Už druhý týden jsme jezdili po Západních fjordech Islandu, vymetali kdejaký bohem zapomenutý a turisty nenavštěvovaný kout, fotografovali a po večerech si dělali lukulské hody.
Já je mít nemusím, mně stačí při cestování po Islandu instantní polévky, mazací sýr, chléb a maximálně si někdy koupit párek. Zdlouhavou přípravu jídla považuji za ztrátu času, jídlo pro mě není cíl, ale jen prostředek proti smrti hladem. A na formě mi až tak moc nezáleží. Ale kamarád, s nímž jsem cestoval, si potrpěl na dobré jídlo a jeho obřadnou přípravu, a tak jsem denně usedal k bohatě prostřenému kempovacímu stolku, jako bych byl v dobré restauraci. Jen kolem mne nechodil číšník s ubrouskem elegantně přehozeným přes ruku.
Už když jsme nakládali jeho věci do auta, mohl jsem tušit, že podstatnou část našeho islandského putování budou tvořit právě ty večerní hostiny. Skládací gril, dva pytle dřevěného uhlí, sada nožů, prkénko téměř o velikosti fotbalového hřiště, spousty sáčků s nejrůznějším kořením, ve sklenicích nakládaná zelenina a okurky, zavařené maso, krabice s lahvemi vína, kartony piv…
V duchu jsem si s hrůzou představoval, jak bude po vylodění v Seyðisfjörðuru probíhat celní kontrola. Auta tu zůstávají stát v několika pruzích na betonové ploše a před výjezdem z ohrazeného prostoru stojí celník, který ukazuje, jestli auto může vyjet rovnou ven, nebo jestli půjde na kontrolu. K ní tu slouží čtyři garáže – dvě menší pro osobní auta a dvě velké pro autobusy a velké karavany.
I když jsem na Island autem cestoval mnohokrát, celní kontrola v přístavu mě ještě nepostihla. Ale statistika je neúprosná, jednou ta kontrola, kdy celníci prohrabou v autě každou skulinku, jistě přijde.
Na Islandu je všeobecně dost draho a alkohol se dá koupit jedině ve speciálních obchodech Vínbudin. V supermarketech lze koupit jenom islandské „pivo“ s 2,3 procenta alkoholu. Vyrábějí ho několik druhů – jedno v zelených plechovkách s hrdým názvem Pilsner. A samozřejmě celní předpisy dovolují dovoz jenom velmi malého množství pití a potravin. A mnohé potraviny, jako máslo, sádlo, sýry, uzeniny, maso atd., se nesmí dovážet vůbec.
Jenže už při nakládání auta bylo jasné, že děláme všechno pro to, aby případný průšvih s celní kontrolou dosáhl grandiózních rozměrů. Bezcelní dovoz potravin a alkoholu je velmi omezen a pokuty za překročení limitů jsou brutální.
Znovu jsem si vybavil historku, která se už léta traduje – islandští celníci prohledali autobus a zabavili veškerý alkohol i jídlo a ještě musela cestovní kancelář zaplatit tučnou pokutu za porušení celních předpisů. Účastníci zájezdu, kteří si vezli bohaté zásoby, se rázem ocitli bez nich. Žádné paštiky, řízky, klobásy, tyče salámu, láhve se slivovicí, pivo v plechovkách… A čtrnáctidenní pobyt právě začínal. Jedna z turistek později rozhořčeně popsala celou příhodu, na Island navždy zanevřela a islandské celníky nazvala celními hyenami.
„Doufám, že máš na účtu dost peněz, protože až nás celnické hyeny vyhmátnou, tak se nedoplatíme,“ varoval jsem bezúspěšně kamaráda při nakládání dalších krabic s potravinami, vínem a pivem.
„Jen se neboj, tvoje auto přece nemohou kontrolovat, vždyť už jsi napůl Islanďan. Nemáš ještě čestné občanství? Ne? Tak to přijde už brzy,“ nenechal se odradit.
Kupodivu jsme projeli bez zádrhelu. Celník u výjezdu jenom mávl, že můžeme rovnou vyjet ven. No vidíš, škoda, že toho vezeme tak málo, řekl kamarád, když jsme projížděli bránou celního prostoru. Samozřejmě ani ty velké zásoby z domova nestačily, a tak jsme dost často vtrhli do obchodu a bílili regály. Tedy já ne, ale můj spolucestující.
Koupání v termálech
A ještě jedna věc nesměla při našem společném putování chybět – koupání v termálních bazénech. Ale ne těch běžných plaveckých, které jsou skoro v každé vesnici, ale pokud možno přírodních nebo aspoň něčím zvláštních.
Kamarád jich spoustu vyhledal na internetu, vytiskl jejich fotky a popis, kde je najít. Některé jsem znal z minulých cest, další byly pro mě novinkou. Občas jsem zapochyboval, jestli hlavním účelem naší cesty je opravdu fotografování. A tak jsme na Západních fjordech máčeli svoje těla v Krossneslaugu, úžasném bazénu přímo na kamenité pláži na samém břehu moře, v hot potech naproti kostelu na poloostrově Drangsnes, ve volně přístupném bazénu Reykjafjarðarlaug u silnice číslo 62 nebo v malém přírodním hot potu Hellulaug na břehu moře nedaleko Flókalunduru.
Tam jsme se potkali se skupinkou Italů, kterým velela žena se vzhledem a pokožkou staré ještěrky. Ale vytřela nám zrak – chvíli seděla s ostatními v horké vodě, pak vyběhla na kamenitou pláž a hup do ledového moře. Plavala v něm asi pět minut, pak se vrátila do hot potu a za chvíli ledovou koupel opakovala. Nenechali jsme se vyprovokovat k následování a v klidu popíjeli z plechovek české pivo. Prostě, všechno mít nemusíme, říkali jsme si.
A teď jsme směřovali k bazénku Pollurinn za vesnicí Tálknafjörður. Ve vsi je standardní velký plavecký bazén, ale kamarád měl vyhlídnutý jiný. Na fotce, kterou si stáhl z internetu, se v mělkém bazénku s výhledem do fjordu válelo několik krásných dívek. Za jízdy mi ukazoval ten obrázek: Koukni, kdo nás tam čeká. Ty holky byly opravdu moc hezké, žádné vyschlé ještěrky.
Nikdo nás tam nečekal. Zato velká žlutá tabule s červeným orámováním upozorňovala, že bazén není hlídán, koupání je na vlastní nebezpečí a každý si zodpovídá za své věci. A ještě tabulky s několika piktogramy srozumitelnými i pro lidi z druhé půlky zeměkoule: zákaz přenocování ve stanu i v karavanu, zákaz rozdělávání ohně, zákaz volného pobíhání psů a zákaz kadění. To je nová značka, jejíž vznik si vynutil příliv turistů a jejich barbarské chování.
Pollurinn jsou tři malé mělké bazénky s hloubkou tak maximálně třicet centimetrů, vhodné tak akorát pro ležení. Modrá barva, kterou byl kdysi beton natřen, se na mnoha místech loupala a místo ní se usazovala nevzhledná zelená řasa. Nic vábného, ale když už jsme tento nepříliš známý hot pot našli, tak vykoupat se byla prostě povinnost. Voda byla příjemně horká a výhled do fjordu pěkný. Být tu ještě ty hezké holky z internetu, k dokonalosti by nechybělo vůbec nic.
Asi po hodině jsme se sbalili a vyrazili zpátky k vesnici. „Jé, podívej, co to je?“ zavolal kamarád, když u jednoho baráku bez oken, snad nějaké stodoly či skladiště, uviděl malý přístavek zhotovený z latí s nataženou igelitovou fólií. V horní části se skvěl rukou neuměle napsaný velký nápis: Sjálfsafgreiđsla freskur fiskur – Self service fresh fish.
„No, to je krám, obchod s rybami, sámoška,“ zasmál jsem se. V dřívějších dobách takové samoobslužné obchůdky nebyly žádnou velkou výjimkou, ale s rostoucím turistickým ruchem postupně vymizely. Nejspíš z nich mizelo zboží bez zaplacení a možná i kasičky.
Jeden takový ale stále zůstává u nejteplejšího islandského pramene Deildartunguhver poblíž Reykholtu na západě ostrova, kde se takto prodávají pytlíky s rajčaty z místních skleníků, ale tam je to spíš folklór pro turisty.
Poctivý nákup
Západní fjordy, kde jsme se pohybovali, ještě naplno turistická tsunami nezasáhla. Obchůdek snad prosperoval a dobře sloužil místním občanům i návštěvníkům. Zastavil jsem a kamarád hned vyrazil k igelitové budce. Pobyl uvnitř snad jen minutu, pak vykoukl a zavolal: „Tak tady už taky zavedli EET!“
Uvnitř stál skříňový chladicí box plný balíčků s nejrůznějšími rybami, na každém uvedena cena v islandských korunách i eurech. Naproti stolek s kasičkou, tác s kousky černého chleba, na nichž byly plátky lososa, a cedulka s dvojjazyčnou výzvou: taste/smakke. Uprostřed stolku ležel velký sešit, kam každý kupující napsal, co všechno koupil, kolik zaplatil a mnozí ještě připojili svůj podpis nebo i pochvalnou větičku: Thank you. Very good! Great fish!
Kamarád vytáhl z boxu několik balíčků lososa. Potom zapsal všechno do sešitu, krasopisně se podepsal a do kasičky dal příslušnou sumu v eurech. Večer nás čekala velká hostina z čerstvých ryb. Už se mi začínaly sbíhat sliny na jazyku, přece jen losos na grilu je nakonec fakt lepší než čínská nudlovka…