslím, že to dělám dobře, protože jsou se mnou už devátý rok spokojeni.
Není to vaše kapela, ale přesto máte na každé z těch tří desek, které jste s nimi natočil, jednu skladbu!
To je takový bonus. Součást pravidel, která jsme si na začátku dali. Pokaždé jim nabídnu pár skladeb a oni vyberou tu, která se jim nejvíce hodí. Vždycky jinou, než bych chtěl já.
O bratrech Gallagherových se vyprávějí různé zkazky. Jsou opravdu tak nesnesitelní?
Já si nemůžu stěžovat. Člověk musí respektovat, jak jsou v kapele rozdané karty. Když to přijmete, zjistíte, že to jsou nejen výjimečně nadaní a citliví muzikanti, ale taky kluci otevření nápadům a připomínkám kolegů. Ale jen když jde o detaily. Do koncepce si mluvit nedají.
Na nové desce je méně akustických nástrojů a více elektrických kytar. Znamená to návrat k začátkům manchesterských rockerů?
Určitě ne. Tu a tam se sice snažíme o návrat k jednoduššímu stylu, který hrála kapela v první polovině devadesátých let, ale myslím si, že toho nikdy nedosáhneme. Oasis před rokem 1999 a po něm jsou úplně jiné kapely.
Myslíte si, že se s vaším tehdejším příchodem styl kapely tak změnil?
Spíš s předcházejícím odchodem dvou stálých členů.
V Anglii jste oslavováni jako nejangličtější kapela, jediní možní pokračovatelé Beatles a bůhvíco ještě.
Tisk má Oasis rád. Ani nevím, jak si kapela taková přirovnání zasloužila. Prostě hrajeme to, co umíme a cítíme, a ono se to lidem líbí.
