Co všechno jsou schopny obětovat pro cestovní ruch vyhledávané turistické destinace? Klenot toskánského venkova, malebná Pienza, se například vzdala tradice nočního vyzvánění. Kontroverzní rozhodnutí, které popudilo nejen místní obyvatele, tím znovu přispělo k debatě o škodlivosti neregulovaného turistického ruchu. A ceně, jakou za něj musí celá Itálie platit.
Pienza je popisována jako dokonalé renesanční město. Sídlo s dvěma tisícovkami stálých obyvatel, usazené ve zvlněné krajině oblasti Val d’Orcia, si totiž uchovalo vzácně netknutý ráz. Pochlubit se tu mohou spoustu pamětihodností, které upomínají 15. století a slavné zakladatele. Přesněji tedy rok 1462, kdy papež Pius II. osobně vysvětil Duomo, zdejší katedrálu. A venkovské sídlo, do té doby známé jen jako Cosrsignano, tehdy s vděčností přijalo jméno papeže za své. Od té doby se mu říká Pienza.
V uličkách starého města se přenesete do 15. století.
Pienza se stala letní rezidencí papeže a zažila blahobyt a růst. Pro vzácného hosta z Vatikánu tu byl vystavěn fenomenální Palazzo Piccolomini, který si v ničem nezadal se šlechtickými sídly ve Florencii. Nechybí tu rozlehlé zahrady a klenuté stáje pro stovku koní. V nedalekém Palazzo Vescovile se zabydlel kardinál z rodu Borgiů. Později sloužil jako sídlo biskupů a dnes se v něm nachází muzeum.
Francie je plná překrásných míst, o nichž turisté zatím nemají zdání |
Bohatství města posílil ještě třetí renesanční klenot, přenádherně vyzdobený Palazzo Comunale. Zvláštní pozornost si tu nakonec zaslouží dobrá čtyřicítka staveb, upomínajících na ryzí renesanci. Pienza je sídlem, které vás skutečně pohltí a při procházce vás může přenést o staletí nazpátek.
Není tedy divu, že od roku 1996 je součástí kulturní sekce světového dědictví UNESCO, a že obdivovat jeho krásám se ročně vydává milion zahraničních turistů. S podivem je to, na co si tu turisté halasně stěžovali.
To je ona zlovolná Hodinová věž, která si troufala ozývat se každou půlhodinu, ve dne i v noci.
Zlovolné zvony kazí dovolenou
Největším neduhem města, plného majestátních paláců a věží, se prý stala přemíra vyzvánění. Čas tu posledních 561 let sice běžel stejně, jen ho tu zvony na věžích odměřovaly v půlhodinových taktech. Zvony v hodinové věži Palazzo Piccolomini o sobě dávaly vědět každých třicet minut, aby je v každou celou hodinu doplnily zvony z katedrály Duomo.
Místní se s tímto rytmem dávno sžili a považovali ho za naprosto přirozený. Z výšiny města se vyzvánění snášelo do údolí a dodávalo okolní krajině charakteristický akustický ráz. „Když jste každou půlhodinu uslyšeli zvony, věděli jste, že nejste daleko od domova,“ popisují to obyvatelé. „Je to něco, co je vnitřní součástí života města a co už máme dávno zapsané do své DNA.“
Vysvěcením katedrály Duomo to v roce 1462 začalo. Papež Pius II. si z města udělal svou letní rezidenci.
Turisté ovšem byli jiného názoru. Tvrdili, že toto nepravidelné vyzvánění činí dlouhodobý pobyt v městě nesnesitelným. Zvlášť během letní sezony, kdy se v noci kvůli horku musí na apartmánech nechávat okna dokořán. Zvonění každou půlhodinu pro ně znamenalo, že se kvůli obtěžujícímu hluku pořádně nevyspí. A radní na to letos zareagovali.
Mezi desátou večerní a sedmou ranní teď zvony v Pienze neuslyšíte. Toto nové nařízení je prý plně v souladu s vyhláškou o rušení nočního klidu – platí tu od šesté večerní – a není na něm nic neobvyklého. „Nejsme jediní, kdo to udělal. I jiná italská města, která mají zvonice, udělala totéž,“ vysvětluje starosta Manuel Garosi. „Problém hluku ještě zhoršila nesnesitelná vlna veder, která se minulý měsíc přehnala Itálií.“
Od roku 1996 je Pienza zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO.
Ale obyvatele svého města zákazem vyzvánění starosta nepotěšil, bez zvonění se jim špatně spí a jsou pořád neklidní. To, co tu jejich předci zažívali téměř šest století, jim pocitově schází. „Uprostřed temné noci to bylo znamení života a naděje,“ vyprávějí. „Se zvony jsme poznali, že je všechno v pořádku.“ Hlavně se jim nelíbí, že ke změně něčeho tak dlouhověkého, památného a pro město typického stačilo jen pár stížností od provozovatelů ubytování, a hrstky špatně vyspaných turistů ze zahraničí.
Itálie stojí na rozcestí
Z vydlážděných uliček renesanční Pienzy a toskánského venkova se zpráva o umlčených zvonech roznesla do celé Itálie. A znovu rozdmýchala debatu o velmi relativním přínosu cestovního ruchu.
V této souvislosti se hodí zmínit, že Itálie disponuje 58 pamětihodnostmi, zařazenými do seznamu světového dědictví UNESCO. To je nejvíc na celém světě. Tato mimořádná místa přitom lákají v průměru 56 milionů zahraničních turistů ročně. Což je víc, než se místním zdá snesitelné.
Na pravidelné vyzvánění si místní už dávno zvykli, vadí jen zahraničním turistům.
Cestovní ruch je jistě vítaným zdrojem regionálních příjmů, nicméně sami obyvatelé turisticky vyhledávaných lokalit se tu stále častěji cítí jako ve skanzenu nebo zábavním parku. A k jejich narůstající skepsi přispívá i to, jak nepřístojně se tu zahraniční turisté často chovají.
Starousedlíci s nelibostí snáší to, jak se musí kvůli neuctivým neurvalcům z ciziny omezovat. Řešení nevidí v tom, že se otevře více turistických stezek, zpřístupní více pamětihodností nebo vybudují nové ubytovací kapacity – aby se vlna zahraničních turistů rozlila po zemi rovnoměrněji.
Vzácná chvilka samoty, kterou v Pienze často nezažijete. Turistů sem zamíří až milion ročně.
V diskusi o budoucnosti italského cestovního ruchu začíná převládat názor, podle kterého země již dosáhla své maximální kapacity a příliv turistů se musí začít proaktivně regulovat. Inspirací se italským městům a památkám stalo opatření z regionu Tridentsko-Horní Adiže, kde místní správa zakázala otevírání nových hotelů, penzionů a apartmánů. Další tu mohou vzniknout teprve, až ty fungující ukončí svou činnost.
Cílem je nastavit jakýsi limit únosnosti. A dosáhnout toho, aby si zahraniční turisté opravdu začali vážit toho, co je v Itálii zachovalé a tradiční. I když je to, jako v Pienze, klidně může každou půlhodinu probudit z renesančního snění.
25. října 2022 |
